Emergency Dances o mediální manipulaci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pod hlavičkou souboru Tantehorse vzniká série tanečních večerů, v nich dostávají slovo umělci, kteří nejsou jeho členy, ale s nimiž se tato skupina cítí spřízněna, jejichž tvorba svou naléhavostí obsahovým přesahem rezonuje s jistým aktivismem nebo s intelektuálním přístupem, jež oba v tvorbě Tantehorse dominují. Série nese název Emergency Dances a první část s podtitulem Patologie médií proběhla premiérově 25. září.
Jáma lvová – Sabina Bočková (foto Vojtěch Brtnický)

Představily se tvůrkyně nejmladší generace, program patřil choreografkám a tanečnicím a dvěma projektům, jež jsou ob koncipované jako duety. A tak samozřejmě v první řadě lákají ke srovnání, neboť dvakrát dvě interpretky tančí s rozdílnou energií, tvaroslovím, hereckým prožitkem. Součástí večera pak byla ještě diskuse s divadelní teoretičkou Alicí Koubovou, která spíše než rozborem performancí se zabývala zkušeností diváckou a odkrývala různé přístupy vnímání zhlédnutých choreografií.

Začněme od konce, z diskuse na téma „Jak číst tanec“, což je trošku zavádějící název, neboť žádného vysvětlení či nasměrování, které by ve skutečnosti pomohlo divákovi tanec „číst“ se publikum nedočkalo, pouze potvrzení, že způsobů čtení je neomezené množství. Každému, kdo se kolem mediální teorie jen ochomýtl, hned naskočí koncepce teorie kódování a dekódování Stuarta Halla, která se arci vztahuje k mediálním obsahům, ale vždy lákala k tomu vztáhnout ji na jakoukoli formu komunikace, jíž může být i tanec. Je to jednoduchá metafora, v níž máme producenta mediovaného sdělení, jeho adresáta a jistý kód, který musí oba sdílet, aby dekódování proběhlo správně.

Taneční svět je však specifický v tom, že jeden ustálený a všeobecně srozumitelný kód nemá. Není postaven na doslovném rozeznávání a chápání znaků, ačkoli někteří choreografové se stále domnívají, že divák má mít schopnost choreografii konkrétním způsobem „přečíst“. Tanec i jeho sledování jsou více prožitkem smyslovým až instinktivně fyzickým než racionálním a intelektuálním. Díky výpovědím v diskuzi jsme si mohli krásně všimnout fungování zrcadlových neuronů a společného prožívání dynamiky tance na obou stranách. Bylo zcela zřejmé, že divák, který je předem seznámen s obsahem choreografie, se v ní snaží konkrétní sdělení, jež mu bylo předloženo či naznačeno, vyhledat, přistupuje k dílu více analyticky a viděné přizpůsobuje mentální představě, která vznikla prvotním přečtením textu (anotace, programu…) Míra shody je tedy větší, ale na úkor svobody divákovy fantazie, která je od počátku omezena vytvořenou představou, která jeho vnímání stanovila rámec, z něhož nevystupuje. Zkusme si představit, jak by obě performance působily v obou případech, tedy se znalostí obsahu (toho se týká i název celého večera), tak bez ní.

Jáma lvová – Johana Pocková (foto Vojtěch Brtnický)

O mediální manipulaci a zúženém pohledu

Duet Sabiny Bočkové a Johany Pockové Jáma lvová má podtitul „přímý přenos pro moc emocí“ a slibuje pohled na mediální manipulaci z pozice média, „dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele“. Dvě dívky oblečené v kalhotových kostýmech a bílých košilích lze po dlouhou dobu považovat za symboly médií v abstraktní rovině, mohou být zosobněním dvou televizních stanic nebo bulvárního plátku a jeho internetové mutace, podob médií jakožto institucí produkujících mediální obsahy je v dnešní době neomezené množství. Dívky svými uměle nadšenými tvářemi i gesty a rytmickými dynamickými pohyby celého torza diváka nepokrytě lákají – přidej se k nám, bude zábava, žádné starosti, jenom zapomnění a vír radostných emocí. Ve chvíli, kdy se ocitají s mikrofonem vleže na zemi, vyčerpány bojem o pozornost potenciálního konzumenta, jako bychom viděli do zákulisí, do tvorby podbízivé reklamy. Zatímco před okamžikem nám byla nabízena skrze emotivní obrazy zábava, nyní vidíme citovou manipulaci podprahového charakteru, úlisné popěvování mantry „I need you“ jako kdyby i obsahovalo strach ze ztráty sledovanosti a zisků… Když se v poslední části dívky obejmou a propletou pažemi tak, že budí dojem jedné jediné postavy, zdálo se mi přirozené to číst jako fúzi mediálních koncernů nebo pohlcení média druhým (s jistým odporem na straně jednoho, patrně méně profitujícího z nich).

Odhlédneme-li od obsahu, bylo by možno najít výkladů mnohem víc, respektive nevědět předem o tématu, ve skutečnosti by nic, žádné gesto a výraz nebyly dostatečně výmluvné, aby nám téma osvětlily. Lapidárně řečeno, kdybyste si nepřečetli v programu, že choreografie je o médiích, z ničeho byste nepoznali, že je o médiích… Dívky nepochybně svými exaltovanými pohyby lákají diváka k participaci. Jejich těla se chvějí v extázi, jejich gesta a pohyby se proměňují minimalistickými přechody, stejně tak jako rytmus hudby, jejíhož autora u mixážního stolu na jevišti i vidíme. Jejich šedé obleky mohou evokovat kostýmy hlasatelek, ale stejně tak i uniformitu kancelářské profese. Jejich nadšené obličeje, na nichž se veselá grimasa mění ve falešný škleb, ty mohou stejně tak patřit náborářkám, které lákají lidi do korporátního světa, tlumočí omílané fráze typu „jsme mladý a dynamický kolektiv“ a slibují nevázanou zábavu na vánočních večírcích a teambuildinzích jako odměnu za to, že se člověk vzdá osobní svobody a nechá se chytit systémem.

Jáma lvová – Sabina Bočková, Johana Pocková (foto Vojtěch brtnický)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na