Pavel Černoch po čtyřech letech

  1. 1
  2. 2

V září 2009 byl vůbec prvním zpěvákem, se kterým Opera Plus – a to v den svého startu – přinesla rozhovor (najdete zde). Tenkrát byla jeho zahraniční kariéra vlastně pořád ještě v začátcích. Od té doby se ale změnilo mnohé. Zrovna dnes má premiéru v berlínské Státní opeře, kde s Danielem Barenboimem a Dmitrijem Tcherniakovem nastudoval Lykova, hlavní tenorovou roli v Carské nevěstě Nikolaje Rimského-Korsakova (v titulní roli s Olgou Peretyatko). Kam se Pavel Černoch dostal po oněch čtyřech letech? Co všechno za jeho zahraničními úspěchy – od Mnichova přes Brusel, Hamburk, Madrid, až třeba po Glyndebourne – je? Kam až má namířeno? Nejen o tom je následující rozhovor.     
Když jsme spolu mluvili před čtyřmi lety, pomalu jste se v té době z českých operních scén vytrácel. A velmi sporadicky se doma objevujete stále. Není vám to přece jen aspoň trochu líto?

Nejsem „litovací“ povaha. Nemyslím si, že bych měl něčeho litovat. Naopak, těším se a věřím, že se Opeře Národního divadla podaří získat zpět svoje renomé jak doma, tak i v cizině, a že se jí konečně dostane zaslouženého profesionálního vedení, které připraví skvělý dramaturgický plán s několikaletým výhledem. Těším se, že potom společně naplánujeme nějakou krásnou spolupráci.

Je to jen touha prosadit se v zahraničí nebo i něco dalšího, kvůli čemu vystupujete hlavně v cizině? V čem jsou podle vašeho názoru ty nejpodstatnější rozdíly v poměrech u tuzemských a zahraničních operních souborů? Ať už v pozitivním, či negativním slova smyslu?

Tato otázka je pro mě úsměvná. Já nejsem pokrytec a tato vlastnost je jedna z těch, které nejvíc nemám rád. Vystupuji-li v zahraničí, tedy to určitě není o touhách, ale o reálných možnostech, které člověk má, a to díky své pracovitosti, talentu a bezpochyby i štěstí. Nedovedu si představit jediného sólistu Národního divadla, který by nabídky, které v cizině mám, z jakéhokoli důvodu odříkal. Vždyť to byl právě váš server, který jako první oznamoval štěstí Aleše Brisceina, když mohl zaskočit v Mnichově v době mé indispozice… Nazvali jste to myslím „Štěstí přeje připraveným…“ Tak si představte, že já mám takové štěstí pořád.

A srovnávání prosím po mně nechtějte. To dělám nerad.

Jak za onu dobu uplynulých čtyř let vaše zahraniční kariéra pokročila? Šlo vše podle vašich představ? Na jakých rolích se hlavně profilovala vaše kariéra a kterých zahraničních příležitostí si nejvíc považujete?

Pokročila a důležitá pro ni byla nabídka mé stávající agentury ke spolupráci. Co se tedy událo? Mám možnost pracovat s báječnými dirigenty, jako jsou Daniel Barenboim, Simon Rattle, Charles Dutoit, režiséry, jako jsou Dima Tcherniakov, Peter Sellars, Stefan Herheim, Jossi Wieler a mnoho dalších. Je to skvělé, zajímavé, jsou to výzvy. Já jsem celý život vyhledával lidi, od kterých se mohu něco nového naučit a kteří mě inspirují a tím i posouvají dál, a toto se mně nyní naplno daří i v umění. Vedle toho jsem si přál, abych dosáhnul při tom kočovném životě na pěkné možnosti ubytování a na komfortní způsob cestování, na to, co by mě v tom neustálém stresu s kufrem ulehčilo. A to se taky daří. On je to paradox, já jsem velmi fixovaný na svůj domov a rodinné zázemí a přitom jsem si zvolil tento bláznivý způsob života. A záměrně říkám v tomto případě zvolil, jelikož jsem měl několik nabídek na stálé angažmá a ty jsem odmítnul, protože tento způsob práce mně dává větší volnost ve výběru toho, co a s kým budu, nebo nebudu dělat.

A na jakých rolích se profiluje má kariéra, to zatím nemohu říct. Určitě tam hraje velkou roli český repertoár, ale já to mám velmi vyvážené i repertoárem italským a francouzským a bezpochyby i ruským. Na jaře jsem zpíval Lenského v Bolšom těatre v Moskvě, jako první Čech v celé historii, velký zážitek. Fascinující pro mě byl projekt s Faustovým prokletím od Berlioze ve Stuttgartu, to byla dosud asi největší výzva, jak pěvecky, tak herecky. Celou první těžkou scénu jsem zpíval polonahý v drogovém opojení a poléval se vodou… Duet s Markétkou, kde má tenor napsáno dvakrát vysoké cis, byl pojatý jako milostná scéna vrcholící souloží. No a zlomový pro mě určitě byl Adorno z Verdiho Simona Boccanegry. Otevřelo mně to dveře k dalším projektům s Verdiho hudbou, kterou mám vedle Dvořáka nejraději.

Jak velký podíl na tom má podle vašeho názoru to, co člověk umí, dobrý agent a štěstí? Dokázal byste to vyjádřit nějakým poměrem?

Dnes je to dle mého mínění ještě trochu jinak. Dnes díky otevřeným hranicím na východ jsou tu tisíce lidí, kteří něco umí, spousta z nich má i velkou píli, talent a někteří i dobrého agenta. To, co se dnes ale znovu vyžaduje, je osobní charisma, vedle krásné a individuální barvy hlasu i osobnost, která diváka upoutá, zaujme a nějak zasáhne. Další významný vliv mají režiséři, kteří si vybírají zpěváky podle jejich vizáže a typu, jak se jim to hodí do koncepce. To jsou důležité a podstatné věci. A poměr mezi tím co umíte, agentem a štěstím? Všechno by mělo být na sto procent.  A jelikož jsem řekl, že nejsem pokrytec, tak přiznávám, že když je člověk pracovitý, má talent a štěstí na sto procent, tak hodně pomůže, když má agenta, který pracuje na sto jedna procent. :-)

Už jsme na to narazili: letos na jaře jste v Mnichově hned v několika reprízách Pastorkyně odřekl Števu. Jak těžké je to pro vás v podobných situacích rozhodování? Co všechno při něm hraje roli? Do jaké míry jste vy osobně ochoten při řekněme pouhém náznaku drobnější indispozice riskovat a zpívat? Pokud člověk není top hvězda, nemůže se mu podobné odřeknutí vymstít vlastně v podobné míře jako ne zcela kvalitní výkon při indispozici?

Všichni jsme jen lidé. A ti mohou být nemocní. A na mou kariéru to nikdy žádný vliv nemělo. Já zpívám, dokud indispozice nemá zásadnější vliv na celkový výkon a dokud jsem si jist, že to nepoškodí jakkoli mé hlasivky. Důležité je, aby se zpěvák snažil nemoci předejít, ale to je velice složité. Často se stává, že vaši kolegové svou indispozici tají a chodí na zkoušky nemocní, a vy potom nic nenaděláte…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Pavel Černoch po čtyřech letech

  1. Se zájmem sleduji kariéru tohoto muže… Snad také proto, že jsem se kdysi byla podívat na burze mladých zpěváků, kde mě překvapil, když na dotaz komise, kterou árii bude zpívat, řekl jen Ottavia.
    “A kterou – první nebo druhou?”
    “To si vyberte!”
    “Druhou.” odpověděl tehdy Tomáš Šimerda s mírně zlomyslným mrknutím na kolegy. Ať se chlapec ukáže. A on se ukázal! Tehdy, myslím, už čerstvý absolvent hudebního managementu to jednoduše “rozbalil.” Kde dnes jsou ti ostatní pěvečtí absolventi netuším, ale o Pavlu Černochovi čítám poměrně často. A dělá mi to radost, protože jsem mu to přála od prvního okamžiku, kdy jsem ho slyšela. Byl opravdu jedinečně připraven.
    Takže, hodně zdraví, štěstí a nádherných lidí ke spolupráci, to mu ze srdce přeje Z. Plachá :-)

Napsat komentář