Pařížská národní opera: Historie a současnost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Žádný operní dům, snad vyjma milánské La Scaly a Vídeňské státní opery, není v povědomí světové veřejnosti znám tolik jako Garnierova budova opery v Paříži (dříve zvaná Opéra de Paris, nyní Palais Garnier nebo též Opéra Garnier).
Opéra National de Paris (foto Pavel Horník)

Z historie pařížských operních představení
Nejdříve by bylo dobré říci si pár slov o historii uvádění pařížských operních představení, která sahá do druhé půle sedmnáctého století, kdy Robert Cambert a Pierre Perrain obdrželi od krále Ludvíka XIV. povolení k provozování operních a hudebních produkcí. Byla hrána jejich opera Pomone. Roku 1672 získal od nich licenci skladatel italského původu Jean-Baptiste Lully. Tento všestranný hudebník, zpěvák a tanečník založil s dalšími dvěma společníky, libretistou Quinaultem a jevištním mistrem Vigaranim, Královskou hudební akademii, která v témže roce uvedla operu Svátek Amora a Bakcha v divadle Salle du Jeu de Paume.

O dva roky později se Lullyho ansámbl přestěhoval do divadla Palais Royal, kde se představil operou Kadmia a Hermioné. Následovalo uvádění asi dvaceti dalších děl a Lully stanul na výsluní slávy. Král Ludvík XIV. roku 1713 zakládá francouzský národní balet, což je později nedílná část souboru pařížské opery.

V osmnáctém století začíná určovat směřování opery skladatel Jean-Philippe Rameau. Průlomem do tehdejšího hudebního stylu bylo jeho dílo Hippolytos a Aricie premiérované v roce 1733. Tehdy se hrálo v divadle paláce Tuileries a od roku 1770 opět v zrenovovaném Palais Royal s kapacitou 2500 diváků. Když toto divadlo po jedenácti letech opět vyhořelo, stěhovaly se operní produkce postupně do různých divadelních sálů. Po Rameauově smrti v roce 1774 se dostává opera v Paříži pod silný vliv tvorby Christopha Willibalda Glucka. Italský operní styl přivádí do francouzských divadel italský skladatel Niccolò Piccinni, jehož opera Adéle de Ponthieu měla premiéru v divadle Salle de la porte Saint-Martin, založeném roku 1781 královnou Marií Antoinettou. Po Velké francouzské revoluci se stal oblíbeným skladatelem císaře Napoleona I. Ital Gaspare Spontini. Jeho opera Vestálka měla roku 1807 v Paříži veliký úspěch. Spolu s Luigim Cherubinim dává základy k tzv. velké opeře, jejímiž pokračovateli jsou později například Meyerbeer, Halévy, Saint-Säens, Gounod a další.

Palais Garnier (archiv autora)

Palais Garnier
Provozování velkolepých děl vyžaduje velký sál a po vyhoření divadla Salle le Pelletiére, kde se tehdy operní a baletní představení hrála, je dán v roce 1861 císařem Napoleonem III. podnět k vypsání konkursu na stavbu nového divadla. Vyhrává jej šestatřicetiletý architekt Charles Garnier (1825–1898), nositel architektonické ceny z Říma, pozdější autor projektu divadla a kasina v jedné budově v Monte Carlu a několika dalších významných, ale méně početných staveb. Garnierův návrh vyhrál ze 171 podaných projektů. Ve stejném roce je položen základní kámen ke stavbě divadla. Dne 5. ledna 1875 je slavnostně otevřena velkolepá budova (Opéra de Paris) inauguračním představením třetího dějství opery Židovka Fromentala Halévyho, výňatky z Meyerbeerových Hugenotů a slavnostní scénou z baletu Korzár skladatele Léa Delibese. Paříž se tak stává díky tomuto slavnému divadlu jedním z nejrespektovanějších center hudebního a operního života v Evropě.

Monumentální budova v pompézním eklektickém stylu druhého císařství, kde se prolínají prvky francouzského baroka a rokoka s italským neorenesančním stylem, ležící na Place de la Madeleine v samém centru města, se stává jednou z jeho největších dominant. Svojí velikostí, plochou stavby přes jedenáct tisíc čtverečních metrů, je ve své době největší na světě. Pro srovnání, později postavené legendární Teatro Colón v Buenos Aires leží na ploše osmi tisíc metrů čtverečních a v současné době rekonstruovaná budova Státní opery v Praze leží na ploše šestkrát menší. Velkým problémem stavby bylo podzemními vodami nasáklé podloží; bylo nutné vybudovat velikou podzemní nádrž, ze které se pak nashromážděná voda odsávala. To se později stalo vděčným tématem v knižním a divadelním zpracování Fantoma opery, které otevřel spisovatel Gaston Leroux. Tehdejší stavební náklady na divadlo 172 metrů dlouhé a 70 metrů široké dosáhly výše 49 milionů franků. Ale výsledek stál jistě zato.

Obrovský vstupní vestibul, centrální foyer o sedmi stech metrech čtverečních táhnoucí se přes celou šíři budovy, zrcadlový salon a další prostory, bohatě zdobené rozměrné hlediště o pěti pořadích pro 2200 diváků, obdivují návštěvníci z celého světa. Na výzdobě divadla se podílelo přes dvacet sochařů a sedm malířů. Ze skoro dvou set skulptur a bust je nejvýše položené bronzové sousoší Apolóna, dílo známého sochaře Aime Milleta na vrcholu čelního jevištního traktu. V roce 1961 byla postavena deset centimetrů pod původní stropní kopulí nová, vyzdobená malbou od Marca Chagalla. Na této monumentální barevné fresce jsou výjevy z oper Romeo a Julie, Kouzelná flétna, Boris Godunov a baletu Dafnis a Chloe. Šíře jeviště s šestnáctimetrovým proscéniem je padesát metrů a jeho šestadvacetimetrová hloubka se dá zvětšit o plochu obrovského baletního sálu umístěného za ním. Na počest architekta Garniera byla instalována v roce 1904 hned vedle levé boční strany před tzv. císařskou rotundou opery na kamenném podstavci jeho busta, dílo sochaře Jeana-Baptista Carpeauxe.

Opéra National de Paris (foto Pavel Horník)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na