Patrice Chéreau (1944–2013)

Z francouzské metropole přišla smutná zpráva, kterou s velkou lítostí jako první u nás tlumočíme. Dnes v Paříži zemřel jeden z nejvýznamnějších francouzských režisérů poválečné generace, Patrice Chéreau. Za necelý měsíc by oslavil devětašedesáté narozeniny. Patrice Chéreau bojoval s rakovinou plic. Patrice Chéreau (2. listopadu 1944, Lezigne, Francie – 7. října 2013 Paříž) pochází z umělecké rodiny (oba rodiče byli malíři) a již na střední škole sestavil svou první divadelní skupinu, v níž sám vytvářel dekorace i kostýmy a ujímal se rovněž režie. Roku 1966 se stal ředitelem divadla v Sartouville a v tradici šedesátých let předváděl zejména politická představení. Když divadlo roku 1969 zkrachovalo, Chéreau odjel do Itálie a poté do Marseille, kde režíroval Richarda II., v němž zároveň ztělesnil hlavní roli. Po řadě dalších, většinou velmi subjektivně pojatých divadelních inscenací (klasická díla V. Huga, Molièra, W. Shakespeara, H. Ibsena) a oper (G. Rossini, R. Wagner, J. Offenbach, W. A . Mozart) natočil roku 1974 svůj první film, psychologický thriller Tělo orchideje. Velmi emocionálně pojatou hlavní postavu – bohatou dědičku, jež má být prohlášena za šílenou – v něm ztělesnila Charlotte Ramplingová. Na pozvání dirigenta Pierra Bouleze se o dva roky později v Bayreuthu ujal režie Wagnerovy slavné tetralogie.

Druhý snímek, drama bývalé příslušnice protifašistického odboje Judith Therpauveová (1978) se Simone Signoretovou v hlavní roli, sledoval boj za záchranu provinčních novin. V následujících letech se Chéreau věnoval zároveň divadelní režii (stal se ředitelem divadla v Nanterre) i filmu (Poraněný člověk byl promítán v Cannes v roce 1983). Po moderní adaptaci Čechovovy hry Platonov nazvané Hôtel de France (1986) si Chéreau přízeň širokého publika získal historickým snímkem Královna Margot(1994) s Isabelle Adjaniovou, Danielem Auteuilem a Jean-Huguesem Angladem v hlavních rolích. Po něm se ale vrátil znovu k autorské výpovědi prostřednictvím filmu Ti, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem (1998). Intimita je pak jeho největším úspěchem u kritiky: snímek obdržel hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně 2001.Ve světě opery se Patrice Chéreau proslavil především již zmíněnou režií Wagnerova Prstenu Nibelungova, ale také například Bergovy opery Lulu. Z našeho pohledu je třeba ale uvést především nastudování Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu. Inscenace vznikala v roce 2007 v koprodukci Wiener Festwochen, Aix-en Provence festival, Holland Festival Amsterdam, Metropolitan Opera New York a Teatro alla Scala, Milan. Jak se režisér vyznává, lákala ho nejen sama opera a Janáčkova hudba, kterou má rád, zvláště pak klavírní dílo –  ale také spolupráce s dirigentem Pierrem Boulezem, jehož si váží pro jeho inspirativní a prozíravou interpretaci hudebního textu. A to je právě pro Janáčkovu poslední operu velmi důležitý interpretační vklad. Opera Z mrtvého domu patří k titulům, v nichž se inscenátoři a dirigenti mohou buď odevzdat ději a co nejvěrněji interpretovat partituru, eventuálně vytvořit tzv. autorské divadlo, anebo dají vzniknout jedinečné divadelní podobě, která respektujíce Janáčkovu dramaturgii sváže a sjednotí parciální děje očividněji, než je tomu v samotném Janáčkově zápisu. A přesně tento hvězdný okamžik nastal, když se inscenace ujali Chéreau, Boulez a výtvarník scény Robert Peduzzi. Tento Mrtvý dům  – to je strhující drama. Do detailů promyšlená interpretace více či méně kusých epizod, rozkrytí dramatických momentů epického příběhu – vlastně ani ne souvislého děje – jejichž přítomnost sjednocuje kolektivní drama v jednolitý celek: bezprostřední, strohý, nesentimentální, současný. Jako bychom společně s Janáčkem kráčeli níže a níže až na dno lidstva nejbědnějších lidí.  Mimořádnost počinu podtrhl i fakt, že inscenace byla zaznamenána na DVD, vydaném společností Deutsche Gramophon.

(Zdroj: Film Europe, Nadace Leoše Janáčka)
Foto archiv