Se Sabinou Bočkovou nejen o performancích pro dětské publikum, vtělené mysli a tanci jako jazyku
Pro začátek taková asociační otázka: Co se vám vybaví jako první, když se řekne tanec, a proč?
Mnoho osobních vzpomínek, hlavně z mé tělesné paměti… Všechny ty různé pohyby, které jsem se jako dítě učila a o nichž mi bylo řečeno, že právě ony jsou tancem. A mnoho dalších různých pohybů, které jsem doposud měla možnost sdílet s jinými lidmi, ať už ve studiu nebo na jevišti, v improvizaci nebo v zapsaných strukturách, které jsem už tisíckrát zopakovala. Mnoho silných momentů z představení, která jsem během svého života měla šanci vidět. Základní důvěra v tělo jako komunikační prostředek, zároveň fascinace pohybem čehokoliv, nejen těla.
Cenu České taneční platformy jste získala za Mikrosvěty (recenzovány zde), které jsou určené dětem a jejich rodičům. Jedná se o interaktivní projekt, v němž se pracuje s různými přírodními materiály. Jak vůbec vznikl nápad udělat tuto pohybově-objektovou performanci?
Nápad na představení nejen pro malé diváky s malými objekty a kouzly přišel od Jazmíny, se kterou jsme se jen tak sešly na kamarádské kafé s tím, že si řekneme, jak se máme. Jazmína se tvorbě pro děti věnuje dlouhodobě a mně se v tu dobu začalo objevovat víc příležitostí k setkání s dětským publikem, a tak nás to k sobě prostě nějak přitáhlo. Řekla mi, co má v hlavě, a rovnou v tu chvíli jsme začaly projekt tematicky rozvíjet směrem k přírodě a naší propojenosti se světem okolo. Tak vznikl úplně prvotní koncept.
V této souvislosti mě napadá, v čem se na základě vaší zkušenosti nejen z Mikrosvětů, ale například i LEGOrytmu (tYhle) liší práce s dětským a dospělým publikem?
Vlastně musím říct, že v rámci procesu tvorby představení se práce nijak neliší, a myslím, že i to je něco, co porota České taneční platformy ocenila. Představení pro dětské publikum má mít za sebou stejnou uměleckou práci a tím pádem i stejnou uměleckou hodnotu jako jakékoliv jiné představení pro kohokoliv. Jako tvůrce chci ale myslet na své diváky a vědět, pro koho představení tvořím. To znamená vybrat téma, které bude rezonovat i s dětmi. Nebát se hravosti, vycítit ten správný temporytmus, a ať už jakkoliv, zapojit diváky do dění, tak aby se cítili součástí performance.
Co musím říct, že je velmi odlišné, a to jsem zažila především při hraní pro skupiny dětí ze školek nebo škol (mimo jiné taky s verzí Jámy lvové pro mladé publikum), jak moc se člověk musí vcítit do naladění každé konkrétní třídy a věkové skupiny. U dětí stačí věkový rozdíl mezi 4. a 5. rokem nebo mezi 8. a 9., zároveň hraje roli atmosféra ve třídě, způsob, jakým jsou děti vedeny od svých učitelů a učitelek. Tohle všechno se pak promítá do každého jednotlivého hraní a ta míra naslouchání a nutnosti adaptace je mnohem vyšší než při představení mířeném na dospělé publikum.
V některých performancích figurujete jako aktérka, ale zároveň i jako režisérka, ať už se jedná o zmíněné Mikrosvěty nebo Jámu lvovou (divadlo Ponec). Která role je vám bližší, nebo v čem se doplňují?
Je to taková zvláštní schizofrenie. Když má člověk v projektu obě tyhle role, tak mezi nimi tak nějak přirozeně proplouvá. Nikdy to není něco, jakože teď jsem režisér a teď performer, i když spolu s premiérou režisér pomalu odchází a už nechá performera na pokoji, aby si hrál, ale vlastně se pořád zpovzdálí trochu kouká.
Napříč vaší tvorbou se objevují performance, ve kterých dochází k interakci s publikem, z těch nejnovějších stojí za zmínku například Bodies Together divadla Ponec. Předpokládám, pokud mohu mluvit i za sebe, že ne vždy každý divák dokáže přistoupit na stanovený princip hry. Jak v takové situaci reagujete?
Nikdy jsem ve své práci neměla potřebu někoho nutit, aby se nějak cítil, nebo aby prožíval přesně to, co si myslím, že by měl prožívat. Vlastně myslím, že to ani není možné a že by to byla celkem zbytečně vynaložená energie. Je pro mě důležité mít jasný záměr, se kterým do představení vstupuji. Ale to, jak se setká, nebo nesetká s divákem, je už na kouzlu přítomného okamžiku a stojí to na tolika aspektech našeho komplexního bytí, že bychom je snad ani nevyjmenovali. Potom si myslím, že je zásadní zůstat právě v té přítomnosti a plně respektovat, co se děje, a to nejen s divákem, ale taky co potřebuje dílo, které právě probíhá.
Konkrétně u Bodies Together (o inscenaci zde) se cítím spíš jako taková facilitátorka. Někdo, kdo drží rámec fyzického i mentálního prostoru performance a ukazuje, co všechno je v tomto prostoru možné dělat. Zároveň ale s tím záměrem, že je možné dělat v podstatě cokoliv, například i nepřistoupit na pravidla hry, a mým úkolem je dát zúčastněným najevo, že i to je v pořádku, nebo minimálně na nic netlačit a vnímat, že i to je silnou součástí konceptu a tématu představení. Protože nepřistoupit na pravidla her korporátních struktur v našich běžných životech mimo čas, kdy nás divadlo zrovna nevede do svých podivných zákoutí, vyžaduje celkem velké úsilí.
Další společný prvek performancí, ve kterých vystupujete, je transformace vzpomínky nebo myšlenky do pohybu. Lze tak mluvit o jakési vtělené mysli, čímž narážím na inscenaci Treatment of Remembering (divadlo Ponec) nebo Mu—Tation (tYhle). Co všechno v takovém případě zahrnuje přípravný proces?
Zrovna inscenace Treatment of Remembering i Mu—tation vznikaly obě v covidu, takže mimo kreativní práci bylo součástí těchto procesů i mnoho reorganizace, nejistoty a obří výzva vůbec nějak pokračovat a vidět ve věcech smysl. Což musím se vší pokorou říct, že se u obou těchto kusů nakonec podařilo a mají pro mě velkou sílu.
Myslím, že každé představení okolo sebe nejen na začátku, ale i v průběhu procesu tvorby shromažďuje takový orbit myšlenek a konceptů, nápadů, inspiračních zdrojů a možností, kudy by se práce mohla vydat. Tyhle prvky jsou potom konfrontovány s živou hmotou těla a scénografie při skutečné, fyzické práci ve studiu. Ta zase zpětně formuje ten vír myšlenek a všelijak ho přetváří. Něco se odhodí jako nefunkční, nebo naopak až při fyzickém zkoušení člověk zjistí, že něco chybí a dílo vyžaduje jiný přístup, jiný objekt, nebo dokonce dalšího performera. Je to neustálý up-dating a naslouchání tomu, co se děje, co ode mě ten konkrétní projekt potřebuje, a to z mé zkušenosti bývá často něco nového, něco, s čím člověk ještě nepracoval. Vlastně ráda poslouchám tu výzvu, která mě nutí vždycky znovu vkročit do neznáma.
Ještě ale zpět k vaší otázce k embodied mind. Mysl je vždycky vtělená… Nebo aspoň pokud vím, tak zatím neexistuje nevtělená mysl. A možná tu je tanec mimo jiné právě od toho, aby nám toto propojení neustále připomínal. Myšlenky se propisují do těla a naopak. Naše zkušenost se světem je fyzická, svět se nás opravdu doslova dotýká, emoce a myšlenky se dějí tělesně. A je to potom i otázka politická, protože díky tomuto propojení pochopíme, že myšlenky, koncepty, naše uvažování se propisuje do našeho každodenního jednání, má reálný dopad na hmotný svět okolo nás a dotýká se nás. Například ve spojitosti s enviromentální krizí (Treatment of Remembering) nebo s nutností transformovat naše hodnoty (Mu—Tation – o inscenaci zde).
V tomto kontextu mě ještě napadá vaše výrazná inscenace Jáma lvová o populismu, kterou jste vytvořila společně s vaší kolegyní Johanou Pockovou. Jakými materiály a zdroji jste se nechaly inspirovat?
Jak už jsem říkala u předchozí otázky, myslím, že tanec v sobě určitou všeobecnou politickou rovinu nese vždy, a asi jde o to, jak moc si jí jsme jako tvůrci a diváci vědomi, nebo ne. V představení Jáma lvová šlo v podstatě opět o embodied mind, o pochopení toho, jak populistické a manipulativní mechanismy, které můžeme psychologizovat a konceptualizovat, fungují na té základní úrovni spojení těla a mysli bez nutnosti je jakkoliv vysvětlovat nebo hodnotit. Pro mě to vlastně bylo trochu jako svléknout všechny ty mediální figury do naha a obnažit je v divadelním světle tím, že si s Johanou oblečeme saka a vtělíme se do jejich gest, výrazů a fyzických postojů.
Myslím, že jako choreografové a performeři jsme vlastně takové houby, které pracují na tom, aby do sebe nasály fyzickou esenci ostatních osob, objektů, představ, vzpomínek atd. a transformovaly ji. Tohle přesně jsme dělaly i v Jámě lvové (o inscenaci zde). Nakoukaly jsme si politické projevy, změny výrazů lidí v médiích a další vizuální zdroje, to je jedna část procesu, ale to, co se potom reálně děje ve studiu, funguje ještě na úplně jiné úrovni. Není to mechanická práce opisující nějaký inspirační zdroj, ale hledání toho tématu v sobě. A teď to nemyslím nějak dramaticky, ale prostě skrze svoje svaly, kosti, napětí, emoce, prostě skrze vtělení se do toho. Pro mě naprosto fascinující… Nemám žádnou doložitelnou zkušenost s politickou manipulací, ale v mém těle je propsaná, a myslím, že to stejné prožije i divák.
Všimla jsem si, že nejen s Johanou Pockovou spolupracujete na konceptu performance v tandemu. Například na Mikrosvětech to bylo s Jazmínou Piktorovou. Co vás k tomu vede?
Co se týče mého tanečního vzdělání, vyrůstala jsem v prostředí hodně zaměřeném na výkon a techniku a v podstatě až do svých 23 let jsem neměla úplně ambice stát se choreografkou. (Sabina je absolventkou Tanečního centra Praha, pozn. red.) V určitou chvíli svého života jsem pochopila, že potřebuju dělat něco zajímavějšího než demi-plié a opakovat po někom pohyby, a že vlastně jsem schopná sama vymýšlet věci, které dávají nějaký smysl. Tak se nějak stalo, že jsem začala tvořit, ale necítím v sobě nějakou velkou choreografickou jistotu. Pořád se hodně učím a každá spolupráce je pro mě ohromně inspirativní a rozvíjející. Zatím mi vyhovuje rozvíjet své nápady v dialogu s někým dalším a jsem sama zvědavá, jestli se to změní.
A na co nového se od vás diváci mohou těšit?
Momentálně jsme s Johankou v procesu tvorby nového představení Fairy Tales. Poprvé nejsme v projektu jako performerky, ale výhradně jako režisérky a choreografky a pracujeme s týmem 8 tanečnic, 2 hudebníků, 2 scénografů, dramaturgem, choreografickým koučem, light designérkou a produkčním manažerem, takže zatím největší projekt za dobu našeho působení. Věnujeme se tématu ženství skrze filtr různých pohádkových příběhů. V letošním roce projekt zakončíme předpremiérou v listopadu v Ponci a premiéra proběhne v dubnu 2024 na španělském festivalu Sísmograf, který je zároveň spolu s Tancem Praha a festivalem Julidans v Holandsku koproducentem projektu. Asi nejvíc bych projekt popsala jako jednu velkou výzvu.
Sabina Bočková (*1995) je choreografka a tanečnice působící v Praze. Po studiu klasického baletu a moderního tance a tříletém angažmá v baletních souborech (Balet Jihočeského divadla, Pražský komorní balet) se rozhodla dále pracovat jako nezávislá umělkyně. V roce 2019 vytvořila spolu s Johanou Pockovou duet Jáma lvová inspirovaný mediální manipulací a politickým populismem, který byl nominován na 26. ročník České taneční platformy a stal se součástí prestižního výběru Aerowaves21. Ve stejném roce vytvořila ve spolupráci se slovenským performerem Tomášem Janypkou další duet, songlines: expedice 97/18, zabývající se ztrátou blízké osoby (recenze zde). V roce 2020 spolu s Johanou Pockovou a Ingou Zotovou-Mikshinou vytvořila další celovečerní představení Treatment of Remembering (recenze zde), které se dotýká tématu ohrožení přírody. Tato inscenace získala Cenu mezinárodní poroty a Cenu diváka na 27. ročníku České taneční platformy a je součástí evropské platformy Aerowaves22. /Přečtěte si více zde.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
