Petr Daněk: Kdo zpívá, dvakrát se modlí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
S profesorem Petrem Daňkem jsme si povídali o rudolfinské Praze, baroku, hudbě dvacátého století a o dnešní společnosti. Petr Daněk, náš přední odborník na hudbu doby renesance, dělí v současné době svůj čas mezi Českou republiku a Slovensko, kde přednáší na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a mezi řadu dalších projektů a aktivit.

Petr Daněk (zdroj Petr Daněk)
Petr Daněk (zdroj Petr Daněk)

Hudba doby renesance není zdaleka jedinou oblastí, kterou se Petr Daněk zabývá. Hovořili jsme nejen o rudolfinské Praze, ale rovněž o Stockhausenovi, Myslivečkovi i Smetanovi. Dotkli jsme se mnoha věcí, témata se v hovoru proplétala a vracela, abyste si na konci hovoru s jistou mírou překvapení uvědomili, že najednou máte své vlastní myšlenky zvláštně utříděné, jako byste viděli jasněji, jako by jaksi samo od sebe vyvstalo to podstatné.

Po setkání s Petrem Daňkem dlouho přemýšlíte, uvažujete. Nikoliv o jednotlivostech, ale o celku a souvislostech. O hudbě, o historii, o společnosti a o jejích proměnách. A taky sami o sobě, protože jste součástí této společnosti a spoluvytváříte její charakter. Uvědomíte si, že to, co charakterizuje profesora Petra Daňka asi nejlépe, je jakýsi laskavý nadhled nad historií. Že tento nadhled je výslednicí hlubokých znalostí, jež umožňují vidět souvislosti a vnímat vnitřní předivo dějů. A že doba renesance, klíčová oblast jeho badatelského zájmu, je jedním z těchto dějů v dlouhé škále historického vývoje, který dokáže vidět a vnímat v jeho celistvosti. Na otázku o tom, jak více zanést do obecného povědomí renesanční hudbu, reaguje s úsměvem a nečekaně: „Renesance je dnes tak akorát, víte, opravdu to není hudba pro každého.“ Sám totiž nejlépe ví, kolik nádherné hudby na světě je. A že krásná, leč složitá hudba doby renesance není na světě jediná. Inu – renesanční člověk.

Specializujete se na období renesance, současně ale přednášíte v Bratislavě na Vysoké škole múzických umění i o hudbě dvacátého století. Čím si vás získala renesance a čím hudba dvacátého století? Zdá se, že nic nemůže být vzdálenějšího.
Naopak. Jsou to období v mnohém blízká. Renesance je pro nás dnes jednoznačně stylově vyhraněné období, které je nám sympatické svým akcentem na individuum, na člověka, na krásu a i zábavu. Ale ta učebnicová stylová vyhraněnost je umožněna jen tím, že nás od renesančního období dělí tolik staletí. Jinak to byla doba velmi bouřlivá, plná konfliktů a hledání. Obdobně jako dvacátého století, které je nám samozřejmě mentálně blízké, ale zároveň stále ještě neuzavřené. A někdy i ne zcela srozumitelné. Alespoň mně.

Petr Daněk (zdroj Archiv Opery Plus)
Petr Daněk (zdroj Archiv Opery Plus)

Proč?
Od dvacátého století mi dlouho chyběl právě ten odstup. Žil jsem ho několik desetiletí. Víte, měl jsem skvělé dětství, částečně prožité mimo Českou republiku, a tak jsem nikdy nezískal onu depresi z reálného a ireálného socialismu, vnímal jsem evropskou kulturu vždy jako propojenou a dvacáté století pro mě bylo složité tím, že to byl příliš velký kvas a někdy i zmatek. V polovině sedmdesátých let se ve světě dělo spoustu zajímavých věcí – prosadila se postmoderna, dojížděly avantgardní poválečné směry, jejich poznávání nebylo u nás samozřejmostí. Když jsem někdy při studiu na střední škole začal vnímat hudbu, pamatuji si, jak mi kdosi nadšeně telefonoval: „Přivezli elpíčko se Stockhausenem, budeme si ho pouštět!“. Okamžitě jsme se sešli a zcela fascinovaně poslouchali společně Stockhausena. Na jedné straně jsme ho obdivovali, na straně druhé nám přišel zcela nesmyslný a nehudební. Hudba dvacátého století byla živá, aktuální. Dnes už jsem odstup získal, o hudbě dvacátého století přednáším a musím říci, že o ní dnes i čtu více než o hudbě renesance. A stále ji intenzivně poslouchám.

Vy se ale zabýváte i řadou dalších oblastí, mimo jiné i hudbou devatenáctého století, konkrétně Mou vlastí Bedřicha Smetany.
Renesance mě zajímala celý život, je mým ústředním tématem, ale také jsem se celý život snažil dělat i něco jiného. Takže ve své první velké studii, kterou jsme ještě za studií napsali společné s Janou Vojtěškovou, jsem se věnoval počátku české opery v devatenáctého století a tato problematika mě stále zajímá. Že o ní nepublikuji, pramení jen z nedostatku času. Mou vlastí jsem se zabýval v době, kdy jsem působil jako dramaturg Pražského jara. Tehdy jsem v roce 1996 pozval Rogera Norringtona a jeho London Classical Players, aby Mou vlast v Praze hráli. Bylo to vůbec poprvé v historii, kdy se u nás hrála Má vlast v autentické podobě. Vyvolalo to velkou diskusi a celou řadu nesouhlasných reakcí. Má vlast je úžasné dílo, stále znovu a znovu si mě umí podmanit. Byl jsem nadšen z nedávného pojetí Daniela Barenboima, které představil na Pražském jaru a zcela zklamán tím, jak k ní posléze přistoupil Václav Lux.

Jinak se snažím publikovat vše, co mi přijde zajímavé a co mě inspiruje a na co mám kapacitu. Velice rád pracuji ve dvojici. V poslední době především s klasickou filoložkou Martou Vaculínovou či muzikologem Martinem Horynou. V poslední době mě velice zajímá dvacáté století, zvláště jeho prvá polovina a hudební sociologie. Jedná se sice o relativně mladý obor, ale nechá se uplatnit na minulá staletí, včetně renesance. Různorodost témat zájmu u jednoho muzikologa není ve světě nic neobvyklého. Současný západoevropský nebo americký muzikolog není specialita jen na něco – třeba na renesanci nebo na baroko, na Verdiho nebo Monteverdiho. On je muzikolog. Napíše disertaci na určité téma, habilitační práci musí obhájit na jiné univerzitě na docela jiné téma a profesuru získat ještě úplně jinde. Většinou mění témata a střídá hudební teorii s pedagogikou nebo sociologií. Takoví lidé jsou pak velmi komplexními osobnostmi. Však to tak bylo i u nás. Jen si vzpomeňme na Otakara Hostinského, Zdeňka Nejedlého či Vladimíra Helferta. Nebo v další generaci Jiřího Fukače. Čemu všemu se byli schopni věnovat a s jakým nasazením. Dnes je to v Čechách jinak. V Čechách jste specialista na něco velmi úzkého a běda, když vám na to někdo sáhne!

Renesanční vazba tisku mší Charlese Luythona (zdroj Petr Daněk)
Renesanční vazba tisku mší Charlese Luythona (zdroj Petr Daněk)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments