Patrik Holeček: Romantického hrdinu mám v sobě

Za roli Oněgina jste získal nominaci na Thálii. Je to pro vás ve vaší kariéře zatím nejvýznamnější role?
Nominace na Thálii určitě vrchol mé kariéry zatím je. Role samotná ale pro mě není nijak výjimečnější než jiné. Nemůžu říct, že by to byla moje životní role nebo srdcová záležitost. Každá role, kterou dostanu, je pro mě ale svým způsobem vrchol. Snažím se ji udělat dobře, abych si po představení mohl říct, že jsem odvedl dobrou práci.

Oněgin je komplikovaná postava. Arogantní a sebevědomý, a zároveň křehký. Jak se vám hrál?
Zkoušení pro mě nebylo lehké. Oněgin byl něco úplně jiného, než jsem do té doby dělal. Ne tolik o technice, ale hlavně o pocitech a hraní. Nejtěžší na tom bylo, že se vůbec nepodobá mému charakteru. Říkal jsem i našemu uměleckému řediteli Filipovi Barankiewiczovi, že se ta role ke mně nehodí. Zahrát Oněginovu aroganci mi nejdřív moc nešlo. Třeba Colas v Marné opatrnosti, což je takový veselý, venkovský kluk, je moje oblíbená role. Kdyby se mnou v Oněginovi Taťánu netančila Alina Nanu, nevím, jestli bych to vůbec zvládl.

Takže byl pro vás Oněgin velká výzva?
Určitě. I partneřina je tam hrozně těžká. Nejnáročnější to ale bylo po psychické stránce. Pamatuju si, že jsem po zkoušce chodil domů se špatnou náladou. Na sále jsem se do toho nejdřív nedokázal vcítit. Až když se připojila hudba a kostýmy, pomohly mi se do toho konečně ponořit a měl jsem pocit, že se mi to opravdu děje. Pak už to šlo.

Tanec je celkově hodně o emocích. Jak snadno se vám vyjadřují?
Čím víc tančím, tím je to jednodušší. První role jsem si tak oťukával. Nejdřív musíte mít dobře zvládnutou taneční techniku. S dalšími rolemi to ale bylo lepší a lepší, a teď už si to užívám.

Máte image romantického hrdiny. Máte ho v sobě?
Asi tam něco bude (směje se). Jsem prostě chlap, rád tančím s partnerkami, rád na jevišti vyjadřuju příběhy. Pokud je to moje labuť nebo Lisa, na jevišti se do ní „opravdu“ zamiluju. Mám pocit, že i diváci poznají, jestli to prožívám, nebo jenom hraju. Někdy se mi zdá, že tanečníci příliš přehrávají, a toho bych se rád vyvaroval. Pro mě platí méně je více.

Od Johna Cranka jste tančil Oněgina i Labutí jezero. Jaký je pro vás choreograf?
Mám jeho díla rád. Já ale rukopisy jednotlivých choreografů moc nerozeznávám. Labutí jezero je pro mě prostě Labutí jezero, nikoli Crankovo Labutí jezero.

O Oněginovi se říká, že je Crankovo nejpovedenější dílo, zatímco jeho Labutí jezero naopak moc chvály nesklidilo. Jak je vnímáte vy?
Souhlasím, že Oněgin je prostě mistrovské dílo. Hudba je nádherná, věřím, že se musí líbit každému. V Oněginovi také dokázal krásně vyjádřit pocity pohybem. A závěrečný duet Taťány s Oněginem je sice nesmírně těžký, ale krásný. Labutí jezero je pro mě srdcová záležitost, protože to byla moje první hlavní role. Tančil jsem i v jiném Labutím jezeře, ale Crankovo je moje oblíbené.

Tančil jste i v baletech Jiřího Kyliána. V Česku je vnímán jako obrovská ikona. Právem?
Naprosto. Když se bavím s tanečníky-cizinci po celém světě a řeknu, že Jiří Kylián je z České republiky, jsem hrdý na to, že jsem Čech. A nevychvalujeme ho tu jenom proto, že je náš. Je to opravdu světová špička. Nejen jako choreograf, ale i jako člověk.

Jaký je?
Neuvěřitelně lidský, chytrý, a navíc nezapře svůj český humor. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme s ním mohli spolupracovat. Občas přijede nějaká hvězda, kterou obdivujete, a jste pak zklamaná, že nebyl takový, jak jste si myslela. Jiří Kylián ale všechna očekávání ještě předčil. Období, kdy s námi pracoval, bylo naprosto magické a všichni jsme to hodně prožívali. Před premiérou, když zkoušíme měsíc v kuse, býváme už unavení a přejeme si, aby už to bylo za námi. S ním jsme ale chtěli pořád víc a víc. Vždycky tančíme na plno a pro diváky, ale tentokrát jsme tančili také pro něj. Záleželo nám na tom, abychom ho nezklamali.

V Baletu Národního divadla jste již druhou sezonu sólistou. Jak jste si zvykl na hlavní role?
Baví mě. Asi tak před dvěma lety bylo ještě trochu zvláštní, když jsme zkoušeli na sále a celý soubor se díval jenom na mě. Měl jsem docela nízké sebevědomí. Se zkušenostmi ale začalo růst, a teď už se v hlavních rolích cítím pohodlně. Vím, že je dovedu zatančit.

Jak do budoucna přemýšlíte o své kariéře? Lákala by vás změna?
Často o tom přemýšlím, jenom ale z finančních důvodů. Repertoár tu jinak máme skvělý. Díky Filipovi Barankiewiczovi jsem taky začal tančit větší role. Nevím, jestli by se mi jinde poštěstilo tančit to všechno, co jsem mohl tady za tak krátkou dobu. Pokud bych se z Oněginů a Princů dostal zpátky do sboru, tak by to pro mě asi nebylo lehké. Záleží na hodně věcech. Můžete sice odejít a podaří se vám někde uchytit, s někým si ale třeba nesednete, a pak toho litujete. Teď k nějakým změnám ostatně není ani dobrá doba.

Jaký pro vás rok koronavirové krize byl?
Tím, že jsme Oněgina odehráli ještě v roce 2020, nemůžu říct, že byl vyloženě špatný. Sice jsme byli hodně doma, ale paradoxně jsem letos tančil opravdu dost. Období, kdy se mohlo hrát, bylo poměrně nabité. Mrzí mě, že teď nemůžeme na jeviště. Zkoušíme každý den, i když v nejistotě co a kdy bude. Po profesní stránce to není jednoduché. Jiní jsou na tom ale mnohem hůř, takže si nemůžu moc stěžovat.

Patrik Holeček se narodil v Praze, v roce 2014 absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a v témže roce získal angažmá v Baletu Národního divadla (v sezoně 2016/2017 byl jmenován demisólistou, v 2019/2020 sólistou). Jde o mladého nadějného umělce, který nejen díky interpretačním a technickým předpokladům, ale i elegantnímu projevu a osobitému šarmu je předurčen ke ztvárnění prvooborových rolí. Prosazuje se jak na poli klasického baletu, tak v jakémkoliv jiném stylu a žánru v širokém spektru soudobého tanečního divadla.
Diváci ho na jevištích Národního divadla mohli či mohou spatřit v celé řadě hlavních rolí klasického repertoáru. Za všechny jmenujme například Louskáčka v Louskáčkovi – Vánočním příběhu (Youri Vàmos), Vlka ve Sněhové královně (Michael Corder), Colase v La Fille mal gardée (Frederick Ashton) nebo Prince Siegfrieda v Labutím jezeře (John Cranko). Patrik ztvárňuje také Malíře v baletu Kafka – Proces (Mauro Bigonzetti), Prince v Leonce & Lena (Christian Spuck) nebo Oněgina ve stejnojmenném baletu (John Cranko). K moderním či neoklasickým dílům, v nichž Patrik vystupuje, patří Sedmá symfonie A dur (Uwe Scholz), Ohad Naharin – decadance (Ohad Naharin), v rámci inscenace Timeless tančí Otce a sólový part dvou chlapců ve Svěcení jara (G. Tetley) i v Serenade (G. Balanchine), dále sólo v choreografii Aspects (Katarzyna Kozielska), Dumka (Ondřej Vinklát) nebo v dílech Bella Figura, Žalmová symfonie, Petite Mort, Gods and Dogs (Jiří Kylián). Tančil též v rámci Sametového gala (u příležitosti 30. výročí sametové revoluce, Praha 2019) v choreografii Nuda (Fabio Adorisio) a Take me with you (Robert Bondara).
Zúčastnil se několika zahraničních turné po Německu, Španělsku, Holandsku, Číně nebo Kazachstánu. V roce 2019 vystoupil v Londýně na Russian Ballet Icons Gala 2019 v duetu z díla Rain (Radu Poklitaru).