Pavel Kašpar: Český klavírista v Mnichově

Německý deník Tz-Muenchen ho označil za “citlivého interpreta Debussyho”, americký časopis “Intune” napsal, že “Kašpar je senzační klavírista” a přirovnával do Rudolfovi Firkušnému. Jiní recenzenti jeho zahraničních koncertů si všimli, jak vyjadřuje lásku ke své vlasti lyrickým frázováním “sladkého výrazu tichosti”, další vyzdvihovali jeho “mistrovství a životnost v těch nejkomplexnějších technických pasážích.”

Ostravský rodák Pavel Kašpar je oceňovaný klavírista po celé Evropě, četné úspěchy zaznamenal i v Číně, Mexiku, Izraeli, USA či Kanadě, nahrává pro švýcarskou společnost Tudor a pro Bayerischer Rundfunk. V Čechách se ale o něm příliš neví. Ztratil se totiž dřív, než si u nás stihnul udělat jméno – již během studií za minulého režimu odešel do Mnichova, kde žije dodnes. Spolupracuje s předními zahraničními orchestry, s kvartetem Berlínských filharmoniků, s dirigenty Jiřím Koutem, Heikem Mathiasem Förstrem, Dirkem Kaftanem, Liborem Peškem. Při svých koncertech vždy prosazuje díla českých autorů – Dvořáka, Smetany, Janáčka, Martinů, Nováka, ale pravidelně hraje i díla Mozarta, Haydna, Beethovena, Chopina, Brahmse, Liszta, Debussyho, Ravela, Gershwina.

Začnu trochu odjinud, než muzikou. Řadu let žijete v Mnichově – na co dnes slyšíte víc? Na Pavel Kašpar nebo Paul Kaspar?

Samozřejmě na obojí stejně, navíc zní Pavel v různých jazycích odlišně a to mne baví. Nelpím na přesné výslovnosti.

Na Západ jste odešel ještě za minulého režimu. Za jakých okolností? Vzpomenete si na to občas ještě i dnes?

Opravdu, již mnohokrát jsem byl tázán, nerad se k tomuto tématu vracím. Dnes již hranice nejsou, není ten režim, který stavěl zdi. Mám pouze problém s tím, že stavitelé jsou stále mezi námi. S tím rozdílem, že mají již „postaveno“.

Bylo těžké pro vás se v cizině uchytit? Uživit? A prosadit se jako umělec? Jak dlouho vám to trvalo?

Začínal jsem jako student v cizí zemi, pracoval jsem, abych si financoval studium. Subjektivní pocit svobody mi napomáhal situaci zvládnout. Prosadit se jako umělec je celoživotní snažení.

Není vám to líto, že v Česku se toho o vás moc neví?

Každý máme své posluchače a ti o nás vědí. Snažím se, abych jich přibývalo :-). Hlavně mladých lidí. To je ten rozdíl mezi Evropou a Asií – například v Číně, ze které jsem se právě vrátil, věkový průměr publika na koncertech je dvacet let. Neuvěřitelný zájem, rodiny s dětmi, spousta mladých lidí, plné sály.

Neuvažoval jste po listopadu 89 o návratu?

Ani ne…

Jak podrobně sledujete hudební život u nás? A co o něm soudíte?

Sleduji, jsem v Česku hodně často. Všeobecně jsem rád, že se na českých podiích objevují stejní umělci, jako jinde v Evropě. Samozřejmě každá země má „své“ stars. Hudební kultura je u českého publika velmi zakořeněná, ale jak jsem již zmínil, je třeba přivést do hudebních síní i více mladých lidí. Myslím si, že úroveň společnosti se definuje i přístupem ke kultuře. Ta je samozřejmě různorodá, každý si může vybrat to, co se mu libí a k čemu má vztah. Ale musí jej nějak získat a někdo ho to musí naučit. A právě to je problém již základních škol. Výuka hudby a umění je okrajová záležitost, MP3 a Facebook nás mají v hrsti. Náš úkol je ukázat mladému publiku trochu víc.

Umělci, kulturní instituce, ale i “obyčejní“ lidé v Česku si již řadu let stěžují, že stát dává na kulturu málo peněz. Jak to v tomto ohledu vypadá v Německu?

Evropa je v tomto ohledu sjednocena. Všude, tedy i v Německu, si všichni stěžují na nedostatek finančních prostředků. Cítím, že tento stav a pocit je nezměnitelný, v minulosti to bylo stejné, v budoucnu to asi nebude jinak. Nakonec vše stojí na pořadatelích a agenturách, některé plavou proti proudu a drží kulturní život nad vodou. Je to nekonečná komplexní práce a vysoká cena… A zásluha. Některé zase preferují čistě byznys. Mám tedy pocit, že ne vždy je problém v systému, ale v lidech samotných. Přál bych si vidět vše pozitivněji, ale nejsem si jist, zda-li tato přání nejsou naivního charakteru.

Jaký je vůbec váš profesní život? Kolik koncertů, jakých a kde, za rok zhruba odehrajete?

V letadle z Číny jsem zapomněl můj notes! Je ztracen a i já jsem termínově momentálně ztracen.. 🙂 Takže počet koncertů neznám, navíc je to rok od roku odlišné. Na plánování koncertů nejsem sám, data zálohuje má agentura. Jsou období, kde se setká mnoho termínů a pak musíme zvážit, co je a není možné časově zvládnout. Ve svých sólových recitálech se snažím uvádět díla, která mi opravdu dělají radost. Věřím, že má radost se přenáší i na publikum. V zahraničí hraji často díla českých skladatelů, jako například Janáčka, Nováka, Smetany, Dvořáka a v neposlední řadě Martinů. Jeho klavírní skladby jsem nahrál již na čtyřech CD. Koncerty s orchestrem jsou mi dalším velkým zážitkem. Ten poslední v Pekingu s Čínským rozhlasovým orchestrem v jednom z akusticky nejlepších sálů na světě, v tzv. „Big Egg“, mi zůstane dlouho v paměti. Nová je pro mne spolupráce s vynikající sopranistkou Simonou Šaturovou. Společně vystoupíme 15. prosince 2010 ve Dvořákově síni Rudolfina, a to v písňovém recitálu se skladbami Mozarta, Schuberta a Strausse.

Jaký druh hudby máte rád? Ať už jako interpret, tak i coby posluchač?

Jako interpret mám rád vše co právě hraji, neboť nehraji, co se mi nelibí. 🙂 Hudbu chápu zcela bez hranic a nesnáším mediální rozdělení na vážnou a zábavnou, nebo na klasickou a moderní . Je to vše nesmysl, který uměle vytváří bariéry. Poslouchám rád to, na co mám náladu. Někdy Bacha, Mozarta, Beethovena, Chopina, jindy jazz, Erola Gardnera, Oskara Petersona, Friedricha Guldy či weather report Joe Zawinula a nespočet dalších. Minulý týden jsem byl na koncertě rockové legendy Deep Purple. V ten okamžik bych měl strašnou chuť si s nimi zahrát.

Vaše přání do budoucna? Ať už profesní, tak i soukromé?

Poznávat nové lidi, novou hudbu, nové země a kultury, neztrácet chuť se stále učit, to pokud možno ve zdraví… A spousta dalších přání a plánů, které samozřejmě jsou seřazeny jen v hlavě mé.

Ať se vám splní, díky za rozhovor.

www.paulkaspar.com

Ptal se Vít Dvořák