Koncert Patricie Petibon v Rudolfinu (8. října) s barokním orchestrem La Cetra z Basileje byl jako krásný dárek s překvapením: věděla jsem, že jdu na barokní repertoár, s výtečnými umělci, kteří tomu rozumí, navíc se zajímavým tématem staré hudby z „Nového světa“, ale to, co pak přišlo, překonalo všechna očekávání. Tato francouzská sopranistka s ohnivým copem nedokáže něco jen tak zazpívat, ona ty barokní árie a staré balady musí prožít, zahrát, utkat z nich příběh, najít v něm humor a nakonec si ze všeho i sama ze sebe dělat legraci. A orchestr La Cetra jí v tom nadšeně sekunduje. Byla to show pro publikum, hravá a invenční, s francouzským šarmem a vkusem, která se na hony liší od tradiční představy pěveckého koncertu.
Již první takty tance Ballo del Granduca (anonym) naznačily, že je něco jinak: barokní smyčce totiž nastoupily do decentního rytmu jazzového bubínku hlazeného štětkami. Nakonec proč ne – tanec je tanec, na zámku nebo v baru… Následovala píseň Yo soy la locura (Já jsem to šílenství) od méně známého autora Henryho Le Baillyho, dochovaná v loutnové tabulatuře z roku 1614. Petibon v ní ukázala dlouhé rovné vokály zpívané se značnou intenzitou a bez vibrata, až působily jako cizí zvuk, ne hlas – tento zvýrazňující prvek používala později ještě mnohokrát. Publikum rozehřál hned druhý tanec – Cachua k narození Krista, našeho Pána, který nás zavedl do žhavé Latinské Ameriky před dvě stě třiceti lety. Cachua je peruánský barokní tanec, zaznamenaný španělským knězem na cestách po Peru v Codexu Martínez Compañón. Temperamentní rytmy tohoto tradicionálu velmi vyhovovaly naturelu pěvkyně, také orchestr proměnil svůj zvuk a instrumentář (malé barokní kytary). V následující árii En amor, pastorcillos ze zarzuely Josého de Nebra z roku 1744 přibyly i kastaněty. Byla to hudba tak živoucí a tak blízká typickému hispánskému stylu, jak jej všichni známe.
Poté přišla vážná purcellovská série – orchestr opět nasadil jemný kultivovaný tón a provedl předehru z Královny víl (Rondeau – Air – Hornpipe) následovanou áriemi Dido (Thy Hand Bellinda – When I am Laid in earth, Dido and Aeneas) a Nymphy (If Love´s a Sweet Passion, Královna víl). Patricia Petibon je zpívala s velkým citem, zoufalstvím i vášní, podle toho, jak velel text. Zpívá se zavřenýma očima a rozpaženýma rukama, jako by se ve stavu beztíže nořila do vln hudby. Její hlas nevyniká mimořádnou silou, pominu-li ty zvláštní průrazné vokály bez vibrata, o nichž již byla řeč výše, a nemá ani příliš individuální barvu. Zato je velmi pružným nástrojem pro nemalé výrazové ambice jeho nositelky, je příjemný, dokáže být křišťálově čistý jako hlas dítěte, má značnou hybnost a výbornou techniku. Petibon se nevyžívá v předvádění složitých dobových ozdob a praktik, v „poučeném stylu“, naopak historickou hudbu podává přirozeně podle smyslu slov a situace, ona sama je tvůrcem svého originálního stylu.
Novou náladu přinesla Charpentierova chaconna pro soprán a kontinuo Sans frayeur dans ce bois, která začala jazzově hravou basovou figurou, do níž se přidávali jednotliví hráči „kapely“, a Petibon ji zpívala hodně uvolněným, téměř populárním stylem, tančila a na záda si svůdně navlékla malá andělská křídla. Ostatně to nebyla jediná rekvizita večera – v árii o ošklivé víle Platée přišla v obludných brýlích a cylindru, v lidové písni o vlčkovi si s orchestrem pohazovala s plyšovou hračkou vlka. Program byl nabitý a sopranistka téměř nesešla z pódia. Po rozverné francouzské písni Mon amy s’en est allé přišel komplikovaný rozervaný styl Jeana-Philippa Rameaua, árie Emilie La nuit couvre les cieux…Vaste empire des mers z opery Les Indes galantes, která se odehrává mimo jiné na americkém kontinentu. Orchestr uvedl brilantní tance Air pour le foux gais – Air pour les foux tristes a Tambourin z opery Platée, zahrané s absolutní přesností, ohnivě a rychle. Mistrovským kouskem pak byla již zmíněná árie o ošklivé nymfě Platée Aux langueurs d’Apollon, kterou zpívá La Folie – Pošetilost, a Petibon ji ztvárnila s velkým humorem hereckým i hudebním, do tónů vtělila různé vzdechy a heky, akcenty a pomlky, přitom však zvládla i náročné výšky a celkově složitý part.
Po přestávce přišla Charpentierova Médéa: orchestrální Prélude, tragická árie Quel prix de mon amour, naplněná citem a expresivními výkřiky zoufalství, a tanečně laděné orchestrální Seconde entrée des démons. V některých skladbách orchestr uplatňoval improvizace, například ve známé anglické písni Greensleeves (Petibon ji zazpívala andělsky čistým hlasem), která začala dlouhým úvodem dvou louten, podle mě trochu rozpačitým. Také v Händelově Sarabandě a Gigue si první houslistka a loutnisté zaimprovizovali. Na programu byla ještě francouzská píseň J’ai vu le loup (Viděl jsem vlka), asi nejstarší skladba večera, jež vznikla již ve 14. století a s francouzskými vystěhovalci se dostala do Nového světa, kde zdomácněla. I zde se hodně improvizuje, v orchestru se ozvou také dudy a efektní bubnování. Nejméně se mi líbila tonada La lata, která sopranistce polohou nějak neseděla, byla v ní nevýrazná, i když se jednalo o temperamentní taneční tradicionál z Codexu Martínez Compañón. Táhlé troubení lodi ohlásilo závěrečnou árii Eumene El bajel que no recela ze zarzuely Vendado es amor José de Nebra, i přes malou známost autora, dílo značné náročnosti (divoké koloratury, nečekané skoky do výšek) a krásy. Po takovém koncertu těžko ještě žádat přídavky – přesto Patricia Petibon přidávala třikrát. Francouzskou píseň, Händelovu árii Lascia ch’io pianga z opery Rinaldo, zazpívanou v až hraničně pomalém tempu, kdy si užívala dlouze každý tón, a opět temperamentní tonadu La lata.
Patricia Petibon má skvělou operní kariéru, kromě staré hudby se věnuje i klasikům dvacátého století, účinkuje na předních světových festivalech, spolupracuje s Nicolausem Harnoncourtem, exkluzivně nahrává pro Deutche Grammophon. Bylo by ohromné vidět ji jednou třeba na jevišti Stavovského divadla.+++
===
Hodnocení autorky recenze: 85 %
Nouveau Monde
Patricia Petibon
La Cetra Barockorchester Basel
8. října 2013 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha
program:
– anonym: Ballo del Granduca
– Henry Le Bailly: Yo soy la locura (Airs de cour mis en tablature de luth, vol. 5)
– Tradicionál: Al nacimiento de Cristo nuestro señor (cachua a voz y bajo Codex Martinez Compañón, Trujillo, Peru, Tomo II)
– José de Nebra: En amor, pastorcillos (Anquises) (Vendado es amor, no es ciego – zarzuela)
– Henry Purcell:
◦Rondeau – Air – Hornpipe (Královna víl – předehra)
◦Thy Hand Belinda – When I am Laid in Earth (Dido) (Dido and Aeneas, 3. dějství)
◦If Love’s a Sweet Passion (Nymph) (Královna víl, 3. dějství)
◦Dance for The Fairies (Královna víl 3. dějství)
– Marc-Antoine Charpentier: Sans frayeur dans ce bois (chaconne pro soprán a continuo)
– anonym: Mon amy s’en est allé
– Jean-Philippe Rameau:
◦La nuit couvre les cieux…Vaste empire des mers (Émilie) (Les Indes galantes, 1. dějství)
◦Air pour le foux gais – Air pour les foux tristes a Tambourin (Platée, 1+2. dějství)
◦Aux langueurs d’Apollon (La Folie) (Platée, 2. dějství)
=přestávka=
– Marc-Antoine Charpentier:
◦Prélude Médée
◦Quel prix de mon amour (Médée) (Médée, 3. dějství)
◦Seconde entrée des démons (Médée, 3. dějství)
– anonym Greensleeves
– tradicionál J’ai vu le loup
– tradicionál La lata (tonada a voz y bajo para bailar cantando Codex Martinez Compañón, Trujillo, Peru, Tomo II)
– Georg Friedrich Händel: Sarabande a Gigue
– José de Nebra: Eumene El bajel que no recela (Eumene) (Vendado es amor, no es ciego – zarzuela)
Foto Petr Dyrc
