Pánbůh vám zaplať. Luděk Vele slaví pětašedesátiny

Osobnosti české opery

Luděk Vele se narodil v obci Chotyně, která leží na trojmezí České republiky, Polska a Německa. V jeho dětství nic nenasvědčovalo tomu, že z něj jednou bude slavný a vážený operní sólista. Začal studovat gymnázium (tehdy se nazývalo Střední všeobecně vzdělávací škola), ale moc ho to zjevně nebavilo. Nechal tedy toho a uchytil se jako kulisák v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Nevím, jestli ho při této práci políbily múzy, ale v té době začal navštěvovat v Liberci Lidovou školu umění u pedagoga Josefa Brady, který jej počal zasvěcovat pěveckému umění.

Někdejší dramaturgyně libereckého divadla Radmila Hrdinová ve svém výtečném článku věnovaném Luďkovi Velemu, který byl publikován v Hudebních rozhledech v roce 2007, píše o péči, kterou budoucímu pěvci ve chvílích jeho životního tápání věnovali rodiče a zejména jeho maminka, což mu velmi pomohlo najít správnou cestu. Jako důkaz toho uvádí, že Luděk Vele rád zahajuje své koncerty Janáčkovou písní Pánbůh vám zaplať, má matičko stará.

Cesta, po které se Luděk Vele po všech peripetiích rozhodl jít, byla správná. Přihlásil se ke studiu zpěvu na Pražské konzervatoři. Nebyl sice přijat, ale zkusil to v Brně, kde u zkoušek uspěl a studoval tam rok u profesorky Jakoubkové, na níž vděčně vzpomíná jako na přísnou, ale dobrou kantorku.

Talentovaný basista ale při pražských „přijímačkách“ neunikl pozornosti Jaroslava Horáčka, jenž byl členem zkušební komise a na jehož radu Luděk Vele po roce přestoupil do Prahy. U Jaroslava Horáčka studoval zpěv, herectví pak u dalšího významného protagonisty Národního divadla, sólisty a režiséra Hanuše Theina, jemuž vděčí za dokonalou jevištní průpravu desítky budoucích výborných operních zpěváků. Díky svému vrozeném talentu spojenému s pílí a pracovitostí se vypracoval v jednoho z nejlepších herců mezi operními pěvci, což bylo po letech korunováno tím, že jej režisér Petr Lébl, poté co se poznali při práci na inscenaci Braniborů v Čechách v Národním divadle, obsadil do velké činoherní role v Divadle na Zábradlí. Byla jí jedna postava Hospodáře ve hře Stanisława Wyspiańského Wesele a Luděk Vele se s tímto úkolem znamenitě vypořádal.

Už ve škole Luděk Vele zaujal svým přirozeně nosným hlasovým fondem s osobitou barvivostí a schopností barevnosti. Jako posluchač pátého ročníku se zúčastnil konkurzu na uvolněné místo sólisty basového oboru do operního souboru libereckého Divadla F. X. Šaldy a byl přijat.

Liberecká opera se v sedmdesátých letech minulého století těšila pověsti kvalitního souboru s vyváženou dramaturgií, která poskytovala příležitost sólistům různých generací, kdy vedle zkušených interpretů měli pod vedením solidních dirigentů a režisérů možnost vyrůstat jejich mladí následovníci. A také se tehdy v Liberci na operu hodně „chodilo“.

Luděk Vele využil dokonale příležitosti, jež mu byla poskytnuta. V Liberci se setkal s mnoha úkoly, které vytříbily jeho pěvecké i herecké kvality. Mezi jeho první role, jež v Liberci vytvořil, patřily například postavy Wolframa Olbramoviče ve Smetanových Braniborech v Čechách anebo Cesare Angelottiho v Pucciniho Tosce.

Dostal zde možnost ztvárnit i mnohé špičkové role českého i světového operního repertoáru. Už během svého působení pod Ještědem prokázal v postavách Kecala v Prodané nevěstě, Bonifáce v Tajemství či poustevníka Beneše v Čertově stěně, že je mu mimořádně blízká česká klasická tvorba. Totéž potvrdil i ve svých rolích dvořákovských, kterými byl Vodník v Rusalce, purkrabí Filip v Jakobínovi a Lucifer v Čertu a Káče. Ve všech se mu podařilo propojit adekvátní pěvecké pojetí role, korespondující s autorským záměrem, s osobitým hereckým projevem.

Z jeho dalších libereckých rolí připomeňme jednu z jeho pozdějších klíčových postav, v nichž znovu a znovu prokazoval svou všestrannou suverenitu a mistrovství – Leporella v Mozartově Donu Giovannim. Vedle toho už v Liberci jasně předvedl svou schopnost vyrovnat se po všech stránkách s velmi různorodými pěveckými i hereckými typy, jako tomu bylo v rolích Basilia v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi a Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce.

Svému bezprostřednímu hereckému temperamentu mohl dát plný průchod v operetních inscenacích v postavách Kolomana Župana ve Straussově Cikánském baronovi a Kalcháse v Offenbachově Krásné Heleně.

Už během svého libereckého působení Luděk Vele hostoval v pražském Národním divadle. Poprvé to bylo v roce 1978 (na scéně tehdejšího Smetanova divadla) v roli Beneše v Čertově stěně, později například v postavě Kecala v Prodané nevěstě. V roce 1983 byl do Národního divadla angažován.

Přestože přišel na první operní scénu výtečně připraven, musel v tehdejší velké sólistické konkurenci o svou pozici tvrdě bojovat. Představil se v řadě menších a středních rolí, jako byl Čert strážce v Čertu a Káče, Kryštof Hrubý v Kovařovicových Psohlavcích, Patriarcheas ve významné Košlerově a Kašlíkově inscenaci Řeckých pašijí Bohuslava Martinů či Adam z Hradce v Pauerově Zuzaně Vojířové, ale už ve svých začátcích na Národním se poprvé blýskl ve své parádní roli Leporella a také Bonifácem v Tajemství, Otcem Palouckým v Hubičce a Chrudošem v Libuši, kterého střídal s Lutoborem.

Česká opera se stala jednou z dominant Luďka Veleho na scénách Národního divadla. K již zmíněným rolím připočtěme žalářníka Beneše v Daliborovi či Mumlala ve Dvou vdovách, a především nesmíme zapomenout na jeho již zmíněného Chrudoše, k němuž se vrátil v inscenaci režiséra Petra Novotného v roce 1994 a za kterého právem obdržel svou první Cenu Thálie. Dejme v této souvislosti ještě jednou slovo Radmile Hrdinové, která jeho výkon hodnotí následovně: „To nebyl bájeslovný rek, ale prudký, impulzivní, divoký cholerik, která neváhá i na Libuši vytasit zbraň a jehož smír stojí značné úsilí.“

Z dvořákovských rolí si rozšířil repertoár o výtečného Marbuela v Čertu a Káče, v Armidě vytvořil velmi věrohodnou postavu poustevníka Petra, v Novákově Karlštejnu arcibiskupa Arnošta z Pardubic a konečně v koncertním provedení Fibichova Pádu Arkuna byl představitelem Darguna.

Velmi bohatá je jeho galerie postav v operách Leoše Janáčka, jehož opery jsou Veleho pěveckému i hereckému naturelu nesmírně blízké. V řadě představení Její pastorkyně byl výborným představitelem Rychtáře, v Kátě Kabanové ztělesnil velmi přesvědčivě roli samodurského kupce Dikoje, ve Věci Makropulos advokáta Kolenatého, ve Výletech páně Broučkových postavy Oblačného a Vacka Bradatého a v Osudu roli Konečného. Patrně vrcholem jeho setkání s Janáčkem byl jeho hluboce citlivý a člověčí trampoty chápající Revírník z Příhod lišky Bystroušky.

Zcela z jiného soudku byl jeho sugestivní kněz Grigoris v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů, s jehož tvorbou se také dvakrát setkal v Juliettě. Poprvé to bylo v roli Obchodníka se vzpomínkami a v inscenaci, která je dosud na repertoáru, účinkuje v rolích Starého Araba a Trestance.

Z jeho postav ze soudobé operní tvorby připomeňme Argana ve Zdravém nemocném Jiřího Pauera, několik rolí ve Smolkově Naganu a zejména Krysu Lukányče v jediném uvedení Nové země Karla Háby.

Svůj italský repertoár si obohatil nejprve o Ferranda ve Verdiho Trubadúrovi, posléze o Sparafucila v Rigolettovi, Banka v Macbethovi a Pistola ve Falstaffovi. V Lazebníkovi sevillském vystřídal Bartola úlisný don Basilio, v Donizettiho Donu Pasqualovi byl Luděk Vele vynikajícím představitelem titulní role. Z jeho pucciniovských rolí jmenujme José Castra v Děvčeti ze Západu a především jeho hluboce procítěný sugestivní výkon v roli Collina v Bohémě.

Z jeho postav ve francouzských operách připomeňme Starého Hebrejce v Samsonovi a Dalile, bratra Laurenta v Gounodově Romeovi a Julii a Zunigu v Bizetově Carmen, z ruských oper pak Varlama v Borisi Godunovovi, Čuba v Příběhu noci vánoční Rimského-Korsakova či Mendozu v Prokofjevových Zásnubách v klášteře.

V Mozartových operách se vedle Leporella blýskl v rozdováděném Papagenovi v Kouzelné flétně, Bartolovi ve Figarově svatbě a donu Alfonsovi v Così fan tutte.

Velmi přesvědčivé byly jeho výkony v inscenacích moderních oper, ať to byla role Ramba v Adamsově Smrti Klinghoffera anebo Slepého pouličního zpěváka v Brittenově Glorianě. Ve scénickém ztvárnění oratoria Oedipus Rex Igora Stravinského ztvárnil roli Tiresia.

Jedním z vrcholných výkonů Luďka Veleho bylo jeho po všech aspektech dokonalé pěvecké i herecké ztvárnění role barona Ochse ve Straussově Růžovém kavalírovi, za něž byl v roce 1996 podruhé vyznamenán Cenou Thálie.

V současné sezoně se s Luďkem Vele můžeme setkat na jevišti Národního divadla například v roli Marbuela v Čertovi a Káče, Kecala v Prodané nevěstě, Fouquiera v Giordanově Andreovi Cheniérovi, dvojroli Faráře a Jezevce v Příhodách lišky Bystroušky, Zunigy v Carmen, Komtura v Donu Giovannim, Bonze ve Slavíkovi Igora Stravinského a v řadě dalších. Pro připravovanou premiéru Kašlíkovy opery Krakatit studuje roli Pošťáka.

Velmi rozsáhlá je rovněž koncertní činnost Luďka Veleho, často účinkoval v zahraničí, spolupracuje s rozhlasem a televizí, má na svém kontě řadu nahrávek.

Mimořádně významná je jeho aktivita, kterou přispívá k záchraně hradu Grabštejna nedaleko od jeho rodné Chotyně, který byl prakticky v ruinách. Od roku 1993 zde realizuje operní představení, jejichž výtěžek významně přispěl k opravám a celkové revitalizaci této památky, například k opravě historicky velmi cenné kaple svaté Barbory. Zazněla zde mnohá česká i světová operní díla. S mimořádným ohlasem se například setkalo představení Dona Giovanniho v roce 2007 či Libuše v roce 2012 v titulní roli s Evou Urbanovou.

V roce 2015 zde byl inscenován Verdiho Rigoletto s Richardem Haanem v titulní roli, letos to byla Její pastorkyňa, uvedená pod názvem Jenůfa, běžným v zahraničí. Příští rok v srpnu hodlá Luděk Vele ukončit tyto své aktivity v jubilejním pětadvacátém roce uvedením Prodané nevěsty. Za zmínku rozhodně stojí i opakovaná Veleho účast při každoročních zářijových operních produkcích pod širým nebem v pražské Šárce.

Popřejme Luďku Velemu k jeho jubileu upřímně herecké „Zlomte vaz“ a do všech dalších aktivit hodně zdraví, energie, elánu a štěstí.