Performativní piknik Bazaar Festivalu: Zelí, nebo rajče?

Festival Bazaar do své dramaturgie začlenil netradiční performance s názvem Kdyby se můj jazyk mohl rozprostřít do krajiny, která se uskutečnila necelou hodinu jízdy za Prahou v krajině u obce Pěčice. Performativní piknik v režii dvou umělkyň Heidi Hornáčkové a Asli Hatipoğlu tematizoval ekologii jídla, lokálnost a vliv globalizace na naše stravování. Bazaar tímto výběrem ukázal, že témata jako sdílení, péče a ekologie bezpochyby patří do dramaturgie divadelních a tanečních festivalů a úspěšně naplňují estetické a intelektuální potřeby současného diváka.
Bazaar Festival 2024 – performativní piknik (foto Vojtěch Brtnický)
Bazaar Festival 2024 – performativní piknik (foto Vojtěch Brtnický)

Šestý den festivalu Bazaar bylo jasno, slunce svítilo a teploměr ukazoval patnáct stupňů. U studia ALTA stál autobus a u něj malá skupina lidí popíjející čaj, v tak netradiční čas se ani nikdo neptal: „Přišli jste na piknik?“ nebo „Mohl byste nám ukázat lístek?“ Místo otázek jsme dostali hrnek a sušené kvítí, které pomalu rozkvétalo v horké vodě. „To je malá pozornost od autorek, které na nás už čekají na místě,“ sdělila nám organizátorka festivalu, Barbora Comer. Cestou na místo jsme poslouchali ambientní nahrávku složenou z krajiny zvuků tamního prostředí. Autobus zastavil u polní cesty „uprostřed ničeho“ a skupina dvaceti účastníků se rozhlížela, kde to vlastně je. Pole, pole a pole. „Hájenka, kde se bude odehrávat část programu, je támhle,“ ukázala Heidi, spoluautorka performance. My se ale vydali na druhou stranu, k rybníku. „Nepůjdeme po polní cestě, půjdeme cestou, kterou jsme tu objevily s Asli, můžete nás v tichu následovat,“ upřesnila Heidi. Kráčela jsem v ruce s hrnkem, který jsem dostala již v Praze, a to ani rychlým, ani pomalým tempem, šlapala na suché listí, krčila se pod větvemi malého lesa a slyšela štěbetající ptáky. Šli jsme za sebou, a spíš než o místní krajině, jsem přemýšlela o tom, jak je výjimečné jít do divadla do lesa, dýchat čerstvý vzduch a užívat si úplný klid v místě, kde v dohledu není ani jedno jediné auto. Opustili jsme les a vydali se podél pole, všude byla cítit vůně rozkvetlých stromů, dorazili jsme k břehu rybníka a tam na nás čekal první piknik.

Bazaar Festival 2024 – performativní piknik (foto Vojtěch Brtnický)
Bazaar Festival 2024 – performativní piknik (foto Vojtěch Brtnický)

Posedali jsme si na rozprostřené deky a dívali se na různé druhy výhonků v několika miskách. Na talířích bylo několik místních surovin. Mou pozornost okamžitě upoutala zářivě zelená barva. „Pesto z medvědího česneku?“ říkala jsem si, ale ne, byla to tolice vojtěška neboli praotec všeho jídla. Z velké mísy jsme nabírali pučálku, tradiční staročeské jídlo z naklíčeného hrachu. Společně jsme hledali slova, kterými bychom pojmenovali, co právě zažívají naše chuťové buňky. Nejednalo se o žádné pohlazení na jazyku, ani velký gastronomický zážitek, s čímž na mou mysl přicházely i otázky, zda bych zvládla jíst pouze suroviny, které příroda v každém ročním období dává. Byla bych schopná se omezit a nedopřávat si výdobytky současného kapitalismu, kdy mám vše vždy dostupné? „V 15:45 se všichni sejdeme v Hájence, to je ta stavba, na kterou jsme vám ukázali u autobusu, a bude dobré, když se tam každý vydá po vlastní ose, misku a hrnek si vezměte s sebou.“ Dopila jsem vodu se sirupem z místních fialek, ochutnala cider, který pro nás autorky připravily, a vyrazila. Slunce pořád svítilo, sešla jsem z cesty do travnatého porostu, abych si ukrátila cestu a hned mě překvapila spousta vody, která se uvelebila ve vysoké trávě. Záhy moje boty plavaly ve vodě a gumáky, které by mě zajistily suché ponožky, byly v batohu. No nic, první jarní den a mokro v botách, to se přeci muselo stát, říkala jsem si a pokračovala dál k Hájence, kde na nás čekala ochutnávka tří malých pokrmů poslepu.

Seděli jsme na dřevěných deskách, jeden vedle druhého a se zavázanýma očima čekali, co nám Asli přinese do dlaní. Omezení zrakového smyslu výrazně zesílilo můj sluch a ještě, než dorazil první pokrm, jsem s velkým zájmem poslouchala hlubokou a rozmanitou zvukovou krajinu plnou šustění listů a štěbetání ptactva. Bylo to křupavé na krajích, uprostřed vláčné, ani slané, ani sladké, nemělo to takřka žádnou chuť, ale pak jsem narazila na něco tekutého a už jsem měla jasno. Bramborová placka s marmeládou! To mi kdysi dělávala babička během léta na prázdninách. Vzala jsem do rukou další kousek, ale počkat, cibule? A tenhle kousek zase chutnal jako ředkev! V ten moment se už vzpomínka na babiččin pokrm rozsypala a trochu zmateně jsem čekala na druhý chod. Slunce přestalo hřát a začínala být zima. Slyšela jsem kolem sebe kroky a očekávala, co se bude dít. „Počkej, počítej si do dvaceti, pak vstaneš,“ říkala jsem si v duchu dál. Nic se nestalo a pak opět další kroky. Tři malé ochutnávky byly už dávno za námi, dokonce jsme do rukou dostali i mokrou žínku, díky které jsem cítila alespoň nějaké teplo. „Tak ještě pět vteřin, raz, dva, tři, čtyři, pět,“ motivovala jsem se. Nic. Jen další kroky. „Tak ještě, pět, čtyři, tři, dva, jedna,“ řekla jsem naposledy a konečně sundala látku z očí. Široko daleko nikde nikdo nebyl! Všichni už opustili místa a odešli. Neubránila jsem se hlasitému smíchu nad svou situací, a tím i probrala poslední trojici, která poctivě seděla na druhém konci řady. Poděkovali mi za vyrušení, které je vytrhlo z vyčkávání. „Skvělá katarze!“ proběhlo mi hlavou. Jakkoliv to zní paradoxně, během této části performance, kdy jsme vedle sebe seděli, aniž bychom se viděli nebo spolu jakkoliv komunikovali, jsem nejintenzivněji pociťovala jakýsi kolektivní prožitek. Dostavil se tento poměrně silný dojem díky společně omezenému smyslu? Společně zažívané bezbrannosti? Spíš než o udržitelnosti stravování, jsem se v tento čas vracela do vzpomínek na své blízké a pociťovala, že kterékoliv pojídání, ať už v jakékoliv míře udržitelnosti, je primárně akt společenský.

Nemalou váhu tomuto aktu pravděpodobně přiřazovaly i samotné autorky, které nám po části ochutnávání po slepu věnovaly čas pro spontánní sdílení. Bezprostředně po této fázi nám totiž nebylo řečeno, co se bude dít dál, zda se máme někam přesunout, zda je tento čas volný, nebo za jak dlouho bude program následovat. Jako by na moment opustily vedení a zodpovědnost za celou performance. Nechaly čas plynout a dílu věnovaly vlastní život. Pro někoho možná nepříjemný moment, pro mě naopak prostor pro dialog. Možnost, jak navázat na nedávnou zkušenost kolektivního prožitku a zjistit, jak situaci se zavázanýma očima vnímali ostatní.

A čas opravdu jen tak plynul, dokud nepadla tma a my se nepřesunuli do vnitřního prostoru. Zabalení v dekách jsme seděli na zemi a pozorovali, jak Heidi s Asli postupně plnily stůl kopřivovou polévkou, zelím, žitnými kroupami, Jidášovými uchy, rýžovými nudlemi, šťouchanými brambory a pečenými pórky. „Dnes všichni jíme daleko vypěstovanou rýži a místní suroviny, jako třeba kroupy, jsme vytěsnily,“ říkaly autorky a poslední piknik zasvětily tématu globalizace. „Naberte na talíř jídlo, které reprezentuje náš domov,“ zazní první pokyn k dalšímu hodování. Těšili jsme se, až konečně ochutnáme, ale přišla další instrukce: „Pozvedněte svůj talíř a posuňte jej k sousedovi po vaší pravici,“ zaznělo od Heidi a přede mnou byla namísto teplé polévky hromada zelí. „Teď přidejte něco exotického a posuňte dál,“ zazněl další pokyn. Seděli jsme ve formaci podlouhlého obdélníku a měly sousedy naproti i vedle sebe. Přidali jsme ještě několik dalších jídel, až nakonec Heidi pustila hudbu a talíře se posunovaly od jednoho k druhému, dokud nezaznělo ticho. Nikdo netoužil po zelí zalitém kopřivovou polévkou s pórkem navrchu a rýžovými nudlemi, a tak jsme se nenápadně snažili tempo zpomalovat, nebo ho naopak zrychlovat, což způsobilo zácpu talířů na jedné straně, a naopak žádné talíře na té druhé. Odpudivé kombinace jídel na našich talířích se zdály být odvrácenou stranou pohodlné globalizace. V místnosti ale panovala uvolněná a hravá atmosféra, se kterou jsme se přesunuli k ohni, kde jsme všechna ta různorodá, vzdálená i blízká jídla zapili hrnkem teplého a sladkého mléka.

Bazaar Festival 2024 – performativní piknik (foto Vojtěch Brtnický)
Bazaar Festival 2024 – performativní piknik (foto Vojtěch Brtnický)

A nezapíjeli jsme jenom je, ale i všechny zážitky, které jsme za to dlouhé odpoledne prožili. Přišel čas po několika hodinách zase vytáhnout telefon, zapnout baterku a vydat se k autobusu. Už se nešlo tak lehce jako v poledne, kdy bylo před námi celé neznámé odpoledne a nebyla jsem zdaleka jediná, kdo si nad návratem do reality povzdychával. O to víc ale vynikla jedinečnost osmihodinové performance a odvaha festivalu Bazaar k takovému počinu. Právě dnes, kdy tolik hovoříme o tlaku na výkon, nadměrnému trávení času za obrazovkami telefonů nebo laptopů či mezilidském odcizení, nabízí divadlo jednu ze svých nejcennějších kvalit, sdílení. Poměrně nedávno, v čase Covidu, kdy pro nás jakékoliv setkání bylo rizikem, jsme pochopili, že ať už sledujeme tanec nebo pantomimou, slova nebo obrazy, toužíme především po společném prožití nevšední imaginace. Je pozoruhodné a výjimečné, že právě Baazar, festival tanečního a divadelního umění, se neobává vykročit z klasických uměleckých kategorií či škatulek a nabízí divákovi nevšední performativní tvorbu, která akcentuje témata zpomalení, spolubytí, návrat k rituálu, smyslový prožitek a reaguje tak na aktuální náladu ve společnosti. Kdyby se můj jazyk mohl rozprostřít do krajiny byl vůbec první performativní piknik, který jsem jako divák zažila. Kromě klidu, kterým na mě okolní krajina působila, mi také přinesl příležitost prožít téma ekologie jídla a položit si otázky s ním spjaté. Je zima, takže zelí, nebo rajče?


Kdyby se můj jazyk mohl rozprostřít do krajiny 
Autorky: Heidi Hornáčková, Asli Hatipoğlu
Začátek akce: Studio ALTA
Místo performance: Pěčice
Performativní piknik se uskutečnil v rámci festivalu Bazaar, 20. 3. 2024, v programu Sdílení odvážné praxe. Podpora: Studio Hrdinů, projekt je realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.

Reportáž vznikla v rámci předmětu Teorie nonverbálního divadla na Katedře nonverbálního divadla pražské HAMU.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments