Pépe: Archeologie, rekonstrukce či hold mistrovi?

Na pevné konstrukci, jakési kaskádě pokryté tkaninou a rozházenými útržky novin, se v neurčitém prostředí nejprve nedělo vůbec nic. Lampa v levém rohu stála s předzvěstí symbolicky varovného blikání a dětský kočárek dával tušit emočně-hravou houpačku nejbližších minut. Když v tom se objevil muž s kufrem na dlouhé holi a s klecí v ruce. Odkud kam šel, není nutné znát, snad jen, že byl původně sám. Ve světě válek a ozbrojených konfliktů je mnoho osamělců, putujících odnikud nikam, odkudsi někam. Žádná z cest však nenechává zapomenout na všudypřítomné ohrožení a neustále vybízí k ostražitosti. Tulák, od prvních kroků klaun, však najednou zjišťuje, že není všemi opuštěn a vedle slepice Pépe se prostě a jednoduše přiřadí čísi, a současně ničí, dítě. V původním provedení autor Polívka působil (odvozeno z televizního záznamu) jako lehce nešikovný a dost ztřeštěný dobrák. Jeho klaunské vzezření dotvářely kalhoty s širokými nohavicemi, vestička a dlouhý obnošený kabát. Současný dospělý protagonista Pavol Seriš se mu v lecčems podobal, v jiném zas zcela přirozeně rozcházel.

Naskočit do řeky proslulého inscenačního projektu po půl století si žádá nejen odvahu, ale především rozhodnutí – postavit se k dílu jako archeolog či uvědomělý re-konstruktér, anebo uctivý znovu tvůrce či osobitý performer „art-punker“ s inovativními úmysly a vlastními postoji? Znovu vykřesávat komický materiál po Polívkově vzoru je, jak se ukazuje, až nedostižitelné, i když je zachován princip určitého scénického nepořádku, nedekorativní charakter objektů, obdivuhodně nápadité rozmělňování času syceného tušenou blízkostí nepřítele… Seriš nad zátěží legendy vítězí ve chvílích prosycených hravostí dialogu s dcerou Juliánou, která je mu rovnocennou hereckou partnerkou, a také tehdy, kdy je on sám jako klaun, mim, performer za sebe. Slovenský umělec neoddiskutovatelných kvalit jako by se totiž ocitl na škále snahy zavděčit se mistrovi, pak opakuje i doslova nezopakovatelná Polívkova gesta (např. vlnění ukazováčku) a gagy, ale na druhé straně se zas vyjevuje v autenticky tragikomických záblescích vlastního hrdiny prožívajícího překotnou směs emocí jako je strach, smutek, radost a mnohé jiné a který si uvědomuje hloubku ryzího přátelství v nešťastné době.

Souhra s dětským partnerem, od něhož se očekává jak jistá scénická vyspělost, tak špetka naivity, absurdní „logiky“, a zároveň uvěřitelnost, je zde naprosto klíčovou. V minulosti nalezl dokonalého „parťáka“ Charlie Chaplin v Jackie Cooganovi, pro roli Josefa pak pětadvacetiletý Bolek Polívka oslovil osmiletého Radka Balaše, kterého posléze vystřídali chlapci Loïc Jacot Guillarmod a Damian Weber. Z oblasti tance se nabízí zmínit Sylvaina Bouilleta, který hostoval v roce 2019 na festivalu Tanec Praha s představením White Gestures, jež celé stálo na vztahu otce a osmiletého syna. Ve výše zmíněných vztazích se zračila témata ochrany, budování důvěry, uvolňujícího účinku humoru, nastavování i boření hranic, a především neustálé vyvažování situací dospělým a současně dětským pohledem na věc.

Představení Pépe bylo sledem převážně humorně vypointovaných výstupů. Mezi řádky prosvítající tíha reality se připomínala vnějšími zásahy, například ruchem vzdálené palby a problikáváním světla, a to v dějově rytmizovaných rozestupech. Hra metafor nechala vytrysknout obdiv k maličkostem, jakými byly například situace s lavorem a vodou na mytí, opracovávání a využití novinových zbytků, žonglování s ping pong míčkem, muzicírování s chobotem od plynové masky… Ostatně, co více kontrastuje s hrůzou děsivé přítomnosti než dětsky bezstarostná hra, porozumění dospělého s dítětem, péče o zvíře. Odzbrojující momenty přicházely s loupáním vajíčka, dělením se o krajíček chleba, pochováváním slepice, se schovávanou pod kabátem, s badmintonem…, všude tam, kde oba protagonisté tragikomického příběhu vystavili na odiv lidství v jeho nejobyčejnější podobě. Ústřední dvojice statečně držela svižně-melancholický krok v tempu jevištního času, byť by v soudobém kontextu mohla leckterou doslovnost, svým způsobem klišé (např. zahánění nervozity cigaretou) a žel i kýč (např. zcela zjevné vyústění hry podtržené držením dítěte v náručí), nahradit výmluvnější, a o to silnější zkratkou. Nic však nevyvrací záslužnost znovuoživení ikonického titulu, který se tak znovu vrací do povědomí pamětníků, a současně jej prezentuje mladším generacím.

PÉPE
Autor: Bolek Polívka
Režie: Dalibor Buš
Hrají: Pavol Seriš, Juliana Serišová
Dramaturgie: Matěj Randár
Kostýmy: Bernadett Királyová
Premiéra: 14. 12. 2024 Divadlo Bolka Polívky v Brně
Psáno z pražského uvedení dne 19. 2. 2025 v Divadle BRAVO!