Parazit v Akropoli

Na hranici performativních žánrů a „streetových“ tanečních stylů osciluje současná nejnovější autorská tvorba mladé umělkyně Michaely Staré. V pražském Paláci Akropolis mělo 29. září 2019 premiéru její autorské představení Parazit, kterým zúročuje své inspirace získané při studijní zkušenosti doma i v cizině. Vzniklý tvar balancuje mezi novým cirkusem a novým divadlem, ovšem dominantním vyjadřovacím prostředkem je především tanec.

Michaelu Starou při její zahraniční cestě okouzlily dva styly street dance styly Vogue a Tutting, natolik, že se s nimi rozhodla pracovat hlouběji a využít je jako výchozí motivaci ke své aktuální tvorbě. Taneční styl Vogue pracuje se stylizací afektu modelingových póz a chůzí po přehlídkovém molu do plynulého tance, který se obohacuje prvky přízemní akrobacie využívající flexibilitu těla. Výrazná akcentace paží je tím, co je pro Vogue poměrně společné se stylem Tutting, ovšem v něm se tančící zaměřují především na detaily při práci s jednotlivých částmi těla (hlavně paží a prstů) v izolacích. Dalším vzájemným jmenovatelem je mainstream v období 80. a 90. let 20. století a s ním spojená klubová a populární hudba.

Kombinace těchto tanečních stylů s klaunérií, respektive ústním žonglováním s pingpongovým míčkem ústy je samozřejmě osobitým tvůrčím přístupem, který okamžitě přitáhne pozornost rozmanitého spektra diváků, kteří se chtějí bavit. Michaela Stará však hledala hlubší inscenační motivaci, která by ji přenesla přes syndrom pouliční show. Nakonec se rozhodla ponořit se do tématu kontrastu ženství a ukrytých vnitřních pudů. Označila toto dilema za parazita existujícího jako součást svého hostitele, kdy vzájemná neoddělitelnost je podstatou vztahu. A protože filosofická stimulace námětu dodává dílu intelektuální punc akceptovatelné divadelní performace, můžeme konstatovat, že výchozí parametry si nastavila ideálně.

Samotný výsledek této tvůrčí snahy už tak ideálně nepůsobil. Samozřejmě přátelské publikum ocení svou umělkyni velkými ovacemi, ale náročnější divák očekává od profesionálně se prezentujícího díla již určitou vyspělost v interpretační a inscenační kvalitě, což se povedlo jen částečně.

Na odpovídající úrovni ji bylo možno najít v light-designu, skvěle souznějícím s kontextem tanečních stylů, respektive v řešení scénografického aspektu představení. Kontrastní halogenové reflektory odvedly vynikající práci, opačným atmosférickým pólem byla mlhová nálada v nízké úrovni. Do toho výborně zapadalo i kostýmní zpracování. Bílý trikot a legíny na černém pozadí daly vyniknout tělu, střih evokující „osumdesátky“ a igelitová průhledná pláštěnka jejich umělost. Scénografii i kostýmy vytvořila Debora Štysová.

Zajímavá a poutavá byla určitě i hudební složka inscenace (Petr Kolman, Vojtěch Bor), která na velkém sále Paláce Akropolis vybaveném kvalitním koncertním ozvučením, skvěle „vydělala“.

Protagonistka Michaela Stará má bezpochyby zajímavý komediální talent, který už dokáže s jistotou, určitě nejen v nonverbálním divadle, využít. Svým výrazovým projevem diváka lehce dostane na svou stranu. Ovšem, aby ho udržela, musí (ostatně jako v pouličním cirkuse) stále tahat další esa z rukávu. A tak zřejmě v duchu současného trendu nového cirkusu smíchala všechny své inspirace do jednoho zámotku. Tematická myšlenka celého představení pak působila jako právě vylíhnutý motýl. Trochu pomačkaný, trochu nesmělý, trochu zmatený. Zachytit ho do síťky by ale znamenalo pokazit krásu jeho křehkosti, zřejmě potřebuje ještě čas.

Větší tvůrčí invenci a pozornost si zaslouží především práce se samotnou podstatou pohybu u jednotlivých tanečních stylů, hlavně vzhledem k osobitosti nebo dynamice v konkrétních choreografických sekvencích. Někdy se snadno zapomíná na starý dobrý fakt, že přenesení tance z ulice na divadelní scénu vyžaduje hlubší stylizaci, než jaká postačí na show dance prezentacích.

I přesto, že tělu v tanci chyběla větší plasticita a klaunérie postrádala přesnější rytmus, nápaditost ve vypointování, určitá tajemnost a napětí ve spojení s vizuální interakcí směrem k publiku držely představení v kompaktním celku. To pomohlo překlenout malé zklamání z určité režijní povrchnosti (Ondřej Holba), která koncept představení Parazit nevymanila z běžnosti školní etudy. A přitom je zde cítit velký potenciál.

Parazit
Námět a hraje: Michaela Stará
Režie: Ondřej Holba
Supervize: Eliška Brtnická
Hudba: Petr Kolman, Vojtěch Bor
Scénografie: Debora Štysová
Premiéra: 29. 9. 2019, Palác Akropolis