Nebudu zapírat, že mám slabost pro režijní postupy a výklady Jiřího Heřmana. Tento mladý režisér je bezesporu veliký symbolista, což již demonstroval v několika svých předchozích režijních počinech, ale právě v Butterfly tento svůj rukopis rozvinul naplno. Ač se na scéně objevuje symbolů nemálo, ani jeden není nadbytečný a všechny se drží jasné linie, kterou je režisérův veliký obdiv a láska k Japonsku. Ač některé symboly, obřady či použité básně/haiku nemusí být pro Evropana právě srozumitelné, jejich poselství a nálada, kterou vytvářejí, jsou velice působivé.
Příběh o třech generacích, který Heřman se svým týmem před diváka předkládá, se dočkal v našem tisku spíše pozitivního hodnocení (premiérovou recenzi jsme přinesli zde). To, jak již dospělý syn Cio-Cio-San a F. B. Pinkertona před začátkem opery nachází pozůstalost po své pravé matce a jak mu jeho rodiče celou operou tragický příběh vyprávějí, zatímco on operním dějem prochází, je podle mého soudu jeden z nejoriginálnějších operních výkladů (v dobrém slova smyslu). Snad jedinou slabinou Heřmanovy koncepce je přidaný zpěv námořníků na začátku opery. Jakkoli má zřejmě demostrovat rozdílnost americké a japonské kultury či snad to, že Pinkerton býval sám jedním z námořníků, je dost zbytečný. Odkazů na tento fakt je v libretu i hudbě opery dost. A navíc, jak ve své recenzi trefně napsala Věra Drápelová, Puccini věděl, jak zahájit operu. Tím ale výtky končí. Střet japonské a americké kultury byl ovšem patrný i o přestávkách, protože právě tito zahraniční hosté byli (mimo domácích) nejpočetnější skupinou v obecenstvu. Přišlo mi to celkem úsměvné…
Když jsem si zpětně pročítal kritiky na tuto inscenaci, byl jsem překvapen, kolik recenzentů považovalo symbolismus Heřmanovy režie za přehnaný, případně ho vůbec nepochopili a trvali na doslovnosti výkladu díla. To, že ve druhém dějství představuje Cio-Cio-San Sharplessovi již dospělého syna, tedy toho, kterému je celý příběh vyprávěn, je možná na první pohled nelogické, ale při hlubším zamyšlení do všeho s notnou dávkou lyriky zapadá. A to, jak Cio-Cio-San mluví na svého syna v dospělé podobě skrz „závoj času“, mi přijde geniální především v závěru opery, kdy se se svým synkem loučí, zatímco on si již v dospělém věku v lázni podřezal žíly a dokončil tak třígenerační tragédii. Podle mne se jedná o nejsilnější moment celé inscenace, ze kterého mrazí ještě mnoho hodin po poslední oponě.
Tolik tedy k režii. O poznání horší to bylo s pěveckým obsazením. Vlastně jediný, kdo si zaslouží bezvýhradnou pochvalu, byl Pavol Remenár v roli konzula Sharplesse. Jeho krásný, technicky pevný a příjemný baryton se nesl celým Národním divadlem a člověk doslova hltal každý jeho tón a těšil se, až se opět vrátí na scénu. Remenár je zároveň rozený herec, který by obstál i na činoherním pódiu, vystačí s minimálními gesty. Stárnoucího diplomata, kterého více a více rmoutí nevázanost jeho krajanů, vyjádřil s dokonale vystupňovanou úzkostí, díky čemuž je pro Heřmanův tichý a skromný japonský svět dokonalým Sharplessem.
Luciano Mastro v roli F. B. Pinkertona je na první poslech odchovancem italské školy. V sobotu odvedl solidní výkon, ale nic, co by se zapsalo do paměti, se nekonalo a totéž se dá de facto říci o představitelích všech menších rolí. Josef Moravec byl v roli Gora přesvědčivý především herecky, protřelost a morální ohavnost dohazovače ztvárnil na výbornou; role Gora naštěstí neobsahuje žádné dlouhé pasáže, jedná se spíše o úryvky a deklamace.
Asi největším omylem bylo obsazení Marie Kobielské do hlavní role. Ač herecky byla velice slušná, o slušném zpěvu nemohla být řeč. Její hlas je ve spodních polohách nevýrazný, občas na hranici slyšitelnosti, již ve střední poloze přechází do nepříjemného kovového vibrata a ve vyšších polohách jsme se dočkali několika nepřesných nasazení a dokonce falešných tónů. Ve třetím dějství sice její hlas vyzníval daleko lyričtěji, ale dojem z celého výkonu to nezměnilo (ač si od publika vysloužila největší ohlas).
Heřmanova do detailu promyšlená inscenace, která by jistě nezapadla ani na prestižních světových scénách, by si dozajista zasloužila lepší pěvecké obsazení. Že ho Národní divadlo není schopno ať už z toho či onoho důvodu zajistit, je věc, která se omílá téměř po každé premiéře, a je zbytečné, abych toto téma zde opět otevíral. Avšak to, že Národní nechalo Jiřího Heřmana odejít, považuji za fatální chybu této instituce. Panu Heřmanovi bych tímto chtěl poděkovat za jeho profesionální práci a popřát mu mnoho štěstí v Brně. A nám všem brzo opravenou dálnici D1, abychom tam jeho režijní kreace mohli často navštěvovat.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Hudební nastudování, dirigent: Martin Leginus
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jiří Heřman, Jan Lukášek
Kostýmy: Alexandra Grusková
Pohybová spolupráce: Lucie Hayashi
Světelný design: Daniel Tesař
Videoprojekce: Lunchmeat studio (Larva, Bartoš)
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a Sbor Státní opery
Premiéra 9. února 2016 Státní opera Praha
(psáno z reprízy 6. 5. 2017 Národní divadlo Praha)
Cio-Cio-San – Maria Kobielska
Suzuki – Lenka Čermáková
F. B. Pinkerton – Luciano Mastro
Sharpless – Pavol Remenár
Yamadori – Igor Loškár
Kate Pinkerton – Erika Vocelová Jarkovská
Goro – Josef Moravec
Strýc Bonzo – Miloš Horák
Císařský komisař – Roman Vocel
Yakuside – Tomáš Faltýnek
Knihovník – Libor Novák
Matka Cio-Cio-San – Markéta Frýdová
Teta – Eliška Sedláčková
Sestřenka – Tereza Růžičková
www.narodni-divadlo.cz
