Pavel Haas a jeho Šarlatán

Pětasedmdesát let uplynulo od premiéry opery Šarlatán Pavla Haase, která se konala 2. dubna 1938 v tehdejším divadla Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo). Je dobré připomenout si toto dílo, které je stejně jako jeho autor neprávem zapomínáno.

Pokud už vůbec někdo zná jméno Pavla Haase, pak pouze jako staršího bratra Huga Haase. Brňané a návštěvníci Brna se mohou s jeho jménem setkat při návštěvě brněnského židovského hřbitova, kde je připomenut na pomníku Haasovy rodiny anebo na pamětní desce bratří Haasových, která je umístěna na domě v Biskupské ulici č. 8 na Petrově, kde rodina Haasova žila.

Otec bratří Haasů, Zikmund Haas byl obchodník s obuví. Jeho matka Olga, rozená Epsteinová, pocházela ze židovské rodiny v ukrajinské Odesse. Bratr paní Olgy byl hercem ve Vídni. Možná po něm získali Pavel a Hugo umělecký talent, který prokázali již v dětském věku. Určitou raritou v tehdejším brněnském prostředí bylo, že na rozdíl od většiny židovských obyvatel Brna, se Haasovi vždy jednoznačně deklarovali jako rodina česká. Zatím co Hugo inklinoval od počátku více k herectví, u Pavla zvítězil hudební talent. Už ve 13 letech napsal svou první skladbu. V roce 1919 oba bratři vstoupili na konzervatoř, Hugo na oddělení herecké, Pavel na hudební, kde studoval kompozici u profesorů Jana Kunce a Viléma Petrželky. Ani jeden z nich svá studia nedokončil.

Pavel poté v letech 1921-22 studoval na Mistrovské škole u Leoše Janáčka. Podle dochovaných svědectví patřil Pavel Haas k nejoblíbenějším Janáčkovým žákům a také nejvíce ze všech ve své tvorbě přímo navázal na Mistrovo dílo. Haasův o generaci mladší kolega a rovněž jistou dobu jeho žák, profesor Lubomír Peduzzi, od jehož úmrtí uplynulo letos 19. března pět let, napsal Haasovu biografii, jež vyšla v roce 1993. V ní uvádí zajímavá svědectví o vztahu žáka a Mistra. Podle něj „Mistr nepochválil téměř nikdy … buď odsoudil, nebo mlčel.“.

V necelých dvaceti letech napsal svůj opus číslo 1. Je jím Šest písní v lidovém tónu pro soprán a klavír. Již v této skladbě je silně patrný Janáčkův vliv v Haasově příklonu k lidové písni a moravskému folkloru. U Haase se ovšem v jeho tvorbě v hojné míře objevují rovněž typické židovské hudební motivy.

V tehdejší době nebývalo běžné, aby se hudební skladatel mohl živit pouze kompozicí. Pavel Haas soukromě vyučuje, jednu dobu to zkouší jako korepetitor v opeře v Saarbrückenu, čile se zúčastní brněnského spolkového hudebního života a když je to zapotřebí, pomáhá otci v jeho obchodu. A přitom samozřejmě pilně komponuje. Zkomponoval dva smyčcové kvartety, ten s číslem 2, nazvaný Z opičích hor, je věnován Českomoravské vysočině, dále Žalm 29 pro varhany, baryton, ženský sbor a malý orchestr, skladbu Fata Morgana pro klavírní kvintet a tenor, Suitu pro klavír op. 13, kterou mu znamenitě interpretoval mimořádně talentovaný brněnský pianista Bernard Kaff, pro něhož později zkomponuje v Terezíně další klavírní suitu, Suitu pro hoboj a klavír a další skladby.

Pro divadlo napsal hudbu k několika inscenacím, například k Büchnerovu Vojckovi, Čapkově hře RUR či v té době velmi populárnímu příběhu o jazzovém zpěvákovi Al Jonsonovi autora Samsona Raphaelsona Černý trubadúr, v níž prokázal svou blízkost k jazzu a jeho využití v tvorbě. Psal také filmovou hudbu, pro režiséra Martina Friče k filmu Život je pes a pro filmy svého bratra Huga Mazlíček či Kvočna.Ve třicátých letech dochází ke změně v jeho osobním životě. O jeho matku, která vážně onemocněla, pečuje mladá, velmi erudovaná a sympatická lékařka Soňa Jakobsonová, která přišla do Brna z Ruska spolu se svým manželem Romanem Jakobsonem. Roman Osipovič Jakobson, původně pracovník první sovětské mise v Československé republice se v Praze usadil a stal se jednou z vůdčích osobností takzvaného Pražského lingvistického kroužku. Dnes je obecně uznáván jako jeden z nejvýznamnějších filologů a literárních vědců dvacátého století. Jakobsonovi časem přesídlili do Brna, kde se Roman Jakobson stal profesorem filosofické fakulty Masarykovy univerzity. Mezi Pavlem Haasem a Soňou Jakobsonovou vznikl vztah, který nakonec vedl k smírnému rozvodu manželů Jakobsonových a v srpnu 1935 ke sňatku Pavla Haase a Soni Jakobsonové. Manželům se v roce 1937 narodila dcera Olga, která nezapřela rodové umělecké vlohy a byla od počátku šedesátých let až do svého penzionování v letech devadesátých velmi platnou sólistkou brněnské zpěvohry. Zde se výrazně prosadila především v řadě muzikálových postav (Dulcinea v Leighově-Wassermannové Muži z La Mancha či paní Schneiderová v Kanderově Kabaretu).Po sňatku se Pavel Haas konečně mohl věnovat výhradně komponování a píše svou operu Šarlatán. Nejdříve je 14. července 1937 v brněnském rozhlase provedena suita z této opery a 2. dubna 1938 dochází k jevištní premiéře. Za toto dílo je mu udělena Cena Smetanovy nadace a spolu s ním obdržela tuto cenu za svou tvorbu i skladatelka Vítězslava Kaprálová.

Nacistická okupace znamenala důležitý mezník v životě manželů Haasových. Nejdříve se marně pokoušejí o emigraci. Když se jim to nepodaří, rozvedou se, aby Pavel Haas ušetřil perzekuce manželku s jejich malou dcerkou Olgou, stejně jako Ivana, syna Hugo Haase, který u nich zůstal po bratrově emigraci. I v této situaci Pavel Haas pokračuje ve svých skladatelských aktivitách. V letech 1940-41 pracuje na své Symfonii. Tu nestačil dokončit, v jeho práci pokračoval a definitivní spodobu symfonii dal skladatel Zdeněk Zouhar.