Otvírání studánek Alfréda Radoka

Premiéra v Mahenově činohře Národního divadla v Brně

Dovolte mi na začátku recenze stručně vysvětlit, proč to píši do tohoto webového portálu. A musím začít „od Adama“. Před padesáti lety jsem v Bratislavě možná tak líbivě recitoval Burešovy verše Otvírání studánek, že mne soudružka učitelka poslala do Svitav na celostátní soutěž Dětská scéna. Nevyhrál jsem, obdržel jsem diplom za účast. Ale každé jaro jsem s tatínkem v Malých Karpatech nad Bratislavou vyhrabával z bukového listí studánky: „Aby byly čisté, tak jako děti vy jste… Vždyť každá studánka v lese, na hladině nebe nese…“

Brzy mne zvědavost dostala do prodejny Supraphonu, tam jsem si koupil tři šelakové desky (rychlost 78), kde byla skladba pro ženský sbor, alt a baryton, s recitací, a pro dvoje housle, violu a klavír od Bohuslava Martinů. Oba rodáci z Poličky se tak vzácně vyznaly k jaru, k přírodě i k člověčenství. Pak je tady ještě osud režiséra Alfréda Radoka, kterého jsem znal v době studií na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Se zatajeným dechem jsem seděl u zkoušek (neviděl tam studenty rád) v Komorním divadle (které už dávno neexistuje, proboha proč?) a sledovali jsme jeho režii Rollandovy Hry o lásce a smrti. Uprostřed scény drama mezi láskou a politikou, okolo na balustrádě z nehoblovaných desek dav křiklounů, revolucionářů, primitivů. Strach a krev. Často režisér na herce křičel. Sám byl v tvůrčím transu, dával život inscenaci a jako by ze svého života ubíral. A to chtěl i po hercích a oni ho poslechli. Vznikla plnokrevní inscenace, šokující a tak silná, až se z ní svíral žaludek.

Teď je tady režisér Jan Antonín Pitínský, známý kouzelník režie, někdy kontroverzní, ale vždy originální, a jeho Otvírání studenek Alfréda Radoka.

Autor divadelního textu, Martin Sládeček, je dramaturg činohry, který má za sebou nemálo divadelních textů. Zde umně skloubil Radokovu dávnou touhu inscenovat Otvírání studánek v Laterně magice, s osudem Radoka emigranta. Do toho vložil několik velmi zdařilých příběhů ze socialistického Československa, třeba konflikt s primitivem, s ministrem kultury Václavem Kopeckým. Jedinou nedůsledností či nadsázkou v příběhu byl ostrý konflikt Radoka s autorem scénáře Milošem Formanem (dokonce se na scéně krátce poperou…) – a nedorozumění s Roháčem a Svitáčkem – všichni tři participovali na první Laterně Magice – Expo 58, a tak samozřejmě byli spolutvůrci i pražského představení. Navíc byl Janko Roháč můj kamarád a tak vím, co vím… Ale platí zde licentia poetica. Konflikt přidal na dramatičnosti příběhu a nejsme přece svědky přesných dějinných událostí, ale atmosféry doby a tvorby a trápení režisér Radoka. Jenom nevím, jak se zatváří Forman, když zjistí, že se s Radokem prý popral. Snad se nad tím usměje… Zůstáváme u ztrápeného režiséra Radoka, který se bojí proletět letadlem ze Švédska do Rakouska nad územím Československé federativní republiky.

Co kdyby museli nouzově přistát v Praze? To by ho odsoudili za nedovolené opuštění republiky, to se rovnalo vlastizradě. Kdoví, jestli si umí dnešní mladá generace vůbec představit ostnaté dráty a klec, která se jmenovala Československo. Je dobré, když se to občas připomene.

Dostáváme se k hudbě. Tu k inscenaci velmi citlivě komponoval Vít Zouhar, s rafinovaným využitím motivů ze „Studánek“ od Martinů. Pár minut jsem si nahrál do svých chytrých hodinek a pak jsem je vložil do PC do srovnávače hudby. Nenašel jsem jedné „plagiátorství“, takže je to v pořádku. Ale zněla tam i hudba z Otvírání studánek, dokonce živě(!) Klavír, dvoje housle a viola vytvořili spolu s Kantilénou – sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno (vede Jakub Klecker) – přesnou interpretaci částí Otvírání studánek. S obdivem jsem se díval na dirigenta Michala Jančíka, jak citlivě poslouchal zvuky ze všech stran a velmi jemně, na decimálkách snad, vážil tempo a rytmus hudební produkce. Moc na tom záleželo.

Konečně se dostáváme k herectví: Radok Dušana Hřebíčka a jeho žena Marie Evy Novotné – to byly dva brilantní výkony zasluhující hlubokou poklonu. Jistě i díky citlivé režii Jana Antonína Pitínského sehráli ti dva nádherné hluboké role. V celé inscenaci se nevzdálili z jeviště, stále museli hrát naplno, protože to byli oni, o kterých se hraje. Všechny ostatní role byly okrajové, i když výborně hrané. Vždyť se ne nadarmo říká, že není malých rolí…

Režie inscenace byla plná nápadů, na odlehčené scéně Tomáše Rusína a za pomocí videoprojekcí Tomáše Hrůzy vytvořil režisér působivou inscenaci plnou napětí.

Ovšem je tady jedna kacířská myšlenka: Tato hra, nevím, na jak dlouho, zaplní hlediště „Mahenky“. Není to text zábavný a nenapsal jej Moliére ani Svěrák. Není to Shakespeare. Příběh má výsostně komorní charakter. Mnohem víc by se hodil do divadla Reduta, které také patří brněnskému Národnímu divadlu. V tomto komorním prostředí by určitě hodně dlouho vydržel na repertoáru. Mám obavy, že v „Mahence“ se tak dlouho neudrží. A byla by to škoda, to dílo si zaslouží dlouhou životnost.

 

Hodnocení autora recenze: 90%

Martin Sládeček:
Otvírání studánek Alfréda Radoka
Režie: Jan Antonín Pitínský
Dirigent: Michal Jančík / Jakub Klecker
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Rusínová
Videoprojekce: Tomáš Hrůza
Hudba: Vít Zouhar
Sbormistr: Jakub Klecker
Choreografie: Jiří Bartovanec
Dramaturgie: Lucie Němečková, Martin Sládeček
Dětský sbor při Filharmonii Brno
Premiéra 29. dubna 2016 Mahenovo divadlo Brno

Radok – Dušan Hřebíček
Marie – Eva Novotná
Forman – Václav Veselý
Svitáček – Štěpán Kaminský
Roháč – Jakub Šafránek
Doktor – Vladimír Krátký
Kopecký – Gustav Řezníček / František Nedbal
Štoll – Bedřich Výtisk
Laterna magika – Tereza Groszmannová
Reportér – Pavel Doucek
Klavír – Kristýna Znamenáčková
Housle – Jiří Klecker, Jan Rybka, Lukáš Mik, Ján Vindiš
Viola – Lucie Hegnerová, Miroslav Kovář
Tančí – Lucie Matoušková, Jan Razima
Poutník – Jiří Miroslav Procházka / Lukáš Hacek

www.ndbrno.cz