Ozvěny života Alice Sary Ott: Básnířka klavíru se špičkovou úrovní

Alice Sara Ott je české hudební veřejnosti známa jako věhlasná pianistka. Tentokrát se však představila v roli hudební interpretky v audiovizuálním projektu Ozvěny života, ke kterému napsala též libreto a vytvořila hudební dramaturgii. K dokreslení její mnohostranné umělecké osobnosti nutno ještě připojit, že mezi další aktivity patří též módní návrhářství s realizacemi v předních německých a francouzských firmách. Schopnosti postihnout fyzickou tvarovost zapojila také v nastíněném projektu. Audiovizuální kompozici Ozvěny života výtvarně vybavil Hakan Demirel, čtyřicetiletý turecký architekt se svým týmem 19:4. Obsahem bimediálního díla je autobiografický obraz života pianistky. Dramatizující moment příběhu přináší překonání těžké nemoci. Strasti nemoci umělkyně prožila v nedávné době. Proto také vyznění kompozice směřuje na konci k otazníku, co přinese další život. V díle je též postavena závažná otázka osobní identity autorky. Sama na ní odpovídá: „Vyznačuji se tím, jak myslím, jak jednám a jak navazuji kontakt s lidmi. To je to, co mě dělá tím, kým jsem.“ Je to pochopitelné. Vždyť v situaci, kdy její matka je Japonka a otec Němec, je těžké najít kompromis. Dílo se štěpí podle života umělkyně do sedmi částí. Do nich jsou vložena postupně všechna Chopinova Preludia z opusu 28. Jsou pro pianistku výrazovou základnou k vykreslení jednotlivých životních etap.

Všechny výše uplatněné kompozice navazují na Chopinova Preludia, op. 28 popřípadě Bachovo první Preludium C dur z Dobře temperovaného klavíru. Hlubokomyslnou náladou je stiženo Adagio od Tōry Takemitsu. Provedení všech kompozic mělo špičkovou kvalitu klavírního recitálu. Pianistka Alice Sara Ott však v jemných odstínech reagovala i na proměňující se obrazy. Její technika, výrazový potenciál i umělecká erudice by bohatě udržely pozornost publika i v případě, že by video nebylo využito. Je básnířkou klavíru, v její hře se vynořuje znějící ticho v nejjemnějších pianissimech. Ta se projevila například v Pärtově skladbě Pro Alinu či ve vlastním aranžmá Mozarta. Vrcholem interpretační barvitosti bylo pro mě Chopinovo Preludium Des dur. V jeho opakujících se dílech docházelo postupně k mnoha barevným variantám jak v basu, tak v diskantu. Skladba tím získala přímo orchestrální instrumentaci. O tom, že sestava skladeb může v podání pianistky existovat bez vizuální opory, svědčí i vydané CD.

Přes vynikající kvality hudební stránky je nutno mít na paměti, že je složkou multidimenzionálního uměleckého celku. Vizuální stránka je počítačovou animací opírající se o kreaci architektonického týmu Hakana Demirela, avšak její součástí je též videoart Ahmet Doğu Ipeka Hvězdy-Noc. Ten kompozici otevírá i uzavírá. Základní výrazový prostředek je pro architekta trojrozměrný objekt a jeho elementy. Ve své poetice navazuje na některé práce, které byly oceněny v prvním desetiletí tohoto století na festivalu Ars Electronica v rakouském Linci. Demirel jde však hlouběji. Jestli starší artefakty pracovaly s počítačově generovanou hudbou, tvoří Demirel sepětí své práce se zvukem koncertní pianistky a proniká do obsahu její hudby nejen na základě identifikace skladby, ale i na základě jejích interpretačních aspektů v oblasti tempa, artikulace, agogiky, dynamiky, barvy ve smyslu úhozové pestrosti atd. Demirelovy pohybující se tvary a architektonické celky komunikují s hudbou velmi těsně, především pro ty, kteří se fenoménu spojení hudby a moderního vizuálního umění otevřou. Ve Dvořákově síni Rudolfina bylo takových posluchačů valná většina. Architekt se svým týmem pracuje s relativně omezeným výtvarným výrazivem. Volí jen malou paletu barev, mezi tvary pak ty disponující pravými úhly a rovnými liniemi. Po procházce noční oblohou na začátku projektu přichází jednoduché čtyřúhelníky, z nichž se stávají postupně dveře s různými průsvity světla. Vzniknou-li stavby, podporují představy historických konotací, například geometrické tvary vchodů do hrobek v Údolí králů ve starém Egyptě, májských pyramid a další. V duchu vzdělanosti jako základního atributu osobnosti Alice Sary Ott probíhá mnoho vizualizací v obrovské knihovně. Výtvarník nechá diváka procházet se mnoha podlažími, dívat se na ni pod různými úhly a za světelného svitu různými průzory.

Dalším důležitým faktorem výtvarného výrazu je voda, objevuje se jako prostor pro jednoduchou plachetnici, ale i jako voda ve studni, v animaci stále klesající, aby si člověk mohl dojít až na dno. Zpodobnění nedávného osudu pianistky se zdá být zde nezpochybnitelné. Obrazy se zaostřují, ale i rozostřují. Vždy podle aktuálního procesu ve skladbě. Soudobé kompozice s disonantním průběhem provází výtvarná stránka nesymetrickými objekty, často přírodními kameny bez jednoduchých geometrických vlastností. Pevné tvary romantické harmonické sktruktury jsou provázeny pravoúhlými stavebnými prvky, nejčastěji schody. Naplnění života a smrti autoři situují mezi gotické klenby ve velké katedrále, které divák sleduje z vyvýšené perspektivy. Je noc, okny probleskují hvězdy a v nich se duše člověka ztrácí. Dílo končí. Zní Lacrimosa z Mozartova Requiem v adaptaci pianistky do vysokých poloh klavíru, i ve zvuku se tedy ztrácí upevněné vlastnosti.

V projektu je patrná usilovná dlouhodobá práce všech zúčastněných tvůrců. Pianistka si dokonce k němu nechala přizpůsobit návrh koncertních šatů. Před koncertem promluvila o projektu, a to i přes to, že její velmi podrobný popis vyšel v programovém lístku. Přidávala již bez obrazové složky. Aplaus však menší nebyl.

Alice Sara Ott – Klavírní recitál Ozvěny života
15. dubna 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Fryderyk Chopin: Preludia op. 28
György Ligeti: Musica Ricercata
Nino Rota: Valse
Tōru Takemitsu: Litany
Arvo Pärt: Pro Alinu
Alice Sara Ott: Ukolébavka na věčnost

 Názvy jednotlivých vět a přehled dalších přidaných skladeb:

1. Na počátku bylo – se stejnojmennou skladbou Francesco Tristana (*1981)
2. Dětská rebelie – s kompozicí Sostenuto z cyklu Musica Ricercata od György Ligetiho (1923–2006)
3. Když byla tráva zelenější – s Valčíkem Nino Roty (1911–1979)
4. Bez mapy na cestě k dospělosti – s Preludiem Cis dur od Chillyho Gonzalese (*1972)
5. Identita – se skladbou Adagio z cyklu Litany (In Memory of Michael Vyner)

Tōru Takimetsu:

6. Cesta kam – dokresleno skladbou Pro Alinu od Arvo Pärta (*1935)
7. Ukolébavka na věčnost – s aranžmá části Lacrimosa z Mozartova Requiem od Alice Sara Ott

Účinkující:
Alice Sara Ott – klavír
Hakan Demirel – architekt & digitální obrazy