Pět tisíc koncertů, a stejně mívám trému, přiznává klavírní virtuóz Ivan Klánský

Jak jste se vlastně dostal k hudbě?
K hudbě jsem se tak nějak přivedl sám. Moji rodiče nebyli hudebníci, a dokonce ani velcí fandové hudby, ale já jsem rád od dětství zpíval, poslouchal gramofon a nebo jen točil pokličkami a zpíval k tomu,
Řízením osudu jsme po strýci zdědili křídlo značky Bösendorfer ve velice špatném stavu, nicméně mělo klávesy a hrálo. A tak jsem na něj začal brnkat napřed jedním prstem, potom dvěma a třemi a rodiče zjistili, že mě to baví. Od šesti let jsem docházel k paní profesorce na hodiny klavíru a tím vlastně ta hudební dráha začala. Dnes u nás talentovaní pianisté začínají třeba ve čtyřech nebo pěti letech a v Japonsku nebo v Číně dokonce ve dvou nebo ve třech. Ale já nejsem příznivcem toho, aby miminka hrála na koncertech. Ono se to v pubertě potom ukáže, kdo má kde strop a jak velký talent je.

Obětoval jste klavíru svoje dětství a mládí?
Samozřejmě, musel jsem cvičit, měl jsem přísné pedagogy, ale stále jsem si našel čas na své koníčky, což byly v první řadě šachy, které jsem hrál závodně, turnaje jsem si nenechal utéct. Dalším koníčkem bylo cestování a letové řády. Když mi bylo 18 let, chytil jsem další hobby, a to byly automobilové závody. Tam už jsem ale narážel na výhružky mých pedagogů, že buď se zabiju v autě anebo budu hrát na klavír, ať si vyberu.

Měl jste chuť s hraním někdy skončit?
Myslím, že ne. Když se něco nezdařilo, tak je běžné, že má člověk špatnou náladu, ale že bych někdy přemýšlel, že nebudu hrát vůbec, to se nestalo.

Cvičíte pravidelně i po tolika letech hudební kariéry?
Všechno neumí člověk v žádném oboru nikdy, ale člověk, který má nacvičeno z mládí a má repertoár, má výhodu oproti těm mladým, kteří to musí do těch mechanismů a mozkových spojů dostat. Pokud mám před velkým koncertem, cvičím hodiny, ale jinak u klavíru nepotřebuju sedět příliš dlouho. U klavíru jsem totiž stále, protože učím na vysoké škole, takže se nestane, že bych třeba celý týden nehrál.

Máte dohromady šest potomků, pět synů a jednu dceru, všichni se věnují hudbě. Musel jste je k tomu nutit, nebo začali sami?
První syn měl velký talent. Chtěl jsem, aby hrál, a tak jsem ho trošku nutil. A on tu dráhu opustil. Hudbu tedy dělá, ale v jiném žánru. Ostatních pět dětí jsem proto nenutil, naopak jsem jim vysvětloval, že v dnešní době dělat profesionálně hudbu vůbec není lehký džob, ale nepřesvědčil jsem je. Takže od druhého syna až po šestou poslední Klárku dělají všichni hudbu

Se čtyřmi dětmi se v listopadu vůbec poprvé sejdete společně na jediném pódiu Bylo těžké vymyslet program, který by vyhovoval všem účinkujícím Klánským?
Nejtěžší bylo vymyslet nějakou spojující nit programu, aby to nebylo jako besídka na hudební škole. Zjistili jsme, že tou spojovací osobností může být Antonín Dvořák i proto, že jsem loni obdržel prestižní cenu Antonína Dvořáka a je to můj velmi oblíbený skladatel. Považuji ho za našeho největšího génia z hudební historie. Celý večer tak budeme naplňovat jeho hudbou, ať už to bude pěvecké, čtyřruční klavír, violoncello – klavír nebo smyčcový kvartet s klavírem. I pro posluchače, kterým tak ani nejde o to, že budou všichni sólisté jednoho příjmení, bude ten hudební výběr bude velmi krásný, protože Antonín Dvořák se nikdy nepřejí.

Míváte po letech koncertování ještě trému?
Ten počet koncertu je téměř na úrovni pěti tisíc, takže když vstupuji na to pódium už po tolikáté, není to pro mě takový nervák jako pro studenta, který si před publikem zahraje jednou za rok. V případě velkých koncertů, a hlavně koncertů v Rudolfinu, které považuji za svatostánek českých hudebníků, to ale bývá jinak. To místo samo o sobě, ten vstup na pódium a cesta ke klavíru… i kdyby měl člověk nervy ze železa, stejně nějakou trému mít bude.

Působíte také jako pedagog. Mění se v posledních letech přístup mladých lidí k vážné hudbě?
Aktivní hráči, profesionálové, se svým způsobem nemění, problém je v tom, že dnešní doba klade na mladé obrovské nároky, protože ta konkurence zejména ze zahraničí, z východní Asie, je obrovská. Mnozí už předem uvažují, že na velkou kariéru to nevypadá a studují ještě jiný obor, jinou školu. Chápu mladé hudebníky, že hledají zadní vrátka, ale tím si snižují šanci na velkou mezinárodní kariéru. Tato doba nahrává jen těm nejtalentovanějším, nejpilnějším, kteří dělají hudbu na sto procent, mají dobré předpoklady fyzické i psychické a mají dobrého kantora. Aby měl člověk šanci udělat kariéru, musí toho zvládnout podstatně víc než v minulosti.
Když se podívám na mladé konzumenty hudby, mám pocit, že jich přibývá. Pokud má nějaký koncert pěknou reklamu, kvalitní pořadatele, dobrý program a pokud ten interpret umí s těmi mladými posluchači jednat, povídat si a oni ho berou jako jednoho z nich, pak i ta takzvaná vážná hudba osloví mladé lidi. Na koncertech u nás i v zahraničí vidím, že chodí hodně starší publikum nad 50 let a pak mladí do 30 roků. Ta střední generace je zastoupená nejméně. Posluchači poznají, jestli jim ten muzikant něco chce říct, jestli je sdělný a má charisma. Pokud hrají takoví lidé, přilákají publikum. Pokud si pořadatel ulehčí práci a vezme každého, kdo se mu nabídne, pak posluchač přijde jednou dvakrát, ale potřetí už ho do koncertní síně nikdo nedostane.

Mezi hudebníky jste prý jakýmsi chodícím jízdním řádem, proč?
To je ještě z dávných dob, kdy spojů bylo méně, zejména těch leteckých, a daly se v paměti udržet. Byl jsem muzikant, který se v tom vyznal, a když někdo někam jel a potřeboval se rychle dostat z místa A do místa B, volalo se Klánskému. Dneska už je tolik aplikací v mobilních telefonech, že už nejsem ten styčný důstojník, který by lidem předříkával jízdní řády.

Když začaly přípravy na koncert v Rudolfinu, fotil jste se společně se svými syny na plakát. Jak jste nesl práci vizážistky, líčení a pudrování?
Mladý člověk má vypadat před objektivem pěkně, synové jsou mladí kluci, ale co může vizážista udělat krásnějšího na mně? Starý pán bude starý pán vždycky. Ale oni moji posluchači dobře vědí, kolik mi je a že ze mě žádný pudr filmového herce neudělá.

Proč myslíte, že se váš rodinný koncert, který bude 23. listopadu, posluchačům zalíbí?
V první řadě kvůli Antonínu Dvořákovi, ta hudba je krásná. Diváci uslyší Slovanské tance, písňovou tvorbu, cellovou tvorbu. A smozřejmě mohou přijít i muzikanti s dětmi, které hrají, tak aby viděli, že i v rámci rodiny se dá dělat docela slušná muzika. Pro mladé hudebníky je obtížné, když mají velmi známého otce, nevyhnou se srovnávání. Naopak by bylo milé, kdyby se říkalo – tatínek je už starší pán, ale ti synové hrají skvěle. Můžu slíbit, že se všichni budeme snažit předvést to nejlepší.