Působivý i ubíjející obraz
V inscenaci exceluje tanečník a performer Roman Zotov-Mikshin. Ačkoliv je Havlova předloha, rozpracovávající sedm dní politického vězně, jež ostatně přímo ve vězení vznikla, libretem pro pantomimu – původní název je Perpetuum mobile – a už byla jako pantomima realizovaná mimem Vojtěchem Svobodou, v novince se nepracuje s technikou mimu. Je absurdní, ale civilní, a právě tím působivá. Nestylizuje, jen zveličuje a zdůrazňuje – a možná také vůbec. Protože my diváci nemáme naštěstí takovou osobní zkušenost, takže nemůžeme dost dobře rozhodnout, co je nadsázka, a co je reprodukce reality. Perpetuum Havel není o Václavu Havlovi ve vězení, je to zobecňující obraz prožívání nespravedlnosti a útlaku na několika čtverečních metrech, ubíjející jako námět sám. Záměrně.
Postava na scéně obklopená zátarasy, které paradoxně sám během představení buduje, nemá žádné geografické ukotvení, nevidíme žádnou barvu, vlajku, nic určitého. Stejně tak dozorce, objevující se na projekci imitující dveře pomocí LCD obrazovky, je jen temný výhružný stín, nerozeznáme střih uniformy, není odkazováno ke konkrétnímu režimu či národu, proto je tak snadné se vcítit a spoluprožívat: inscenace je kabát, který padne každému. V zajetí není nic než nepohodlné kovové lože, ušmudlaná deka, latrína a kýbl s kartáčkem na zuby. Vězeň prožívá každodenní rutinu: budíček, rozcvičku, v níž se nutí do falešného úsměvu, odbytou hygienu, kdy se obraz dozorce objeví v nejintimnější chvíli, aby byl dojem ponížení dokonalý. Tác připravený na jídlo zeje prázdnotou. I za nic, i za jednu kuličku je třeba být vděčný. Stranou vymezené plochy se nachází ještě jakási výspa, půlmetrový obšancovaný dvoreček, do něhož vězeň musí prolézt a nemůže v něm udělat ani krok. Je venku, a přece ještě v těsnějším vězení, v kuželu dotěrného světla. Ale se sveřepým a odhodlaným výrazem výbojného odporu.
Když se soustředíme na strukturu, můžeme si všimnout toho, že inscenace, autenticky jednotvárná jako skutečný pobyt za mřížemi, má vyloženě variační formu, jako kdyby to byla skladba. Postupně se ve zkratce odvíjí několik dní, jež si jsou ve vězeňské rutině podobné, ale úkony v nich probíhají různě dlouho a rozvíjejí se do samostatných obrazů, třeba manipulace s tácem do tance s neviditelnou partnerkou, některé akce se zkracují, jiné prodlužují. Šíří se dusivá atmosféra, nuda i podprahový strach. Krátké minuty nočního spánku jsou provázeny projekcí (film má podobu negativu) s malým chlapcem: hry na rytíře, postřižiny, jsou to střípky venkovního světa i zdroj, který člověku připomíná jeho identitu. V projekci se ovšem někdy rozběhnou i zrychlené série fotografií současných politických vězňů. Havlův portrét se objeví jednou, krátce, a je to jediná reference, což je dobře – posun inscenace do nadčasové / bezčasé roviny je funkční.
Když se jednoho dne z ničeho nic objeví nad scénou zavěšený kokon, pytel s nepochybně děsivým obsahem, hrdina bojuje se zděšením i zvědavostí. Pod zipem objeví svou vlastní mrtvolnou tvář: varování, nátlak, předzvěst, okno do jiné reality? Hrůzný nález zůstává bez vysvětlení – vždyť jde ve své podstatě o dílo autora absurdního divadla a za vším je třeba hledat i metaforu, navzdory hyperrealismu provedení. Vězeň se s několika málo rekvizitami pokouší obrnit jako rytíř a vzdorně se vydat do boje, je však jasné, že je to jen chvilkové vzedmutí. Za zdmi a dráty zdánlivě nezmůže „nic“, ale pro člověka, který se nechce vzdát, má symbolickou hodnotu zásadní, protože vzdor je prevencí rezignace. Performer není směšný, ale lidský a silný.
Inscenace stojí na autentickém hereckém výkonu Romana Zotova-Mikshina, jehož tělo a výraz jsou hlavními nástroji komunikace všech emocí. Prožívá nečinnost letargie, stejně jako hlubokou křeč a roztřesení strachu. Ignoruje pokusy o ponížení, dodržuje režim s tváří až výsměšnou, aby si zachoval rozum. A hodně, opravdu hodně se dívá do publika. Pohled i jednoduché gesto jsou znejišťující, vyvolávají rozpačitý úsměv, mozek nedokáže v rychlosti odlišit realitu od divadelní fikce, z jeviště se přelévá ubíjející monotónnost i obava z toho, co bude následovat, jako bažina podmáčená dlouhým deštěm. Performer skrze autenticky individuální prožitek nabízí ve své postavě univerzální příběh. Může být kýmkoliv a kdekoliv. Takových vězňů jsou statisíce po celém světě. A další jsou pomalu uvězňováni politickými narativy ve svých vlastních hlavách, jen si to neuvědomují, protože je od světa odděluje mříž nefyzická, myšlenková, která je nebezpečná právě ve své neviditelnosti. Jen se obávám, že zrovna takoví si cestu na podobné představení nenajdou. Konec konců, kdo se chce dobrovolně vystavit obrazu bezpráví a bezmoci? I když Roman Zotov-Mikshin sám v jednom facebookovém postu vlastními slovy nabízí katarzi: „S láskou obejmout smrt vlastního těla.“
Pozadí vzniku
Inscenace působí zcela současně a realisticky. Z doprovodných materiálů se můžeme dozvědět, že vychází do značné míry ze svědectví současných politických vězeňkyň svědomí, z nichž je jmenována Palina Šarenda-Panasjuk, Maria Nesterova, Iryna Harashyna a Volha Kukushkina z Běloruska. Tvůrci měli čerpat také z výtvarných instalací a vyprávění čínského disidenta a umělce Aj Wej-weje nebo ze slov ruských politických vězňů v soudních síních.
Můžeme citovat režiséra: „Poslední dobou obchází Evropou, a nejen jí, strašidlo fašistických tendencí, neurvalé politické zlovůle a výzev k potlačování svobody jedince i části společnosti. V této atmosféře se letos, devadesát let od narození Václava Havla, vracíme k jeho odkazu a dílu. Každé ohlédnutí směrem k dílu Václava Havla je příslibem zachování toho nejdůležitějšího, co společnost potřebuje a za co musí bojovat – zachování svobody.“
Zlo je zobrazeno skutečně autenticky a mrazivě. Do jaké míry si divák uvědomí politickou souvislost a bude o tom, co viděl, skutečně uvažovat jako o obrazu toho, kam vede diktatura, útoky na lidská práva, že je to možná budoucnost těch, kdo jen stojí na straně práv, svobod a demokracie? Může si přečíst texty na webových stránkách, které vznikly jen pro účely projektu, do rukou dostane programový letáček, kde najde místo popisu inscenace tři strany vyobrazení vězňů svědomí, jejichž osudy sleduje Amnesty International – uvězněných v Číně, Rusku, Bělorusku, na Kubě, v Saúdské Arábii, Íránu, Turecku… Ten seznam by mohl pokračovat a také by popravdě mohl být pestřejší, vypadává tam například reference na to, co se děje ve Spojených státech nebo Izraeli. Utrpení není selektivní a političtí vězni trpí nesvobodou a útlakem stejně po celém světě.
I když my samozřejmě máme tendenci vnímat jako nejakutnější ty příběhy, které jsou nám blízké geograficky, třeba právě v Bělorusku. Na premiéru dorazily zástupkyně lidskoprávní organizace Kancelář demokratických sil Běloruska v České republice a místo obvyklých oslavných proslovů mohli diváci po představení vyslechnout z jejich úst příběhy několika vybraných politických vězenkyň a vězňů. Přítomná byla i zmiňovaná Palina Šarenda-Panasjuk. V rámci režijní tvorby Petra Boháče je Perpetuum Havel také pevným dílkem ve větší skládačce, která je s běloruskou problematikou provázaná. Dlouhodobě pracuje s tématem vlivu totalitních režimů na jejich obyvatele a inspirací je mu právě dílo běloruské držitelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové. Poslední verze projektu, který je rozvíjí, je uváděna pod titulem The Last of the Soviets (původně Konec člověka!?! Reportáže psané z kuchyně).
K tématu Běloruska bych znovu doporučila ke zhlédnutí pohybovou inscenaci Clap and Slap, která bude uváděna 19. září v Kutné Hoře a 23. října na Bratislavě v pohybu. Její protagonista Igor Shugaleev zatím režimu uniká, ale rozhodně nemá jistotu prodloužení víza nebo získání občanství v některém ze států EU. Na debatě po představení v Berlíně se smíchem pravil, že hledá manžela, ale vtipné to vůbec není. Pokud se jeho situace nevyřeší, může se za chvíli ocitnout ve stejné situaci jako Roman na jevišti, ale s podstatným rozdílem – nebude to divadlo, ale skutečné vězení, strádání i strach. Ano, pokud lidi, kteří jsou v ohrožení, osobně známe, určitě platí ono úsloví, že je košile bližší než kabát. Ale měli bychom si navzdory tomu instinktu pěstovat empatii napříč kontinenty a národy.
Zasadit téma do širokého politického kontextu je již mimo moji kompetenci, a tak předám slovo své kolegyni Haně Polanské v druhé části našeho komentáře.
(dokončení příště)
Petr Boháč: Perpetuum Havel
10. září 2026, 19:30 hodin
Palác Akropolis, Praha
Realizační tým
Scénář a režie: Petr Boháč
Spolupráce na scénáři: Roman Zotov-Mikshin
Námět: Radim Vizváry
Scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková
Video, hudba a zvukový design: Martin Hůla
Světelný design: Filip Horn
Účinkující
Roman Zotov-Mikshin
Světová premiéra: 4. července 2026, La Manufacture, Avignon, Francie
