Padesátiny Janáčkova divadla v Brně (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Karel ZmrzlýTřetím scénografem, kterého je třeba zmínit, je pravidelný spolupracovník Milana Páska Karel Zmrzlý. Brněnský rodák absolvoval nejprve brněnskou školu uměleckých řemesel u profesora Josefa A. Šálka a poté scénografii na pražské DAMU u profesora Františka Tröstera. Oba pedagogové na něj měli velký vliv. Šálek například svým smyslem pro funkční využití geometrických tvarů na jevišti, Tröster svým perfektním užíváním světla a oba pak smyslem pro členění jeviště a styl zvoleného žánru. Po absolutoriu v roce 1953 se Zmrzlý stal šéfem výpravy v divadle v Hradci Králové a pravidelným spolupracovníkem jeho tehdejšího ředitele Milana Páska, kterého časem následoval i do brněnského Divadla bratří Mrštíků, kde se stal šéfem výpravy. V letech 1988–1992 působil v téže funkci ve Státním (posléze Zemském) divadle v Brně.

Zmrzlý se často podílel i na tvorbě kostýmů. Připomeňme si ještě jednou jeho s dílem a režijním pojetím naprosto souznějící výtvarné řešení inscenací Bergovy Lulu anebo Debussyho Pelléa a Mélisandy. Také v jeho případě nám letošní rok poskytl hned dvě příležitosti připomenout si jeho odkaz. 5. července by se dožil osmdesáti let a 13. prosince si připomeneme patnácté výročí jeho úmrtí.

Nejpozitivnějším rysem v historii baletního souboru osmdesátých let je fakt, že Luboši Ogounovi bylo umožněno vrátit se k choreografické činnosti, a také že díky Olze Skálové bylo soustavně pečováno o technickou zdatnost souboru a pracovní disciplinu.

Z Ogounových inscenací v Brně si připomeňme Stravinského Svěcení jara, jež bylo uvedeno v roce 1982 na společném večeru s Pololáníkovým Pierotem v režii a choreografii Daniela Wiesnera a s Čarodějnou láskou Manuela de Fally, jejímž jevištním tvůrcem byl Jiří Kyselák. V dalších sezonách se mohli brněnští milovníci baletu setkat s Ogounovým pojetím Prokofjevovy Popelky, Svědomím Williama Bukového, k němuž se po létech vrátil, Trojanova Snu noci svatojanské,  jmenovat je třeba i Čajkovského balet Spící krasavice a Nedbalův Z pohádky do pohádky, na jehož nastudování se podílela i Olga Skálová. Významná byla jeho inscenace prvního uvedení Pololáníkovy a Kaločovy Paní mezi stíny, baletu inspirovaného životními osudy Boženy Němcové. V roce 1988 se Ogoun podílel na baletním večeru nastudovaném u příležitosti janáčkovského výročí, pro něž připravil taneční podobu suity z Lišky Bystroušky. Další dvě skladby nastudovali pro tento program Jiří Kyselák (Mládí) a Gustav Voborník (Lašské tance). S úspěchem se setkalo Ogounovo pojetí Signoriny Gioventú Vítězslava Nováka, s nímž byl na společném večeru uveden Stravinského balet Petruška v režii a choreografii Igora Vejsady. Z dalších inscenací tohoto období si připomeňme baletní večer, který v roce 1981 nastudoval lotyšský choreograf Alexandr Lemberg, jenž se skládal z baletů Jeana Sibelia Scaramouche, Olega Berkova Pan a Syrinx a Ščedrinovy Carmen, baletní program Dialogy, skládající se z děl Františka Ignáce Tůmy, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, který připravil Daniel Wiesner, jenž nastudoval i balet Oldřicha Flosmana Zkrocení zlé ženy. Dále to byl balet Arama Chačaturjana Gajané v choreografii Gustava Voborníka, a verze Labutího jezera v koncepci Petipy a Ivanova, které uvedli Jiří Němeček a Olga Skálová; v inscenaci Legendy o lásce sovětského skladatele Arifa Melikova se v Brně poprvé v celovečerním baletu představil jeho budoucí šéf a posléze i ředitel divadla Zdeněk Prokeš.

Celkově lze říci, že přes všechny problémy si brněnský balet v osmdesátých letech udržel své svým způsobem výlučné postavení v hierarchii českých baletních těles.

Závěr
Sezona 1989–1990 slibovala zejména v opeře mimořádné zážitky. K uctění památky Bohuslava Martinů, od jehož úmrtí uplynulo v listopadu téhož roku třicet let, byly v listopadu uvedeny v jednom večeru československá premiéra jeho opery Čím žijí lidé v režii Aleny Vaňákové a Veselohra na mostě v režii Václava Věžníka. Obě díla nastudoval hudebně Jan Zbavitel. Na jarní měsíce připravoval hostující dirigent Jiří Bělohlávek s režisérkou Alenou Vaňákovou Hry o Marii a Jiří Pinkas se s Václavem Věžníkem chystal na svého oblíbeného Dimitrije. V baletu připravoval Jiří Kyselák premiéru Čajkovského Louskáčka v tradičním předvánočním čase. Těmito velmi úspěšnými premiérami uzavřeme naše putování po osudech Janáčkova divadla. Listopadové události roku 1989 a následující vývoj v zemi zcela proměnily i situaci v divadlech a v plné míře se to týkalo i Státního divadla v Brně, které se na podzim 1990 dočasně vrátilo k názvu Zemské.

Pohled na polistopadový vývoj v divadle se vymyká záměru mých textů, už proto, že jsem se sám posléze výrazně „zapletl“ do jeho osudů se všemi chybami a omyly, jichž jsme se dopouštěli všichni, kdož jsme vstoupili do zcela neprobádaných končin fungování kulturních institucí v době, kdy politickou svobodu začala provázet i svoboda ekonomického podnikání.

Na samotný závěr bych chtěl připomenout, že umění sloužilo a slouží též nádherné foyer Janáčkova divadla. Děje a děje se tak množstvím výstav, které v nich byly a jsou pořádány.Janáčkovo divadlo Brno - foyer (foto J. Hilmer)V divadle se také pravidelně konají symfonické koncerty. Ty se v nich pořádaly v rámci Mezinárodního hudebního festivalu už od jeho počátků. V roce 1982 byla například v jeho rámci u nás poprvé provedena Tarangulia Olivera Messiaena. Od roku 1980, kdy bylo ukončeno pořádání koncertů Filharmonie v sále Stadionu na Kounicově ulici, slouží Janáčkovo divadlo i jako koncertní sál pro pořádání pravidelných abonentních koncertů Filharmonie. Kvůli vylepšení akustiky byla pořízena a na jevišti umístěna po roce 2000 takzvaná ozvučná stěna.Janáčkovo divadlo Brno Dnes vše nasvědčuje tomu, že brněnští melomané se konečně dočkají kýženého koncertního sálu, jež jim a městu Brnu zcela upřímně přeji. Bylo by ale dobré, než se přistoupí k samotné výstavbě, aby všichni , kdož jsou za stavbu zodpovědni, raději sedmkrát měřili, než jednou špatně řízli. Problémy nové divadelní budovy, jež byla vloni otevřena v Plzni, nechť jsou pro ně mementem.

Foto Divadlo.cz / Rafael Sedláček, Vladislav Vaňák, archiv ND Brno, archiv ND Praha, archiv, theatre-architecture.eu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat