Otto Schenk: Na mě ať se pokud možno rychle zapomene

Rozhovor k režisérovým 84. narozeninám
(Profil 25 – 16. června 2014)
(kráceno)
Vaše nejznámější kniha se jmenuje „Všecko je divadlo“. Platí to ještě? Nebo se v osmdesáti čtyřech letech dívá člověk na život jinak?

Pro mě byl život vždycky divadlo a zůstal jím. Pozoruju ho jako prokurátor, který je nepřetržitě ve službě. Mám pocit, že jsem tu od toho, abych se díval a sledoval – jak na jevišti reality, tak iluze. A beru to jako svou roli.

Neprolínají se vám někdy realita a divadlo?

Tak na tom s rozumem nejsem, abych je zaměňoval! Jen žasnu, pořád ještě. Od života jsem se ale naučil víc. Neuznávám umělce vzdálené životu. Umění je práce. Stojíme oběma nohama na prknech – a v zákulisí čeká daňové přiznání. Ostatně si stále víc myslím, že zpěv je přirozená výrazová forma.

Pro vás není opera umělá forma?

Vůbec ne. V dobré opeře vždycky pochopíme, že ti lidé musejí zpívat, protože už se mluvou nedokážou vyjádřit. Spíš mi dnes vadí přehnaná činoherní mluva, kdy mezi huhňáním a řvaním nic jiného neexistuje. V divadle, které se podepsalo na mně, vládla přirozená řeč. Tam by byl smrtelný hřích mluvit jinak.

Jak jste se vlastně dostal k opeře?

Já byl nadšený operní návštěvník na místech k stání, dítě, žijící operou. A můj otec byl operní fanatik, před spaním mi místo pohádek vyprávěl operní libreta. Salome a Soumrak bohů jsem znal dřív než Sněhurku. A ještě k tomu chraptivým hlasem zpíval. Byl jsem tedy velmi dobře připraven, když jsem svou první operu viděl live. A nikdy jsem nebyl přítel jednoduchých dějů, začal jsem hned těmi komplikovanými, Elektrou a Mistry pěvci, ti mi přišli moc zábavní. Byl jsem jako v horečce. Mistři pěvci jsou moje oblíbená opera ještě dneska. Těším se, že v listopadu ještě opráším svou newyorskou inscenaci z roku 1993, povedu zkoušky. Můj pohádkový dědeček byl totiž Wagner, ne bratři Grimmové. Opadlo někdy vaše wagnerovské nadšení?

Nikdy! Mozarta jsem si naopak oblíbil teprve při práci. Jestli jsem ho pochopil, nevím dodnes. V germánských božstvech jsem ale okamžitě našel to lidské. Moje sblížení s Wagnerovou tetralogií mi to ulehčilo, přísahal jsem totiž, že dvě díla nikdy nebudu inscenovat, z úcty před nimi – Fausta a Prsten Nibelungů. Nakonec jsem ale stejně povolil, přemluvili mě a svedli, v obou případech.

Kdopak vás svedl?

Ta díla sama. Ačkoli to jsou ohromná pohoří, když se takovými díly začnete zabývat. Můj přístup k Prstenu byl vždycky přes lidské vztahy. Je tam otec, bojující se svou dcerou, i když se jmenují Wotan a Brünnhilda, a ve Zlatu Rýna jsou to nejdřív tři nezkrotné dívky, které chtějí svést starého nadrženého chlapa. A Siegfried je nevychovatelné zlobivé dítě, které zajde na svou naivitu.

Váš naturalisticky působící Prsten s obry a draky, který se hrál od roku 1986 do 2009 v Metropolitní opeře, je dneska klasický. Pro mnohé byl kýčovitý, jiní litovali, když se stáhl z repertoáru. Co vy na to?

Já na uplynulé nemyslím. Ale ještě dneska jsem rád, že jsem měl takového spolupracovníka, jako byl můj dlouholetý scénograf Günther Schneider-Siemssen. Pořád se v tom babral a mnohé mi teprve on přiblížil. A byl to také on, kdo přišel na to, jak je v Prstenu důležité počasí. Už předem naznačuje děj a podtrhuje ho, zdůrazňuje nálady. Jeho monumentální obrazy a projekce doplňovaly můj zápas o to lidské.

Jak byste šel na Prsten dnes?

Zase jako na pohádku – jako „bylo, nebylo…“. Wotan s aktovkou mě nikdy nezajímal. Ale bohudík už žádný Prsten režírovat nemusím.

V uplynulých letech jste byl několikrát požádán, abyste znovu nastudoval vaše staré inscenace – ve Vídni, v Mnichově, v New Yorku. Baví vás to ještě?

Dělám to jen tehdy, pokud mám k té práci nostalgický vztah, pokud mě ještě těší. Leccos jsem neměl rád hned po premiéře, ale tyhle kusy už naštěstí zmizely. A nevzpomínám na to, kdo v mých operách kdy účinkoval.

Opravdu ne?

Jeden je nenahraditelný: Carlos Kleiber – i proto, že byl vždycky takový realista. Ten strašně chybí. Nejen mě, lidstvu! Tak rád bych s ním ještě dělal Vojcka. Hudebně mi napovídal, vytvářel velké drama, i když dirigoval symfonii, zprostředkovával osud. Dokázal naslouchat a jít do hloubky. Takový dar má také Christian Thielemann.

Dáváte opeře ještě šanci?

Nedokážu si představit, že by se taková oblíbená umělecká forma měla zahodit. Opera je ostrov blažených, kouzlo, i když je bohužel dnes potřeba hodně realistického smyslu, aby ji šlo ufinancovat. A je na pováženou, že by se měla stát muzeem a že se píše tak málo nových děl. Svou oporu v populárním zázemí bohužel ztratila. Verdiho árie se zpívaly jako odrhovačky, dokonce ve Wagnerových nekonečných melodiích si lidé našli hity. To je dneska pryč, jako období staveb pyramid.

Také proto je ve vašich inscenacích tak málo aktualizace?

Nevím, proč bych musel například Bohému za každou cenu nějak transformovat. Tuberkulózní Mimi by dneska musela spolknout pár pilulek a všecko by bylo v pořádku. Když tu pobíhá takové moderní děvče, pak se ptám, proč zpívá tak staromódní melodie. Já jsem se jako herec také rád převlékal, ale celý život jsem nenáviděl kostýmy, které ke kusu nepatřily. Mojí ctižádostí je odkrývat lumpárny, a to je možné jen tehdy, když kostýmy nevypadají asepticky.  Jeviště jako velká iluze?

Divadlo ztrácí svou zábavnou podstatu, když na tomhle věčném maškarním plese netančí s námi. Dnes je opět velmi aktuální Schnitzler, ale bez souboje to u něj zkrátka nejde. Také v Bílé pásce Michaela Hanekeho je každá věta, každé gesto jen takové, jaké mohlo být ve vesnické společnosti na začátku dvacátého století. Jistě, někdy aktualizace funguje, ale u jiných, u opravdových géniů režie. Když se jim to podaří, je to v pořádku.

Byly někdy chvíle, kdy jste si říkal: „Už dost toho divadla“?

Skoro pořád. Rád jsem ho dělal jen občas. Jinak to byl pořád pohyb mezi pochybami a strachy a obtížemi, a hlavně nedostatkem talentu. Na každou zkoušku jsem šel s obrovským pochybováním o sobě – a to trvá dodnes.

A chvíle štěstí?

To je zvláštní, také skoro vždycky na zkouškách. Například s Ileanou Cotrubas při Traviatě, to takhle běžela v posledním jednání vstříc Alfredovi, převrhla křeslo a práskla sebou. Alfredo se lekl, že omdlela, zvedl ji, já chtěl zkoušku zastavit. Ale ona úplně radostně řekla: „Otti, teď jsem konečně pochopila, co po mně chceš.“ Cosi jsme rozlouskli a to jsem byl i trochu pyšný. Nebo Nicolai Ghiaurov jako Boris: když umíral, šly z něj tóny, které nebyly z tohoto světa. Divadlo překonalo skutečnost. Také, když Erika Köth vydala poslední vzdech jako Gilda – probodnutá, v pytli. Jeden asistent se mě kdysi ptal, jestli je možné zpívat s dýkou v srdci. Jedině s dýkou srdci se dá zpívat, řekl jsem mu.

Vystupoval jste v cizině rád jako Rakušan?

Mně přijdou herci, kteří se vyjadřují k politice, vždycky trochu pochybní. Na demonstrace nechodím a do politiky nemluvím, protože z ní málo chápu, to musí dělat někdo chytřejší, než jsem já. Neznamená to ale, že nemám politický názor. Jedno nesnesu, antisemitské výroky. Mám moc rád naši krajinu a vždycky se stydím za Rakušany, když se v cizině špatně chovají. A taky se těším z rakouských úspěchů ve sportu, ale to se přihodí málokdy, takže se také málokdy raduju.

A úspěch Conchity Wurst vás potěšil?

Ale ano. Je to velice nadaný chlapec a něčím pohnul, snad. A to, co dělá, je přece prastarý divadelní trik. Muži jako ženy existovali už u starých Řeků, Shakespearova Julie, Desdemona i Lady Macbeth – to byly všecko Conchity, jen bez vousů.

Chodíte ještě do divadla?

Chodím, ale nejsem dobrý divák, těžko se dám přesvědčit. Ale nesoudím. Protože vždycky je dobré, když se lidé pokoušejí o cosi nového a umějí něco, co já ani umět nechci.

Je nebezpečné, že se mluví jen o penězích a už ne o umění – jako v případě skandálu v Burgtheatru?

Podle mě je to celé ostuda. Já jsem velký stoupenec propuštěného ředitele Matthiase Hartmanna – protože nevěřím, že na těch dluzích nese vinu. A hlavně považuju za strašné, že nový, mladý ministr kultury jako svůj první čin provede něco tak neslýchaného, jako že po dvě stě šedesáti letech s okamžitou platností odvolá ředitele. To je velmi brutální, a jestli se musí divadlo dělat v takovéhle atmosféře, tak je to hrůza.

Jak se má na vás vzpomínat?

Na mě ať se pokud možno rychle zapomene. Nikomu nechci stát v cestě. Možná si někdo koupí moje knížky, podívá se na DVD. Ale Schillerova slova platí: „Potomstvo nevije herci žádné věnce.“ A také nemá. Konec, hotovo, je to pryč. Přiklopit víko. Divadlo musí zůstat živé, jen žádnou nostalgii.

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto Robert Angst, Archiv Theater Akzent, archiv, Moritz Schell