První polovinu koncertu vyplnila hudba Antonína Dvořáka. Úvodní orchestrální předehra Můj domov op. 62 byla svěží a svižná, nechyběla jí od počátku velmi přesná vnitřní pulzace. Dílo z roku 1882, v němž Dvořák nápaditě pracuje se dvěma tématy v podobě písní Na tom našem dvoře a Kde domov můj, bylo pod vedením Tomáše Braunera velmi pěkně vystavěno od pomalého úvodu až po závěrečnou efektní kodu. Dirigent se i přes velmi živá gesta nepouštěl do zbytečných extrémů, které by v tomto případě mohly nadělat více škody než užitku.
Jeho očividná soustředěnost ještě zesílila v následném Koncertu pro housle a orchestr a moll op. 53, v němž se sólového partu zhostil houslista par excellence Roman Patočka. Jeho hře lze jen těžko něco vytknout. Již od prvních taktů úvodního houslového sóla zaujal neobvykle měkkým, sametově jemným zvukem houslí, který přirozeně nejlépe vynikl v půvabném Adagio ma non troppo prostřední věty. V té jako by Patočka doslova klouzal z jedné fráze do druhé, jeho hra byla velmi niterná, avšak prostá v nejlepším smyslu toho slova. Rozverné Allegro giocoso bylo ukázkou bravurní techniky, která však nikdy nebyla samoúčelná. Naopak, Patočka hrál po celou dobu velmi neokázale, jakkoliv virtuózní povaha Dvořákova mistrného díla někdy může svádět k opaku.
Český národní symfonický orchestr mu byl ve všech ohledech pevnou oporou. Tomáš Brauner se citlivě snažil sólistovi vyjít vstříc, a za jediný nervózní moment tak lze považovat gradaci v samotném závěru koncertu, kdy Patočka v jednom místě zcela očividně potřeboval jít s tempem více „dopředu“. Jeho skvělý výkon publikum ocenilo bouřlivým potleskem, po němž následoval přídavek v podobě mistrovsky zahraného Preludia z Bachovy třetí Partity pro sólové housle E dur BWV 1006.
Po přestávce zazněla třívětá Symfonie d moll francouzského skladatele Césara Francka. Skladba, již autor napsal až v závěru svého života v roce 1888, si svou cestu na koncertní pódia hledala těžce, což zapříčinila mimo jiné kritika ze strany Franckových kolegů Charlese Gounoda a Maurice Ravela. I přes to, že ji dnes již považujeme za pevnou součást tradičního repertoáru, se s ní „naživo“ setkáváme stále pouze výjimečně, a Českému národnímu symfonickému orchestru tak za její uvedení patří velká pochvala.
Mohutné dílo, obsahující řadu temných míst a prudkých zvratů, je plné ostrých kontrastů a divokých dynamických přechodů, s nimiž si Tomáš Brauner dokázal poradit velmi umně. Celá kompozice pod jeho vedením vyzněla velmi kompaktně, což vzhledem k dlouhým plochám není nic jednoduchého. Obdivuhodné bylo především soudržné tempo, které se všem hráčům zejména v závěrečném Finale podařilo udržet pod kontrolou. Brauner po celou dobu používal jasně čitelná velká gesta, která plně korespondovala s hudbou. Jeho Franckovi pak nechyběla ani něha, konkrétně v Allegrettu druhé věty nechal pěkně vyznít více než zajímavou instrumentaci, v čele s harfou a anglickým rohem vynášejícím hlavní melodii. Celkově mně osobně chyběla pouze větší plastičnost po stránce dynamické, v krajních větách se orchestr pouštěl do místy možná zbytečně silného zvuku, z nějž neustále „vylézaly“ žestě, které však publikum – stejně jako zbytek orchestru – v samotném závěru večera odměnilo dlouhým potleskem. Nutno říci, že zcela po právu.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Český národní symfonický orchestr – V. koncert
Dirigent: Tomáš Brauner
Roman Patočka (housle)
Český národní symfonický orchestr
13. března 2018 Smetanova síň, Obecní dům Praha
program:
Antonín Dvořák: Můj domov, orchestrální předehra
Antonín Dvořák: Houslový koncert a moll
přídavek:
Johann Sebastian Bach: Preludium z Partity pro sólové housle E dur BWV 1006
= přestávka =
César Franck: Symfonie d moll
