Poutníci po temnotách lidské duše

Úzkosti, deprese, vyhoření… Těžké téma a symptomy dnešní doby, k nimž se obrací stále více umělců i z nejmladší generace. Zabývá se jimi i Anna Behnáková se svým souborem Dočasná Company, která nabídla v předvánočním čase skrze současný tanec vhled do rozrušené lidské duše a snad i nadějný náznak východiska. Jde o druhou verzi inscenace Poutníci, jejíž první podoba byla představena v květnu. Nové uvedení, v jehož rámci došlo k zásadnímu přepracování celého konceptu, zároveň doprovází crowdfundingová kampaň, která jen dokresluje houževnaté úsilí tvůrců získat pro tento kus i pro téma samotné co nejvíce diváků.

Inscenace, které se zabývají osobními tématy citlivého druhu, ať už jde o násilí, neštěstí, traumata, psychické problémy a krize nebo jakýkoli další myslitelný materiál, který má sám o sobě zraňující potenciál, přinášejí nejedno úskalí. Tvůrce do nich vkládá o hodně víc, než když vypráví fiktivní příběh nebo když experimentuje s principy choreografické tvorby a s tanečním tvaroslovím jako takovým. Interpretace toho, co vidíme na scéně, je obtížná. Stává se pak také spíš osobní zprávou o zážitku než analýzou předmětu. Tvůrce si málokdy od takového díla zachová či vytvoří odstup, a protože se cítí být jeho součástí a dílo je součástí jeho, prožívá každou reflexi tak, jako kdyby se týkala jeho samotného. Přitom rezignovat na ni úplně by nebylo správné, littera scripta manet určitě déle než efemérní pohyb a chvění vzduchu vibrujícího hudbou. Podle hesla: Veni, vidi – ale vici občas nepřichází v úvahu.

Principem Poutníků je propojení pohybové, vizuální i hudebně zvukové složky. Neviděla jsem onu původní podobu, ale pokud mohu usoudit z ohlasů, vykrystalizovala inscenace do pevnějšího tvaru. Představení se již neodehrává ve dvou různých prostorech, ale pouze v hledišti, takže zážitek je možná méně imerzivní, ale divák se v každém případě může od počátku do konce soustředit na to, co sleduje, a nerozptyluje se přesuny. Diváci nevstupují do prostoru jako do pavoučí sítě spředené rovnou tak, aby ho pohltily, ale výtvarný dojem je i tak působivý.

Práce s materiálem kostýmů je možná důležitější než charakter pohybu tanečníků. Jeho vlastnosti jsou hlavním nositelem sdělení. Pro výrobu scénografie využívá Marjetka Kürner Kalous pružné a poloprůsvitné látky, jež je v případě kostýmů polozahalující, jako kdyby se postava nacházela v jakési lepkavé mlze, která obepíná tělo, ale i hlavu a tvář, která pak nemůže ani pořádně křičet. A v pozadí se zase rozpíná do struktury, která může připomínat rozedranou pavučinu, ale ještě spíše nerovnoměrně pospojované neurony v proděravělé síti. To nám evokuje fyzickou, medicínsky měřitelnou podstatu problému – nedostatečná spojení, vzruchy, málo drah pro převod životodárných látek, které udržují náš mozek v kondici. Vzájemné propojení vnějších vlivů, vnitřních struktur a také toho, co spadá do sféry nehmatatelné a nepopsatelné a čemu někdo říká duše, to vše rozhoduje ve své součinnosti o tom, jestli je svět pro nás hezkým místem k žití nebo neprostupným močálem. Znala jsem člověka, který nástup deprese popisoval, ostatně nadmíru poetickým jazykem, jako černou skvrnu rozšiřující se a stékající po zdech jeho bytu, která se plíží a pohlcuje…

Scénu pozvolna zalidňují kradmo se pohybující postavy, evidentně lapené v onom temném stavu, nejen zahalené do kostýmů, ale i připoutané k místu, od nějž se nemohou zcela vzdálit, neboť pružná látka klade odpor. Anna Benháková vlastním hlasem rozezvučuje prostor, který však po pomyslném prologu opouští a zanechává ostatní napospas samotě. Do jejího jasného a ostrého hlasu se postupně z reproduktorů vkrádají ruchy, které později převládnou. Interakcí je mezi tanečníky zatím málo a všichni vyjadřují skrze různé kontrakce a křečovité němé výkřiky ono nesnesitelné vnitřní rozpoložení. Metafora zůstává ve výtvarné rovině, pohybově jde o názorné zobrazení. Atmosféru podporuje ponurý světelný design a kouř, který už tak matné obrysy postav většinou ještě více rozrušuje. Zásadní světelna změna přichází na konci druhé části silným zářivým protisvětlem a pak dominující teplou barvou v závěru. Anna Benháková udává sama svými výstupy (jsou tři) rytmus inscenaci, která tak má jasnou strukturu. Mohli bychom ji tematicky shrnout takto: stav – změna – proces. Protože prochází od zobrazení stavu letargie až k aktivnímu přebírání života „do vlastních rukou“.

Vzdechy a zajíkání, šepot, stony a skřípění, echo zvířecích hlasů mísící se s nepříjemnými zvuky, zneklidňující hluk v mysli, který nutí nervózně poposedat a ohlížet se, to je působivá zvuková krajina, živá i mixovaná. Nutno podotknout, že akustika tohoto prostoru je velmi příznivá pro využití vícekanálového zvuku a že sound design opravdu vytvořil pro diváky prostředí, jako kdyby se ocitli uzavřeni v jeskyni plné podivných šelestů a hlasů, uzavřeni v čísi unavené a nemocné duši jako v pasti.

Tanečníci se během druhé části proplétají ve dvojicích a skupinkách, ve větší a větší interakci, ačkoli spíše než poutníci jsou to postavy bloudící, protože pouť je cesta s jasně vytčeným cílem, byť může být mlhavý či změněn v sebe samu, poutník ale není ztracený. Postavy interagující v šeru a přítmí, které upomíná na šero v srdci člověka stiženého úzkostí a depresí, připomínají spíš zbloudilé. Jejich kontakt však je frekventovanější, snad jako náznak budoucího cíle a vědomí, že onu temnotu nelze porazit bez pomoci či součinnosti. Dynamické pasáže přinášejí prvky vyžadující akrobatické dovednosti a postřeh, přicházejí i série rychlých převalů. Až nakonec vrcholí vystoupáním samotné choreografky na malou lidskou pyramidu.