Emergency Dances o mediální manipulaci

Pod hlavičkou souboru Tantehorse vzniká série tanečních večerů, v nich dostávají slovo umělci, kteří nejsou jeho členy, ale s nimiž se tato skupina cítí spřízněna, jejichž tvorba svou naléhavostí obsahovým přesahem rezonuje s jistým aktivismem nebo s intelektuálním přístupem, jež oba v tvorbě Tantehorse dominují. Série nese název Emergency Dances a první část s podtitulem Patologie médií proběhla premiérově 25. září.
Jáma lvová – Sabina Bočková (foto Vojtěch Brtnický)

Představily se tvůrkyně nejmladší generace, program patřil choreografkám a tanečnicím a dvěma projektům, jež jsou ob koncipované jako duety. A tak samozřejmě v první řadě lákají ke srovnání, neboť dvakrát dvě interpretky tančí s rozdílnou energií, tvaroslovím, hereckým prožitkem. Součástí večera pak byla ještě diskuse s divadelní teoretičkou Alicí Koubovou, která spíše než rozborem performancí se zabývala zkušeností diváckou a odkrývala různé přístupy vnímání zhlédnutých choreografií.

Začněme od konce, z diskuse na téma „Jak číst tanec“, což je trošku zavádějící název, neboť žádného vysvětlení či nasměrování, které by ve skutečnosti pomohlo divákovi tanec „číst“ se publikum nedočkalo, pouze potvrzení, že způsobů čtení je neomezené množství. Každému, kdo se kolem mediální teorie jen ochomýtl, hned naskočí koncepce teorie kódování a dekódování Stuarta Halla, která se arci vztahuje k mediálním obsahům, ale vždy lákala k tomu vztáhnout ji na jakoukoli formu komunikace, jíž může být i tanec. Je to jednoduchá metafora, v níž máme producenta mediovaného sdělení, jeho adresáta a jistý kód, který musí oba sdílet, aby dekódování proběhlo správně.

Taneční svět je však specifický v tom, že jeden ustálený a všeobecně srozumitelný kód nemá. Není postaven na doslovném rozeznávání a chápání znaků, ačkoli někteří choreografové se stále domnívají, že divák má mít schopnost choreografii konkrétním způsobem „přečíst“. Tanec i jeho sledování jsou více prožitkem smyslovým až instinktivně fyzickým než racionálním a intelektuálním. Díky výpovědím v diskuzi jsme si mohli krásně všimnout fungování zrcadlových neuronů a společného prožívání dynamiky tance na obou stranách. Bylo zcela zřejmé, že divák, který je předem seznámen s obsahem choreografie, se v ní snaží konkrétní sdělení, jež mu bylo předloženo či naznačeno, vyhledat, přistupuje k dílu více analyticky a viděné přizpůsobuje mentální představě, která vznikla prvotním přečtením textu (anotace, programu…) Míra shody je tedy větší, ale na úkor svobody divákovy fantazie, která je od počátku omezena vytvořenou představou, která jeho vnímání stanovila rámec, z něhož nevystupuje. Zkusme si představit, jak by obě performance působily v obou případech, tedy se znalostí obsahu (toho se týká i název celého večera), tak bez ní.

Jáma lvová – Johana Pocková (foto Vojtěch Brtnický)

O mediální manipulaci a zúženém pohledu

Duet Sabiny Bočkové a Johany Pockové Jáma lvová má podtitul „přímý přenos pro moc emocí“ a slibuje pohled na mediální manipulaci z pozice média, „dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele“. Dvě dívky oblečené v kalhotových kostýmech a bílých košilích lze po dlouhou dobu považovat za symboly médií v abstraktní rovině, mohou být zosobněním dvou televizních stanic nebo bulvárního plátku a jeho internetové mutace, podob médií jakožto institucí produkujících mediální obsahy je v dnešní době neomezené množství. Dívky svými uměle nadšenými tvářemi i gesty a rytmickými dynamickými pohyby celého torza diváka nepokrytě lákají – přidej se k nám, bude zábava, žádné starosti, jenom zapomnění a vír radostných emocí. Ve chvíli, kdy se ocitají s mikrofonem vleže na zemi, vyčerpány bojem o pozornost potenciálního konzumenta, jako bychom viděli do zákulisí, do tvorby podbízivé reklamy. Zatímco před okamžikem nám byla nabízena skrze emotivní obrazy zábava, nyní vidíme citovou manipulaci podprahového charakteru, úlisné popěvování mantry „I need you“ jako kdyby i obsahovalo strach ze ztráty sledovanosti a zisků… Když se v poslední části dívky obejmou a propletou pažemi tak, že budí dojem jedné jediné postavy, zdálo se mi přirozené to číst jako fúzi mediálních koncernů nebo pohlcení média druhým (s jistým odporem na straně jednoho, patrně méně profitujícího z nich).

Odhlédneme-li od obsahu, bylo by možno najít výkladů mnohem víc, respektive nevědět předem o tématu, ve skutečnosti by nic, žádné gesto a výraz nebyly dostatečně výmluvné, aby nám téma osvětlily. Lapidárně řečeno, kdybyste si nepřečetli v programu, že choreografie je o médiích, z ničeho byste nepoznali, že je o médiích… Dívky nepochybně svými exaltovanými pohyby lákají diváka k participaci. Jejich těla se chvějí v extázi, jejich gesta a pohyby se proměňují minimalistickými přechody, stejně tak jako rytmus hudby, jejíhož autora u mixážního stolu na jevišti i vidíme. Jejich šedé obleky mohou evokovat kostýmy hlasatelek, ale stejně tak i uniformitu kancelářské profese. Jejich nadšené obličeje, na nichž se veselá grimasa mění ve falešný škleb, ty mohou stejně tak patřit náborářkám, které lákají lidi do korporátního světa, tlumočí omílané fráze typu „jsme mladý a dynamický kolektiv“ a slibují nevázanou zábavu na vánočních večírcích a teambuildinzích jako odměnu za to, že se člověk vzdá osobní svobody a nechá se chytit systémem.

Jáma lvová – Sabina Bočková, Johana Pocková (foto Vojtěch brtnický)

To ale pořád běžíme v intelektuálním módu… Čistě pocitově, z interpretek tryskají emoce a energie, došly k velmi prostému, ale rafinovanému vyjádření, jejich pohyby jsou jen zdánlivě zrcadlové, každá z nich používá trochu jiná gesta a i emoce za výrazem se zdá být trochu odlišná. V expresi vyniká Sabina Bočková, která je zkrátka výrazný typ. Jejich grimasy jistě patří k nejzapamatovatelnějším okamžikům. Chvíle vyčerpání na zemi i následující kontaktní část choreografie ukazují niternou stránku vzájemného vztahu s jeho ambivalencí, energie přitažlivosti a odporu, fyzicky se propojují jako jeden tvor, a přitom jsou tak silnými individualitami. Do hudební krajiny s mísí elektrický kytara, která osciluje mezi iritujícím zvukem a zvukem téměř něžným. V závěrečné fázi, kdy se pomalu vrací stejné motivy jako na počátku je individualita obou do té doby zrcadlově propojených bytostí už jednoznačná.

Pokud se držíme nastoleného tématu (které ale, jak se domnívám, může diváka o zážitek spíš ochudit), celkově bych byla opatrná s takto popisovaným světem médií jen jako nástrojem manipulace. V průběhu 20. století i 21. století se ve vědeckém světě periodicky střídají období, kdy se odborníci přiklánějí na stranu „velmi mocných“ médií, která své recipienty ovládají (teorie zázračné střely apod.), a „méně mocných médií“, s jejichž obsahy recipient nakládá podle vlastní vůle a i zdánlivě škodlivý obsah přetváří ke svému užitku (rozmach studia populární kultury). Popsat tyto přístupy a názorové směry, které jsou někdy v přímé opozici, by zabralo mnoho článků. Nikdy ještě nedošlo ke shodě, jaký je skutečný vliv médií, současnost nadto situaci zkomplikovala tím, že díky dostupnosti technických prostředků se většina konzumentů mediálních obsahů může současně stát – a mnoho také stává – jejich producenty. Domnívám si, že je potřeba poukazovat především na zneužívání médií, což je ale trošku jiná hra, ve které bychom měli sledovat jiné aspekty, jako je prorůstání mediální krajiny s politickou, politický marketing, monopolizace médií jak vertikální, tak horizontální, berlusconizace médií. Tedy sledování moci člověka či skupiny lidí za médii, která používají jako nástroj.

Ententiky – Iveta Krmelová, Anna Benháková (foto Vojtěch Brtnický)

Studie přetížení

Projekt Ententiky vytvořila choreografka Denisa Musilová a v choreografii vystoupily tanečnice Anna Benháková a Iveta Krmelová. V této produkci je hlavním tématem přetížení, jednak fyzické, ve druhém plánu psychické, má vytvořit představu prožitku přehlcení zprávami. Ani zde není zjevného pojítka mezi pohybovým materiálem a jeho zamýšleným obsahem – jen světla blikající na scéně, před nimiž se tanečnice několikrát zastaví, evokují pulsující obrazovky televize, jak je vídáme po setmění poblikávat za okny obývacích pokojů bytů a domů v podzimních a zimních dnech, kdy se časně smráká.

Performerky jsou primárně podrobeny zátěži už před představením, do divadla totiž musí doběhnout po trase od tančícího domu až na jeviště a zde pokračovat ve fyzickém výkonu. Jde o studii těla pod tlakem speciálních okolností, o tom není sporu. Valnou část choreografie podbarvují více i méně srozumitelné útržky rozhovorů a projevů známých osobností politického života, které se někdy objevily v kinech či v televizi a rozhlase a zahrnují bohaté období od roku 1930 do roku 2016. Dívky jsou zahrnovány těmito promluvami, světly na scéně, dalšími intenzivními zvuky. Jistě nikdy jindy než právě v moderní době nebyl člověk vystaven tak velkému množství zvukového i vizuálního smogu a mnoho z nás má proto organismus instinktivně nastaven v módu nebezpečí a okamžitého přežití, tedy ve stresu. Opět média na tom mají jen část podíle a jsou arci nástrojem víc než iniciátorem. Každopádně choreografie samotná neakcentuje jejich přítomnost v našem životě, je čistou studií přehlcení.

Ententiky – Iveta Krmelová, Anna Benháková (foto Vojtěch Brtnický)

Přitom pokud jde o choreografický slovník, zatímco první projekt se blížil fyzickému divadlu, tato část čerpá jak z civilního pohybu a motivu běhu (běh v kruhu je stále tak častý, až mám v choreografiích dojem jeho zbytečného nadužívání, zde opodstatnění má, pokud zjistíme včas, co vlastně předcházelo začátku představení). Taneční sekvence a duety vycházejí z úhledných tvarů moderního tance, estetiky, která je v nás více zakořeněná a která je jaksi pohlcující. Díky tomu, že tvarosloví tance a jeho energie jsou vysloveně příjemné, libé, spíše se daří zapomenout na snahu zorientovat se a porozumět, a vychutnáváme si jen kvalitu pohybu. Tanečnice využívají impulzů a energie svého těla, jejich pohyb je v tanečních pasážích elegantní, i když se točí v kruhu a opakují mechanicky tentýž pohyb či variaci několikrát po sobě, čímž je právě ilustrovaná ona zahlcenost, točení v kruhu bez naděje na odpočinek.

Obě choreografie nabízejí pohlcující energii, velmi rozdílné taneční tvarosloví, které také vzbuzuje rozdílné emoce, ale pokud mají ambice vyprávět o konkrétních nástrahách světa médií, nesetkají se s pochopením svého sdělení, protože je konec konců tancem tohoto druhu nesdělitelné. I když ve druhé choreografii bylo zapojeno i slovo ze záznamu, byl v tom okamžiku tok vjemů už tak mnohočetný, že divák nemůže abstrahovat a zamyslet se nad obsahem sdělení. Jistě to lze, ale to je jiný typ tanečního a pohybového divadla, třeba jaký dělá Farma v jeskyni, typicky jejich Informátoři, kde najdeme i napínavý příběh, a niž by byl vyprávěn příliš „po lopatě“, nebo před několika lety dost brutální Sniper´s Lake z produkce Spitfire Company, či některé projekty Lenky Vagnerové… Choreografie, které jsme viděli, jsou spíš ve fázi fascinace pohybovým materiálem, který je buď působivý nebo krásný, o tom není sporu, ale jako výrazový prostředek by musel být zformován do jiné podoby, aby sdělení bylo čitelné.

V závěru mě napadlo, jestli se zde vůbec potkáváme správně, recipienti a naléhavé sdělení. Diváci současného tance a divadla tohoto typu asi těžko potřebují varovat před mediální manipulací, toho je zapotřebí jinému publiku. Ovšem obávám se, že to nenajdeme v auditoriu Paláce Akropolis, ale na gauči před televizní obrazovkou…

Ententiky – Iveta Krmelová, Anna Benháková (foto Vojtěch Brtnický)

Johana Pocková, Sabina Bočková: Jáma Lvová
„Přímý přenos pro moc emocí“
Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková
Hudba: Lukáš Palán
Dramaturgie: Viktor Černický
Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Denisa Musilová: ENTENTIKY
„Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer

Uvedeno: 25. 9. 2019, Palác Akropolis

Mohlo by vás zajímat