Dvořákovo Requiem v katedrále přineslo silný zážitek

Ve čtvrtek 15.září. hostila pražská svatovítská katedrála jeden z koncertů Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Na programu byla jediná skladba, Dvořákovo monumentální celovečerní Requiem pro sóla, smíšený sbor a orchestr z roku 1890, které představuje zřejmě nejvýznamnější duchovní dílo české hudební literatury. Přesunout konání tohoto koncertu z Rudolfina, ve kterém se festival tradičně odehrává, do chrámového prostoru, byl výborný dramaturgický tah: festival získal nový přesah a spojení této hudby s místem, které je dnes mnohými vnímáno spíše jako duchovní (snad i vlastenecký) symbol než svatostánek, bylo pro početné publikum jistě velmi atraktivní. Připočtěme k tomu navíc fakt, že Dvořákovo Requiem se na koncertních programech neobjevuje tak často, jak by si vzhledem ke svému významu i čistě estetické hodnotě zasloužilo. Čtvrteční koncert byl tedy oceněníhodným počinem z více hledisek. Patří k nim i samotné provedení.


Odhlédneme-li od vizuálně atraktivního interiéru svatovítské katedrály i od téměř hmatatelné slavnostní atmosféry večera, z čistě posluchačského hlediska byl zážitek z interpretovaného díla pochopitelně determinován ne zrovna ideální akustikou (pro tento typ hudby). Dlouhý a silný dozvuk, mnohonásobně se odrážející od členité architektury poznamenal především pasáže, v nichž partitura předepisuje rychlejší tempa (takových je naštěstí v Dvořákově Requiem poměrně málo) a nejvíce jím samozřejmě utrpěly polyfonní plochy, zejména fuga Quam olim Abrahae. Výkony účinkujících však tento handicap dokázaly se zdarem překonat. Původem rumunský dirigent Ion Marin, s nímž se pražské publikum nesetkalo poprvé, přistoupil ke svému úkolu se zjevnou snahou dostat z partitury maximum. Přes Přes nevýhodnou akustiku tak bylo možno slyšet detaily, které často zanikají (zvony) nebo typicky dvořákovské protihlasy v orchestrální složce. Marin také dokázal pozoruhodně jednoduchým způsobem zpřehlednit tektoniku celého díla, když poměrně velkými pauzami mezi některými částmi (celkem je jich třináct) naznačil rozdělení skladby do čtyř velkých bloků. Za jeden z největších kladů Marinova nastudování pak lze považovat pojetí závěrečného Agnus Dei, které v případě méně promyšlených provedení vyznívá často nepřesvědčivě. Zvláštní způsob, kterým skladatel zakončil svoji smuteční mši – totiž jakýmsi vyvanutím do ticha bez typické dvořákovské katarze, jakou známe například ze Stabat mater či Rusalky – byl v tomto případě zcela ospravedlněn. Určité výhrady by naopak bylo možno uvést v souvislosti s volbou některých temp. Týká se to především části Confutatis maledictis – v partituře označené jako Moderato maestoso – které by přece jen více slušelo poněkud méně překotnosti. Česká filharmonie hrála s vysokou mírou kultivovanosti a pasáže, v nichž se celý vokálně instrumentální aparát zúží na „pouhé“ smyčce, patří k nejnezapomenutelnějším momentům večera.

Čtveřice vokálních sólistů, jimž patří v rámci struktury díla významné místo, se představila ve složení Maria Kobielska (soprán), Denisa Hamarová (alt), Tomáš Černý (tenor) a Jan Martiník (bas). Jejich umístění za orchestrem se v průběhu večera ukázalo jako ne právě ideální řešení, neboť na některých místech jejich sólové výstupy kryl orchestr, a to nejen ve fortissimu, ale i ve středních dynamických polohách. Nejlépe se s touto překážkou dokázal vypořádat Jan Martiník, jehož dokonale znělý, kovově zabarvený hlas se dokázal přesvědčivě prosadit i přes zvukovou masu orchestru a sboru. V případě Denisy Hamarové a Tomáše Černého již bylo slyšitelné (i viditelné) značné úsilí, s nímž si na některých místech vybojovávali svůj prostor. Sólové výstupy ve Dvořákově Requiem však naštěstí nejsou pojaty jako svébytné „árie“, ale jsou organickou součástí větších celků, takže jejich občasné splývání s tokem orchestrální a sborové složky nemuselo být nutně vnímáno jako zásadní nedostatek. Při vědomí nepříznivých podmínek lze výkon kvarteta sólistů hodnotit jako vyrovnaný a přispívající k celkovému kladnému dojmu z interpretované hudby.

Zásadní podíl na silném zážitku ze čtvrtečního koncertu měl Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Hlavního devizou tělesa je sytý, homogenní zvuk a skvělá artikulace zpívaného textu (i když v případě latiny to v dnešní době již zřejmě není vnímáno jako podstatné). K nejsilnějším momentům provedení patřily pianissimové pasáže a capella, které se v díle vyskytují na několika místech, stejně jako skutečně jásavé provedení Quam olim Abrahae nebo strhující interpretace Dies irae, kde byly – s mimořádně překvapivým účinkem – nezvykle zdůrazněny ony geniálně „nesprávné“ fráze sopránů, které jakoby nepatřičně zasahují do pravidelně pulsujícího rytmického ostinata.

Přes posluchačskou náročnost díla – jak svým obsahem tak délkou, dosahující při tomto konkrétním provedení téměř devadesáti minut – bylo publikum ve zcela zaplněné katedrále velmi pozorné a závěrečný potlesk nasvědčoval tomu, že s podobnými inovacemi v dramaturgii festivalu (a ovšem i s podobně kvalitní interpretací hudby) by mohla Dvořákova Praha uspět i v následujících ročnících. Přestože ten letošní ještě zdaleka není u koce, již teď je zřejmé, že čtvrteční koncert v katedrále bude patřit k jednomu z jeho vrcholů.

Dvořákova Praha 2011
Antonín Dvořák:
Requiem op. 89 pro sóla, sbor a orchestr
Dirigent: Ion Marin
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
Maria Kobielska (soprán ), Denisa Hamarová (alt), Tomáš Černý (tenor)
15.září 2011 Pražský hrad Katedrála sv.Víta Praha

www.dvorakovapraha.cz

 

foto: Dvořákova Praha

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments