Padesát let od úmrtí první pražské Kostelničky

1. března 1903 se návštěvníkům Bizetovy Carmen v Národním divadle poprvé představila mladá, pětadvacetiletá interpretka titulní role, která zaujala už svým jižanským zjevem a tomu odpovídajícím temperamentem, tolik potřebným pro tuto roli. To ale byl jen začátek. Náročnou postavu titulní hrdinky nejúspěšnější Bizetovy opery zvládla naprosto bravurně, upoutala jak rozsahem a průrazností svého hlasu, tak svým spontánním herecký projevem, který v té době nebýval u operních pěvců a pěvkyň příliš běžný. Jméno té zpěvačky bylo Gabriela Horvátová.

Narodila se na Boží hod vánoční, 25. prosince 1877 v chorvatském Varaždíně. Její otec byl učitelem, a jak tomu v kantorských rodinách bývalo, hodně se tam muzicírovalo. Platilo to i o rodině Horvátových. Gabriela už jako dítě hrála na klavír a rozhodla se, že půjde klavírní hru studovat na Zemský hudební ústav v Zagrebu. Při přijímacích zkouškách jí doporučili, aby se věnovala studiu zpěvu. Gabriela této rady uposlechla a po dvou a půl letech studia v roce 1899 absolvovala. Na jevišti Chorvatského národního divadla (Hrvatsko narodno kazalište) v Zagrebu vystoupila v roli Siebela v Gounodově Faustovi a Markétce a poprvé si také zkusila roli, která ji posléze úspěšně provázela celým jejím dlouhým uměleckým životem: titulní hrdinku Bizetovy Carmen.

Po prvních vystoupeních v chorvatské metropoli se rozjela do světa. Pohostinsky vystupovala na operních scénách ve Štýrském Hradci, Düsseldorfu a v Kolíně nad Rýnem. Ve Vídni navštěvovala lekce zpěvu u tehdy velmi ceněného profesora Johana Resse. Z Vídně vedly její kroky do Prahy. Rychle se naučila česky a šéf Opery Národního divadla Karel Kovařovic, jenž se třetím rokem s úspěchem snažil vybudovat z pražské české opery scénu, která bude po všech stránkách schopná výrazné konkurence s operními scénami rakouskými a německými, neomylně rozeznal talent mladé Chorvatky a pozval ji k hostování.

Gabriela Horvátová vystoupila pohostinsky na scéně Národního divadla v průběhu měsíce března ještě dvakrát. Zopakovala si Carmen a dramatickou sílu svého pěveckého i hereckého výrazu prokázala v roli Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi, která ji potom provázela stejně jako Carmen po celou dobu její veleúspěšné umělecké kariéry.

Své další vystoupení v úloze Carmen při představení 6. dubna 1903 už absolvovala jako řádná členka Opery Národního divadla. A ještě v průběhu března se setkala s další mezzosopránovou rolí, v níž mohla skvěle uplatnit všechny své pěvecké i herecké přednosti, Amneris ve Verdiho Aidě.

V rolích typu Carmen dosahovala podle dobových svědectví největších úspěchů. Mohla v nich uplatnit svůj temperament, cit pro pěvecký i herecký dramatický výraz a v neposlední řadě i svůj podmanivý zjev. V první fázi svého působení v Národním divadle se ovšem ani zdaleka nesetkávala jen s vypjatými partiemi operních heroin. Jak tomu tehdy bylo zvykem, i největší talenty musely projít zatěžkávací zkouškou repertoárové šíře, na níž musely prokázat své možnosti, a četnost premiér nutila k tomu, aby – když to bylo zapotřebí – byli sólisté obsazováni i do drobnějších rolí. Gabriela Horvátová se díky svému hlasovému rozsahu dočkala i toho, že jí byly běžně přidělovány i úkoly zcela mimo její hlavní obor, jako tomu byla například role Zerliny v Mozartově Donu Giovannim. Po léta také zpívala Pastýře za scénou v Pucciniho Tosce.

Mimo jiné i díky jejím fyzickým dispozicím jí byly přidělovány takzvané kalhotkové role. V Praze si záhy zopakovala svého Siebela ve Faustovi a Markétce, z těch dalších jmenujme Niklase v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Prince Orlovského ve Straussově Netopýrovi, Jeníka v Humperdinckově Perníkové chaloupce, pastýře Lela v Sněguročce Nikolajeviče Rimského-Korsakova, Záviše ve Smetanově Čertově stěně a zejména Cherubína v Mozartově Figarově svatbě.

Karel Kovařovic velmi dobře rozpoznal hlasové možnosti pěvkyně a cíleně ji směroval k rolím, jež jsou svěřovány dramatickým sopránům. Na tomto místě si dovolím ocitovat Janu Pleskačovou, která v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci charakterizuje umění Gabriely Horvátové následujícími větami: „Vytvářela velice odlišné role, jež spojovala hlasová dispozice pro altový i sopránový obor, dramatická síla pěveckého podání, temperamentní herecký výraz a smysl pro uměleckou pravdivost a styl interpretovaného díla. Vrozená hudebnost i herecké nadání jí umožňovaly rychlé studium rolí, herecký temperament, maximální jevištní účinnost a hlas dokonale technicky ovládaný a znělý ve všech polohách jí dovoloval obsáhnout velký tónový rozsah.“

V českém repertoáru, který byl v minulosti páteří dramaturgie Opery Národního divadla, tyto své kvality v plné míře uplatnila ve dvou stěžejních rolích dvořákovských, v Cizí kněžně z Rusalky a v Kněžně v Čertovi a Káče, v níž se v prosinci 1947 vrátila na jeviště Národního divadla, aby v ní oslavila své sedmdesáté narozeniny. V roce 1915, v době vzrůstu vypjatého národního cítění, jí dokonce Kovařovic svěřil v novém nastudování Libuše titulní roli (ve starší inscenaci byla interpretkou role Radmily). Gabriela Horvátová svou Libuši obdařila výraznou dramatičností a současně také hlubokou emocionalitou.

Mimořádně blízká byla Gabriele Horvátové tvorba Zdeňka Fibicha. Vystoupila celkem v osmi rolích v pětici jeho oper. První setkání byly v postavách Perchty v Blaníku a Mladého rybáře v opeře Hedy. V příští inscenaci této opery už ale ztvárnila titulní roli.

V několika inscenacích byla velmi přesvědčivou interpretkou kněžny Isabelly v Nevěstě messinské, v Pádu Arkuna vytvořila roli Radany. Po celý její divadelní život ji ale provázela Fibichova Šárka. Nejprve to byla role Radky, poté Vlasty, ale největších úspěchů dosáhla při interpretaci titulní role, v níž opět mohla prokázat šíři svého pěveckého rozsahu, schopnost propojení dramatického a lyrického výrazu, perfektní zvládání výšek stejně jako autentickou bezprostřednost hereckého projevu.

Z dalších postav v českém klasickém odkazu připomeňme ze Smetanova díla Pannu Rózu v Ostrčilově inscenaci Tajemství, Ludmilu i Hátu v četných reprízách Prodané nevěsty a Vlčenku v Braniborech v Čechách, dále pak Kněžnu ve Dvořákově opeře Šelma sedlák a Marfu Ivanovnu v Dimitrijovi anebo jednu z jejích posledních rolí, Hagar v opeře Karla Bendla Dítě tábora.

Řadu velkých rolí ztvárnila Gabriela Horvátová v inscenacích původních českých operních novinek, jejichž uvádění věnovali jak Karel Kovařovic, tak Otakar Ostrčil mimořádnou pozornost. Jmenujme alespoň některé, jako byly Porcie ve Foersterově Jessice a Alba v jeho opeře Nepřemožení, Eliška v Novákově Zvíkovském raráškovi a královna Alžběta v Karlštejnu, Ilsea v opeře Rudolfa Karla Ilseino srdce, Nina Mařáková v opeře Otakara Zicha Vina na námět tehdy velmi populární činohry Jaroslava Hilberta, Milena v opeře Emanuela Chvály Záboj anebo Guislaina v opeře Otakara Jeremiáše Starý král.

Otakar Ostrčil napsal přímo pro ni hlavní ženskou roli Anežky ve své opeře Poupě, z dalších rolí v Ostrčilových operách to byly Ryšja Rakšita v Kunálových očích, Grania v Legendě z Erinu a Morana v opeře Vlasty skon. V roce 1925 ztvárnila roli Evy v opeře tehdy jedenadvacetiletého Emila Františka Buriana Před slunce východem, kterou uvedli na scénu divadla šéf opery Otakar Ostrčil a režisér Ferdinand Pujman. Jejím partnerem v roli Adama byl komponistův otec Emil Burian.

Další skvělý výkon a mimořádný úspěch v díle žijícího autora přinesl Gabriele Horvátové světovou proslulost, i když v tomto případě se nejednalo o první uvedení novinky, ale o Janáčkovu Její pastorkyňu, jež se po dvanáctiletém Kovařovicově odmítání dostala konečně 26. května 1916 na scénu Národního divadla, aby odtud vítězně vyrazila do světa. Inscenaci dominovala Gabriela Horvátová v postavě Kostelničky.

I když někteří konzervativní kritici jako například Zdeněk Nejedlý měli k dílu stále spoustu výhrad, provedení bylo hodnoceno jednoznačně pozitivně a úspěch u publika byl přímo frenetický. Gabriela Horvátová přesně pochopila ducha Janáčkovy hudby a vcítila se do něj a do prokreslení postavy vložila veškeré své představitelské kvality.

S Leošem Janáčkem se sblížila už při studiu opery a vyvinul se mezi nimi vášnivý intimní vztah. Gabriela Horvátová byla první Janáčkovou skutečnou femme fatale. Intenzivní vztah mezi nimi trval až do doby, kdy v létě 1917 při své prázdninové návštěvě Luhačovic poznal Kamilu Stösslovou.

Gabriela Horvátová ale zůstala Mistrovi a jeho tvorbě věrná. Kostelničku ztvárnila na Národním divadle i v nové Ostrčilově inscenaci a v této roli se po svém odchodu oficiálně s Národním divadlem rozloučila 18. května 1930. Její sugestivní výkon v této roli mohli obdivovat i návštěvníci dalších operních scén. Tak například v Brně ji zpívala pod taktovkou jednoho z nejlepších Mistrových žáků Břetislava Bakaly a v Ostravě byl dirigentem představení jeden z našich nejlepších znalců Janáčkovy tvorby Jaroslav Vogel. Na scéně Národního divadla se setkala i s rolí Kabanichy v Kátě Kabanové.

Nemenší úspěchy než v tvorbě české sklízela Gabriela Horvátová i v dílech evropských Mistrů. O řadě z nich jsme se již zmínili výše. Mnohé velké úkoly jí přinesla operní tvorba německých autorů. Krátce po svém nástupu se setkala s titulní rolí v opeře Karla Goldmarka Domácí cvrček, byla též představitelkou titulní role v jeho Královně ze Sáby. V Glockově Ifigenii v Aulidě ztvárnila roli Klytaimnestry, ve Weberově Oberonovi postavu Fatimy.

Stěžejní místo v jevištní tvorbě Gabriely Horvátové tvořily vypjaté partie v operách Richarda Wagnera, kterým Kovařovic i Ostrčil věnovali velkou pozornost. Kromě již zmíněné Ortrudy byla Gabriela Horvátová vynikající představitelkou Venuše v Tannhäuserovi, Fricky ve Zlatě Rýna, Brünnhildy ve Valkýře, Kundry v Parsifalovi a výtečně se vypořádala i s Brangänou v Kovařovicově i Ostrčilově inscenaci Tristana a Isoldy.

Pravidelně účinkovala rovněž v operách Richarda Strausse. Poprvé to bylo v roce 1910 v roli jedné ze služek v Elektře, poté následovala Annina v Růžovém kavalírovi a jedním z vrcholů její pěvecké a herecké kariéry se stala titulní role v Ostrčilově inscenaci opery Salome, s níž hostovala se souborem Opery Národního divadla v červenci 1924 ve Vídeňské státní opeře.

Řadu velmi zajímavých úkolů poskytla Gabriele Horvátové tehdy poměrně hojně uváděná díla francouzských autorů. Připomeňme alespoň některé: Georgettu v Maillartově opeře Poustevníkův zvonek, Brigitu v Auberově Černém dominu, Rosettu v Massenetově Manon, Jacquelinu v opeře Charlese Gounoda Lékař z donucení, Fides v Meyerbeerově Prorokovi anebo řadu postav v Charpentierově Louise.

V operách Giuseppe Verdiho zazářila Gabriela Horvátová kromě již zmíněné Amneris v desítkách repríz v rolích Maddaleny v Rigolettovi a Azuceny v Trubadúrovi, ztvárnila rovněž postavy Ulriky v Maškarním plese a Emilie v Otellovi. Krátce po nástupu se výtečně prosadila v roli svůdnice Loly v Mascagniho Sedláku kavalírovi. V řadě představení se předvedla divákům v roli Flory Bervoix v Traviatě, jež tehdy byla uváděná pod názvem Violetta.

Neměli bychom zapomínat ani na její role v ruských operách. Ve Sněguročce Nikolaje Rimského-Korsakova vyměnila pastýře Lela za roli Vesny a v Musorgského Borisi Godunovovi mladičkou Xénii za démonickou intrikánku Marinu Mníškovou, v Pikové dámě se s ní mohli diváci setkat v roli Pavlíny.

Gabriela Horvátová se též pilně věnovala koncertní činnosti, při níž svou skvělou pěveckou techniku uplatňovala zejména při interpretaci písní soudobých českých autorů.

Po téměř tři desítky let patřila k čelným protagonistům Ostrčilova a Kovařovicova souboru. Byla jednou z osobností, které se nejvýrazněji zasloužily o vynikající profil Opery Národního divadla v minulém století. Zemřela 29. listopadu 1967 v Praze, měsíc před svými devadesátými narozeninami.