Pamela Howard: Zda-li pak mají na Měsíci uzenky?

Každá z vrcholných oper Leoše Janáčka (1854-1928) je jedinečným dílem. Pro svou v pořadí pátou operu skladatel hledal v letech 1904-1907 komediální námět a nakonec se rozhodnul pro humoristickou prózu Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Svatopluka Čecha, který byl poprvé vydán v roce 1888. I téměř dvacet let poté, co spatřil světlo literárního světa, patřil domácí pán Matěj Brouček, který sám nic nedělá, ale do všeho mluví a všechno zná, stále k velmi populárním figurkám a výsledná opera svou originalitou potvrdila správnost Janáčkovy volby. Než však bylo dílo zdárně dokončeno čekalo Janáčka perných devět let (1908-1917) práce, neboť se ukázalo, že najít vhodného libretistu je skutečně tvrdý oříšek. Nakonec se v průběhu kompozice pod libreto Broučkova výletu na Měsíc podepsalo s různým úspěchem pět literátů – Karel Mašek, Zikmund Janke, František Gellner, František Serafínský Procházka a Viktor Dyk. Problémy s libretem však ani v nejmenším neubraly kouzlu a působivosti Janáčkovy hudby ať již v lyrických scénách milenců Málinky a Mazala, v bujarém zpěvu opilých umělců či fantaskním světě na Měsíci. Bohatá zpěvní linie, mistrná charakteristika postav, živost scén a spád, to vše je protkáno třídobým valčíkovým metrem, které vytváří dojem všudypřítomného tance. Ještě než mohlo dojít k uvedení Výletu pana Broučka do Měsíce, Janáček se rozhodl, že operu rozšíří o Broučkovo dobrodružství v XV. století. V této podobě opera poprvé zazněla 18. března 1920 v Národním divadle v Praze. K brněnskému uvedení došlo 15. května 1926, z opery však byla uvedena jen část odehrávající se na Měsíci s řadou škrtů a závěrem převzatým z konce druhého dílu opery nikoliv s dohrou zkomponovanou Janáčkem v roce 1917. Původní verze Výletu pana Broučka do Měsíce tak vlastně zazní na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2010 ve světové premiéře.

Nová inscenace je dílem mezinárodního týmu. Dirigenta opery NDB Jaroslava Kyzlinka již publiku jistě není třeba představovat a Výlet pana Broučka do Měsíce bude v Brně po velmi úspěšné Její pastorkyni a Kátě Kabanové jeho třetím janáčkovským titulem. Britská režisérka a scénografka Pamela Howard působí jako scénografka ve Velké Británii, Evropě a USA od roku 1960 a za tu dobu realizovala více než 200 produkcí. Během své umělecké dráhy spolupracovala s většinou národních i regionálních divadel a podílela se na vzniku několika velkých site-specific projektů. V současné době se mimo scénografii věnuje rovněž režii. V roce 2005 Pamela Howard vytvořila scénu a kostýmy a režírovala inscenaci opery B. Martinů Řecké pašije pro Thessaloniki Opera, která byla hrána ve staré byzantské citadele Eptapyrgion. Pravidelně vede mezinárodní worshopy pro divadelníky. V roce 2008 byl Pamele Howard udělen Řád britského impéria za služby divadlu (OBE). V Brně se představila na podzim 2009 jedinečnou inscenací opery Bohuslava Martinů Ženitba.

Jste původním povoláním scénograf. Co vás přivedlo k operní režii?

Byla jsem scénografem mnoho let, ale pokaždé mě zajímalo dílo jako celek a možnosti využití prostoru. Vždy jsem se považovala za tvůrce „stvoření“ jak se říká ve Francii. Hudba byla mou první láskou a do svých 18 let jsem studovala hru na klavír. V posledních dvanácti letech jsem inscenovala mnoho komorních hudebně-dramatických děl v různých zemích a hudba mi posloužila k vykreslení rozličných charakterů. Opera, především 20. století a současná díla, je velmi progresivní a já miluji spojení hudby a slova.

V roce 2009 jste v Brně vytvořila vynikající inscenaci opery Bohuslava Martinů Ženitba, teď budete režírovat Janáčkův Výlet pana Broučka do Měsíce. Kdy a jak jste se poprvé setkala s českou hudbou? Jaký je váš vztah k české hudbě?

Už od sedmdesátých let jezdím do České republiky a mám úzký kontakt s Pražským quadrienale. Rovněž mistrovské kurzy European Scenography Centres, se kterými jsem začala v Londýně, se konají ve spolupráci s pražskou DAMU a Prahu vnímám jako svůj druhý domov. Od roku 1948 do dnešních dnů je světovým centrem scénografie. Praha je město hudby… je všude kolem a je nemožné ji neslyšet. Jednoho dne jsem uslyšela hrát CD v hudebním obchodě v Karlové a ptala jsem se, co to je. Byly to smyčcové kvartety Bohuslava Martinů a díky tomu jsem objevila Martinů Institut, jeho knihovnu a badatelské zázemí a zamilovala se do něj. Je tu toho tolik k poslechu, tolik ke studiu, ale mojí největší radostí je práce se zpěváky a hudebníky výjimečných kvalit. Cítím, že jsem teprve na začátku velkého dobrodružství.

B.Martinů: Ženitba (Národní divadlo Brno)

Výlet pana Broučka je často označován jako jediná Janáčkova komická opera a obraz na Měsíci je obvykle vnímán jako satirické vyobrazení umělců odpoutaných od reality. Jak vy vnímáte toto dílo?

Ano, je to komedie, ale já se domnívám, že jako všechny komedie, jak jste nakonec mohli vidět v Ženitbě adaptované z Gogola, pramení z pravdivosti a realističnosti a ne z karikatury. Beru Broučka velmi vážně. Je to muž stojící jednou nohou v rakousko-uherské monarchii a druhou nohou v novém světě a nedokáže se s tím srovnat. Myslí to dobře, opravdu se snaží, ale nic mu nevychází. Stěžuje si „mám dům třípatrový“, ale ani to mu nepřináší respekt. Musíme s ním cítit a skrze to objevit jeho komičnost. Měsíc je Praha převrácená naruby a je to vlastně jeho opilecký sen. V tom pestrobarevném snu všechno vypadá lépe než ve skutečném životě… dokud nezjistí, že lidé na Měsíci jsou vegetariáni. Naštěstí jeho nekonečná láska k vepřovým uzenkám mu umožní najít nějaké v kapse, ale to tak vyděsí Měsíčany, že ho zavrhnou. Ty uzenky jsou jeho domov, jeho potěšení, jeho bezpečí a v dosud na jevišti nehraném epilogu se Brouček probudí z opileckého snu a zjistí, že hospodyně na něj křičí a svět je zpátky tam, kde byl na počátku. Hudebně opera začíná valčíkem a valčíkem i končí… symbolický starý život. Jako valčík i tato první verze s epilogem má kruhovou stavbu. Život pokračuje a všechno, co můžeme udělat, je snažit se, aby byl trochu lepší.

Jste nejen režisérem, ale zároveň i výtvarníkem inscenace. Jakou bude mít vaše inscenace výtvarnou podobu?

Vždy na jevišti hledám jednoduchost a hospodárnost. Zkoumám prostor, ve kterém pracuji, ať velký nebo malý a snažím se najít způsob, jak ho nejlépe využít. Jeviště Janáčkova divadla je tak velké a já se pokouším mít minimum dekorace a maximálně využít prostor. Na scéně bude pouze jedna kulisa… hospoda Na Vikárce. A jak Janáček napsal, Měsíc bude druhá strana hospody. Udělala jsem tedy jeden kus dekorace, která se jednoduše otočí. Představovala jsem si Měsíc jako chrám moderního umění inspirovaný obrazy Thea van Doesburga (1883-1931) často nazývaného Vesmírný okultista. Spolu s mezinárodní skupinou avantgardistů, ve které bylo i několik českých umělců, se zaměřili na vytvoření nového světa. To je přesně ten svět, ve kterém se Brouček nalézá. Měsíční chrám se podobá zednářskému chrámu se vší obrazotvorností a s velmi seriózně pojímanými rituály. Myslím si, že je to dokonalá shoda!

L.Janáček: Výlet pana Broučka do Měsíce (návrhy scény P.Howard)

Vaše inscenace se bude odehrávat v roce 1920. Co vás k tomu inspirovalo k výběru právě tohoto roku?

Když začínám na díle pracovat, dělám rozsáhlý průzkum pozadí a souvislostí, které se ho týkají… hledám příběh ukrytý za textem. Chci vědět, jak postavy žijí, co vidí, co si oblékají, co jedí… Zjistila jsem, že vepřové párky jsou velmi blízké české psychice! Objevila jsem, jak úžasný byl rok 1920 v Československu. Vznik národní vlajky, export výrobků z oceli do celého světa, organizované čištění ulic a vznik městských spaloven, které převzaly další státy… Es-Ka kola, auta Laurin@Klement. Nový svět vznikal. Janáčkova hudba žije novými harmoniemi a zvuky a já jsem chtěla ukázat, jak se Brouček cítí, když není součástí ani jednoho z těch světů. Také mám od začátku na jevišti postavu Svatopluka Čecha, který zde píše svou knihu a dívá se na svět nezaujatým a objektivním pohledem spisovatele. Na Měsíci je Svatopluk Čech nejvyšším knězem poezie (Oblačný), což je určitě vhodná ambice pro spisovatele… a na konci se stane duchem ve svém vlastním městě. Tak můžeme také my vidět Prahu a Měsíc skrze oči spisovatele. Já jsem velkým obdivovatelem Ivana Klímy, četla jsem většinu jeho děl přeložených do angličtiny a jeho kniha Láska a smetí mě obzvlášť ovlivnila.

Je pro vás Janáčkův humor něčím specifický?

Miluji Janáčkův humor, protože stejně jako Shakespearův je jemný a laskavý a nikdy nesoudí. Zdá se, že jeho hudba rozumí křehkosti lidí. Ani Svatopluk Čech ani Janáček se postavám nevysmívají, protože pro ně mají všechny svou cenu.

Z čeho vycházíte při vytváření jevištních situací?

Začínám tím, že vždy seznámím účinkující s životem jejich postav. Rozhodně mě nezajímá vytváření plochých a neživých karikatur. Takže než se dostaneme ke zpívání (což, jak jsem si vědoma, je jejich hlavní zájem), musíme si udělat jasno v příběhu. Vytvářím obrazové panely s výsledky mého průzkumu a mám je ve zkušebně. Takže soubor se mnou může sdílet informace, jejichž studiem jsem strávila dlouhou dobu. Ale očekávám, že budou schopni hrát stejně dobře jako zpívat. Také doufám, že budu moci od prvních zkoušek pracovat s maximálním možným množstvím scénických prvků, aby zpěváci měli možnost „ovládnout“ prostor a předměty. Já jsem spolupracovník ne diktátor a předpokládám, že soubor vyjde z bodu, jehož jsem dosáhla a společně dojdeme k výsledku, který nás všechny překvapí. Jinak je to jen nudná a velmi tvrdá práce a žádná zábava!

Jaké další projekty vás čekají do budoucna?

Momentálně je na turné v USA krásný a velmi provokativní projekt „The Great Game“, který jsem vytvořila spolu s Nickem Kentem, režisérem Tricycle Theatre London. Jedná se o dvanáct krátkých her o Afganistánu a myslím, že mají budoucnost. Právě teď pracuji na současné opeře založené na hře Rudyarda Kiplinga, která bude uvedena v době Olympijských her v Británii, a připravuji novou inscenaci opery Pavla Haase. Také doufám, že budu mít možnost pracovat ještě alespoň na jednom díle B. Martinů. Mám ráda novou práci.

Děkuji za rozhovor!

www.janacek-brno.cz