Otto Bubeníček: Ruku mi museli operovat

Je to pár dnů, co mělo pražské Národní divadlo po dvou večerech nabídnout výjimečnou příležitost znovu se setkat s tanečním uměním světově uznávaných Jiřího a Otty Bubeníčkových – prvních sólistů Baletu drážďanské Semperoper, resp. Hamburského baletu. Galavečer měl představit nejen tvorbu slavných českých baletních dvojčat (1974), ale také několik dalších tanečníků z předních evropských baletních souborů z Vídně, Hamburku a Drážďan. Bohužel, krátce před jejich ohlášeným příjezdem přišla nečekaná zpráva o zranění Otty Bubeníčka a o tom, že zářijové pražské Gala se ruší. S Ottou jsme ale měli možnost mluvit, tady náš rozhovor je.

Nejde nezačít tím, o čem se teď v Praze poté, co byla zrušena obě představení Bubeníček World Ballet Tour v Národním divadle, mezi baletními fanoušky hodně mluví: totiž vaší prý zlomenou rukou. Co se stalo? Jak vážné to je?

Ano, zlomil jsem si zápěstí. Uklouzl jsem na zkoušce a museli mě operovat. Představení v pražském Národním divadle je přeloženo, nový termín ale ještě nemáme. Doufám, že se najde brzy. Tohle mě strašně mrzí. S bratrem jsme připravili myslím skvělý program, jeho premiéra na zámku ve Velkých Losinách byla velice úspěšná.

Dokážete alespoň přibližně odhadnout, kdy by se pražská představení mohla uskutečnit?

Bohužel v tuto chvíli ne, zorganizovat tak velký projekt je velice těžké

Jak hodně vám ten zdravotní problém zkomplikoval začátek nové sezony? Co všechno se kvůli tomu muselo měnit?

Předně je nepříjemné to, že v Národním divadle se musely vracet vstupenky. To mě opravdu hodně mrzí, protože se na nás těšila sousta lidí. V Hamburku v mém domácím souboru se kvůli mému zranění muselo měnit obsazení několika představení.

Než se vše dá do pořádku, snažíte se nějak alespoň částečně udržovat v kondici a byť omezeně trénovat? Nebo jste vysadil úplně?

Na běžný trénink chodím každý den, abych byl v kondici. Už v říjnu nás totiž čeká “Bubeníček Ballet World” v Římě.

Jak vůbec vypadá nová sezona ve vašem mateřském souboru, tedy u Johna Neumeiera? Jaké novinky se v ní objeví? A co z toho je v tuto chvíli reálné pro vás?

Září i říjen jsem tam ztratil.Z novinek bude asi nejzajímavější původní premiéra, která bude v prosinci – Liliom, příběh maďarského spisovatele Ference Molnára v choreografii Johna Neumeiera, s hudbou oscarového skladatele Michela Legranda, ve spolupráci s Hamburskou filharmonií a NDR Bigbandem.

Pokud dobře počítám, v Hamburském baletu jste už devatenáctou sezonu. Nikdy jste tam ještě neměl něco, čemu se říká krize? Ponorková nemoc?

Samozřejmě že měl. Myslím ale, že po tolika letech to je normální. Ale nikdy jsem nenašel soubor, kde by se mně líbilo víc.

Skutečně jste nikdy za tu dlouhou dobu u Johna Neumeiera o změně angažmá neuvažoval?

To ano, ale jak už jsem řekl – s lepším souborem jsem zatím nikde nepotkal. – I když – mám rád Jiřího Kyliána, moc rád bych s ním ještě pracoval. Na tohle jsem však zatím štěstí neměl.

Na Johnu Neumeierovi – čeho si nejvíc ceníte?

Rozhodně jeho inteligence a profesionality!

Jak se podle vás Hamburský balet za těch bezmála dvacet sezon, co v něm působíte, proměnil? Snad to nebude netaktní, když se zeptám i na to, kolik tanečníků z doby vašeho nástupu tam zůstalo do dneška?

Změnilo se toho skutečně hodně. Tanečníky je opravdu těžké spočítat. Někteří z nich svoje pozice změnili, ale v souboru zůstali – stali se z nich třeba profesoři, nebo jsou na jiných místech.

Je hodně těžké se v tak špičkovém souboru tak dlouho udržet na špici? Jak velká konkurence a ctižádostivost mezi tanečníky u vás je?

Konkurence je samozřejmě veliká. Ano, svoji pozici musíte obhajovat pořád.

Co všechno se pro vás osobně změnilo před pěti lety, kdy váš bratr Jiří odešel od Johna Neumeiera do drážďanského baletu? Jak hodně jste tu změnu prožíval?

Jirka mně opravdu chyběl. Ale teď už jsme si oba zvykli. Děláme spolu i dál spoustu projektů, takže se vidíme poměrně hodně. – Co se změnilo? Nic a mnoho. Když máte v souboru bratra, který vám pomáhá, kdykoli potřebujete, tak je to jednodušší. Člověk se ale musí naučit žít sám. Ale nejsme tak nějak všichni vlastně sami?

Co vůbec vás na baletu nejvíc baví? Změnilo se to nějak za dobu, co tančíte?

Tancovat role! Zdaleka nejvíc mě baví, když při tanci zapomenu, že jsem na jevišti. Když se přenesu do toho kterého momentu děje. Strašně rád se v nějaké roli zapomenu. – Když tančím s radostí, když mě něco jakoby osvítí:-) Pak si to ohromně užívám a cítím, jak na obecenstvo přenáším ohromnou energii, které mně to pak oplácí.

Přemýšlel jste někdy o tom, jak dlouho ještě budete jako tanečník vystupovat?

Ano, vidím to tak asi na pět let.

Jak moc počítáte s vašimi dalšími dvěma profesemi – komponováním hudby a designem – ve svých plánech do budoucna?

Nevím, nedokážu přesně říct, ale dělám je s radostí. Baví mě cokoli, co má něco společného s uměním. Plány do budoucna? S bráchou bych určitě rád natočil nějaký taneční film.

Když jsme loni na našem portále mluvili s vaším bratrem (pozn.: rozhovor najdete zde), tak trochu v nadsázce ve vztahu k budoucnosti prohlásil, že jednou si vy dva spolu založíte vlastní soubor. Vy prý budete ředitel a on choreograf. Uvažovali jste spolu o něčem takovém ve vážnější rovině?

Ano, to je myšleno vážně! Máme s Jiřím velké zkušenosti, plno nápadů a hlavně naší profesi myslím opravdu rozumíme.

Přejeme brzké zotavení, díky za rozhovor.

Rádo se stalo!

Ptal se Vít Dvořák