Nekonformní přístup má vždy dvě strany a tou jednoznačně pozitivní byla v Keprtově vystoupení dramaturgie. Keprt představil spektrálnost klavíru od současnosti do minulosti. Posluchačsky složitější repertoár, jako například premiéra Keprtovy skladby „v hlesoSnovná zMúznění se vJíni“ nebo Murailova „The Mandragore“, tak zastihl posluchače v nejvyšší vnímavosti.
Ve zmíněné premiérované kompozici využil Keprt svoji oblíbenou patternovou techniku. Zasvěcený posluchač zde mohl rozpoznat ukryté citace Schönberga, ale i tristanovský akord, který působil mezi navršenými disonancemi obzvláště kuriózně. Messiaenovo Premiere communion de la Vierge již znělo v kontextu předchozího Keprta s Murailem vyloženě libozvučně. Výběr Skrjabinových Poemes op. 32 a Impromptus op. 12 a 14 již daly vzpomenout dobám dávno minulým, kdy Keprt hrával skladby Alexandra Nikolajeviče Skrjabina i autorů starších pravidelně v rámci své koncertní řady Ke vzdálené hvězdě.
„Moc jsem se dneska těšila, že nám zahraje konečně zase Chopina“ svěřila se starší, fialovým nádechem ve vlasech zářící dáma. A vskutku, celá druhá půle koncertu patřila Fryderyku Chopinovi.
Marek Keprt však přistoupil i k Chopinovu dílu nekonformně. Ve skladbách Polonaise-Fantaisie op. 61, Impromptu op. 51 a Ballade op. 52 používal podobné výrazové prostředky jako například u Muraila, a tak mohli být posluchači svědky vskutku spektrálního Chopina s netradičně vyzdviženými protihlasy, potlačenými hlasy, které naopak jen dotvářely barvu, často nečekaným agogickým prvkům místy potlačující jakékoliv metrum a pestré tempové rozmanitosti v rámci jednoho tempového označení. Detailní práce se zvukovostí, dynamická mnohovrstevnatost a značná rubata, jaká známe z nahrávek začátku 20. století, dodala Keprtovu koncertu originalitu, jakou dnes již můžeme slyšet jen zřídka.
Zdali byla svébytným podáním Chopina fialově zářící dáma ukojena, jsem se již nedozvěděl, ale pro znalé posluchače, kteří nechtějí slyšet po dvacáté stále tu stejnou interpretaci Chopina, to byl nevšední zážitek.
