Padesátiny Janáčkova divadla v Brně (3)

V minulém díle jsme se zabývali osudy Janáčkova divadla v prvních pěti letech po jeho otevřen, závěrečný třetí díl teď věnujeme dvacetiletí 1970 až 1990.

Sedmdesátá léta
Období takzvané normalizace přineslo své plody i v tehdejším Státním divadle v Brně. Byl odvolán ředitel divadla doktor Miroslav Barvík, své funkce museli opustit šéf baletu Luboš Ogoun a v činohře bylo rozmetáno prakticky celé vedení v čele s vynikajícím  šéfem Milošem Hynštem, který byl nucen  odejít do „vyhnanství“ ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V opeře sice nedošlo k zásadním personálním zásahům, ale naprosto byl zmrazen vývoj k postupující emancipaci jednotlivých souborů, tak jak byl v souladu se středoevropskými tendencemi zahájen po otevření Janáčkova divadla. Opět zavládlo striktní centrální řízení.

Přesto se ale podařilo za cenu nejrůznějších ústupků a úliteb v podobě nasazování  ideologicky poplatných titulů udržet nastoupenou repertoárovou a interpretační linií. I nadále nebylo, až na velmi skromné výjimky, možné uvádět tituly soudobé západní provenience. Hrály v tom ale nemenší úlohu vedle důvodů primárně ideologických i důvody ekonomické, jež samozřejmě často sloužily jako vhodná záminka. Neškodí si například připomenout, které tituly měly premiéru v sezoně 1976/1977. V opeře to byly Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, Beethovenův Fidelio, Debussyho Pélleas a Mélisanda, Mozartova Kouzelná flétna a původní premiéra dětské opery Evžena Zámečníka Ferda Mravenec, v níž se poprvé představila v samostatné inscenaci dosavadní asistentka režie, absolventka brněnské JAMU Alena Vaňáková.Kromě toho se v rámci programu Miniopera, v němž díky Václavu Noskovi byla uváděna náročná díla staré či naopak moderní operní tvorby v divadle Reduta, uskutečnila ve Věžníkově režii premiéra opery Jana Franka Fischera Dekameron.

Baletní soubor realizoval v uvedené sezoně tři premiérové večery. V prvním se diváci mohli setkat s Prokofjevovým Péťou a vlkem v choreografii plzeňského šéfa baletu Gustava Voborníka a novinkou italského skladatele Alexandra Cassagrande Fantazie o Pinocchiovi, kterou se v Brně uvedl nový šéf baletu Jiří Němeček, ve druhém byl poprvé uveden balet dalšího italského autora Virgilia Mortariho Zrcadlo o třech světlech (tvůrcem inscenace byl milánský choreograf  Mario Pistoni) a původní premiéra baletu autorky Živky Klimkové Vietnamská poema. Třetí premiérou byl Prokofjevův Kamenný kvítek. Myslím si, že za takový obraz sezony by se nemuseli stydět ani dnešní dramaturgové.

V opeře na tom měl nepochybně velkou zásluhu fakt, že až na nenadálý odchod Miloše Wasserbauera pracovalo vedení souboru ve stále stejném složení. Dále se v plné míře projevily výsledky koncepčního doplňování sólistického souboru o posily v šedesátých letech. Původně jsem se chtěl vyhnout jakýmkoli konkrétním jménům, protože moc dobře vím, jak citlivá je tom v divadelním prostředí otázka, ale nedá mi to. Velice se omlouvám všem, kteří by zde měli být jmenování, byl by to předlouhý seznam, tak se omezím alespoň na několik jmen těch, kteří už nejsou mezi námi a kteří v té době byli jednoznačně významnými spolutvůrci úspěchů opery. Byly to například ze sopranistek Gita Abrahámová, Sylvie Kodetová a Jarmila Krátká, altistky Anna Barová a Markéta Ungrová. Dále tenoristé Jiří Holešovský, Vladimír Krejčík, Jiří Olejniček, Vilém Přibyl a Josef Veverka. Naše řady navždy opustili i barytonisté Jiří Bar, Jaroslav Souček i později angažovaný František Caban, stejně jako basista Josef Klán.

Řady výrazných úspěchů dosáhl Václav Věžník, který v té době vytvořil své špičkové janáčkovské inscenace. Po již zmíněné Lišce Bystroušce to byla v roce 1972 inscenace Její pastorkyně, v níž se mu podařilo výtečně vystihnout atmosféru, kterou navozuje Janáčkova hudba.O dva roky později to bylo v mnohém převratné pojetí Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu, v němž se s dirigentem Václavem Noskem vrátili k původní autentické podobě partitury. Představení svým výsledkem navíc výrazně korespondovalo s náladou ve společnosti. Dále je třeba zmínit Výlety páně Broučkovy a zejména  dva velmi cenné příspěvky do dějin brněnské interpretace Janáčka – Káťu Kabanovou a Věc Makropulos.

Z dalších četných Věžníkových profesionálně vždy perfektních inscenacích s dokonale propracovanými hereckými výkony si připomeňme alespoň Zlatého kohoutka Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Prokofjevovu operu Vojna a mír a Semjon Kotko, operu maďarského autora Sándora Szokolaye Krvavá svatba podle dramatu Federica Garcii Lorcy a zejména Bergova Vojcka.Velmi přínosným a inspirativním pendantem k režijní tvorbě Václava Věžníka byla inscenace výrazné osobnosti nejen brněnského divadelního světa, režiséra a ředitele tehdejšího Divadla bratří Mrštíků, Milana Páska. Pásek, který měl na svém kontě ve Státním divadle desítky úspěšných inscenací v činohře, prokázal své schopnosti porozumět požadavkům partitury díla a převést je do scénické podoby už dříve v inscenacích novinky Karla Horkého Jed z Elsinoru a v Burianově Maryše.

Na tyto inscenace navázali Pásek s Noskem jedním z největších úspěchů brněnské opery daného období, československou premiérou opery Albana Berga Lulu v květnu 1971, v níž v titulní roli zazářila mladá sopranistka Jaroslava Janská.Pravidelně se Pásek poté prezentoval řadou úspěšných inscenací, jako byly Bartókův Modrovousův hrad, Orffova Chytračka, Debussyho Pelléas a Mélisanda, polská národní opera Halka od Stanislava Moniuszka, Mrtvé duše Rodiona Ščedrina, ale také Verdiho Aida. Režíroval rovněž jednu typickou „úlitbu mocným“, kterou byla premiéra opery Karla Horkého Svítání na námět prózy Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci.

Z dalších cenných inscenací tohoto období připomeňme alespoň Beethovenova Fidelia a novinku Ilji Hurníka Dáma a lupiči, jejichž autorem byl velmi schopný režisér Jaroslav Chundela, který krátce na to emigroval.