Pavel Šporcl mezi tanečníky na divadelních prknech

Pas de trois v baletu znamená tanec pro tři tanečníky. Tentokrát jde ale o přenesení významu a týká se tří tvůrců, kteří nové představení vytvořili: argentinský hudební skladatel a dirigent Maria De Rose, náš špičkový houslista i skladatel Pavel Šporcl a maďarský choreograf Attila Egerházi.

Všichni tři autoři jsou s Českými Budějovicemi úzce spjati. Mario De Rose je tady v současné době hudebním šéfem opery a šéfdirigentem, Attila Egerházi vede baletní soubor několikátou sezonu. Soubor se mu podařilo až neskutečně proměnit. Tanečníci jsou nejen mladí a nadaní, ale vysílají nádhernou energii a je patrné, že jsou připraveni na náročný současně zaměřený repertoár. A světový houslista Pavel Šporcl je českobudějovický rodák. Jeho otec byl významným hercem Jihočeského divadla. Na jeviště se Pavel Šporcl tímto způsobem dostal poprvé.

V komorním večeru jsou dvě části. Na hudbu Maria De Rose Sounds and pictures, pro komorní orchestr s asistencí Mikuláše Malhockého (elektronická hudba), která je sférická až trochu meditativní, tančí celkem šestnáct tanečníků. Libreto, choreografii i režii vytvořil Attila Egerházi. Spolu s výtvarníkem Jaroslavem Milfajtem vymysleli moc hezké a zajímavé výtvarné řešení.

Na začátku jsou uprostřed scény vedle sebe dva vysoké panely, které se mění během dílčích situací. Otevírají se jako kniha nebo různým posouváním nabízejí vstup do jiného prostoru. Dveře do neznáma. Na jevišti sedí muž a má v ruce kameny, velké oblázky. Ťuká a bouchá jimi. Je to začátek skladby a zároveň nějaký znak. Symbolizuje snad nějakou prvobytně pospolnou společnost? Za mužem vychází a klouže tanečnice, jako by byla na nestabilním povrchu. Začíná jejich příběh. Posléze se objevují další tanečníci Setkání, řeší vztahy. Prožívají je a každý je řeší po svém.

Seshora sjíždí velké světlo – konkrétně velká žárovka – jako zdroj světla, zdroj energie. Evidentně tanečníky přitahuje jako něco neznámého, nového. Možná jde i o symbol domova, protože jeden ze sólistů přináší malý stůl, na který stoupají i sedají, i se přibližují ke světlu. Světlo zmizí. Podobně jako na začátku se na jevišti objeví kameny. Tentokrát však přichází na scénu malý kluk, kterému byla symbolicky předána štafeta dalšího vývoje a nového začátku.

Hudba rozhodně nepomáhá k většímu porozumění, bohužel není pro určité situace dost dynamická. Mění se jen v barvě a zvucích, takže vše plyne trochu jako ve snu. Zásadní dynamiku vytváří choreografie a lidské tělo.

Attila Egerházi je choreograf, který ctí moderní i klasickou taneční techniku. Jeho taneční poetika a bohatý pohybový slovník vycházejí velmi silně z Kyliánova fenomenálního choreografického jazyka. Zdá se mi, že v tomto díle Sounds and pictures to nebyla jen inspirace. Kdo z odborného publika zná dobře duety z Petite mort nebo i pozdní díla Jiřího Kyliána, vidí naprosto identické nejen pozice a sošné znaky tvarosloví, ale i logiku krokových vazeb i zvedaček a fluidního přetavování pohybových vazeb. Poukazuji především na taneční duety.

Tanečníci si  však užívají ryze tanečních i složitých vazeb, variací a především oné zajímavé „partneřiny“. Mají k sobě blízko a naslouchají si, tančí velmi soustředěně. Pro taneční soubor je to velmi cenná práce.

Druhá část večera Lost and found (Ztracené a znovu nalezené) byla v tomto ohledu „z dílny choreografa“ daleko více osobitá. Téma se dotýká lásky a strachu, dvou základních emocí i stavů zároveň. Nejde o narativní vyprávění, opět spíš o pocity, zážitky, vzpomínky, ale také o sounáležitost s tradicí v daném kulturním povědomí. Pavel Šporcl je po celou dobu středem pozornosti. Jeho hudba z něj skutečně sálá. Tady žádné pomůcky ani výklady nejsou třeba. Je sám sólistou mezi tanečníky a jejich hnacím motorem. Střídá si i místa na scéně, v pravé části jeviště má připravenou jednoduchou vyřezávanou židli. Jen občas si na ni sedne.

Podle toho, zda hraje na akustické, nebo na svoje druhé elektrické housle, na které si nahrává některé hudební smyčky – motivy; ty pak násobí svými dalšími vstupy.

Technicky to není nic nového, ale vzhledem k tomu, že je to tak jedinečný virtuos a kouzelník, hudba působí mohutně, názorně zabírá obrovskou scénickou energii. Zvyšuje napětí i daného tanečního partu. Je krásné, jak jsou si s tanečníky blízko a jak jsou navzájem propojeni.