Operní panorama Heleny Havlíkové (394) – Londýnská Bohéma po faceliftu

  1. 1
  2. 2
Další inscenací vyslanou z dílny londýnské Královské opery do kin celého světa je po Pucciniho Madam Butterfly a Verdiho Aidě další operní hit – Pucciniho Bohéma. Přenosy lze sledovat v osmnácti městech České republiky, kde je vždy během dvou týdnů uvádí 24 kin. Já jsem přenos Bohémy viděla v pražském Cinema City Slovanský dům.

Giacomo Puccini: Bohéma – Royal Opera House (zdroj Pannonia Entertainment)
Giacomo Puccini: Bohéma – Royal Opera House (zdroj Pannonia Entertainment)

Londýnská královská opera sice do přenosů zatím zařazuje jen divácky osvědčené tituly, ale rozdíly v jejich inscenačním pojetí jsou propastné. Pucciniho Madam Butterfly, kterou londýnská Královská opera letošní sezonu operních (ale i baletních) přenosů začínala, ještě posílila „historickou poučenost“ velmi tradičního pojetí v obnovené letité inscenaci režisérského belgicko-francouzského dua Mosheho Leisera a Patrice Cauriera (389. Operní panorama). Nové nastudování Verdiho Aidy z minulého přenosu režisér Robert Carsen razantně přesadil z Egypta za vlády faraonů do dnešní reality betonového bunkru s velitelstvím soudobého totalitního státu (391. Operní panorama). Bohéma v režii Richarda Jonese je v tomto srovnání jen mírným kosmetickým „faceliftem“ tradičního pojetí.

Zkušený a oceňovaný anglický režisér Richard Jones (*1953) působí v prestižních operních domech Evropy i zámoří (La Scala, Pařížská opera, Bavorská státní opera, Anglická národní opera, festivaly v Glyndebourne nebo Aix-en-Provence). Nastudoval řadu českých oper: Rusalku v Kodani (2007) a v Helsinkách (2009), Příhody lišky Bystroušky v Amsterdamu (2011), Juliettu Bohuslava Martinů v Ženevě (2012) a Anglické národní opeře (2012), Věc Makropulos ve Frankfurtu (2012) nebo Káťu Kabanovou v Covent Garden (2019). V londýnské Královské opeře debutoval Prstenem Nibelungů v roce 1994 a od té doby zde nastudoval patnáct oper, jeho režie Bohémy je z roku 2017. Nynější verzi inscenace podle Jonesovy koncepce obnovila Danielle Urbas s novou sestavou sólistů – a původní hudební nastudování Antonia Pappana převzal v Královské opeře debutující dirigent Kevin John Edusei.

Bohéma se, sice ne hned po své premiéře v roce 1896 v Turíně, ale vzápětí po uvedení v Neapoli, stala nejen základem Pucciniho celosvětového úspěchu, ale i trvalou součástí repertoáru operních divadel. Tradičně pojaté inscenace, které vycházely z třicátých let osmnáctého století, do nichž příběh ve svém románu Ze života pařížské bohémy z roku 1851 zasadil Henri Murger, mívaly setrvalou diváckou oblibu. V Metropolitní opeře byla takovou inscenací Bohéma v režii Franca Zeffirelliho, která se zde stále vrací do repertoáru od roku 1996 a v různých obsazeních jsme ji viděli v přímých přenosech do kin už třikrát – s Angelou Gheorghiu a Ramónem Vargasem (2008), Kristine Opolais a Vittoriem Grigolem (2014) a se Sonyou Yonchevou a Michaelem Fabianem (2018). V londýnské Královské opeře byla takovou dlouholetou inscenací Bohéma režie Johna Copleyho z roku 1974 s hyperrealistickou scénou Julie Trevelyan Oman, která se hrála přes čtyřicet let do roku 2015 v 163 představeních.

Giacomo Puccini: Bohéma – Royal Opera House (zdroj Pannonia Entertainment)
Giacomo Puccini: Bohéma – Royal Opera House (zdroj Pannonia Entertainment)

Richard Jones se svým výtvarníkem Stewardem Laingem Bohému jen krotce „omladil“ o sedmdesát let a přesadil do období Belle Époque. Výtvarné pojetí prvního a posledního dějství, které se podle Pucciniho partitury odehrává v atikovém prostoru domu v Latinské čtvrti, je zde kompromisem mezi realistickým zobrazením a hrou na ně – na půdě sice vidíme konstrukci krovů, ale je zřejmé, že to nejsou bytelné trámy, ale ploché kulisy strohé geometrie, které mají pocit podkrovního interiéru jen navodit.

Zde Jones v zásadě tradičně rozehrává příběh opery, z něhož se ovšem vymyká několik momentů: když Rodolfo rozehřeje vychladlá kamínka stránkami rukopisu svého dramatu, kde kdo na ně vzápětí sedne – bez následků. Mimi krátce po příchodu omdlí vyčerpáním, padne na zem a nehýbá se. Zaskočený a bezradný Rodolfo šťouchá nohou do její boty a bylo i v přenosu slyšet, že jeho zdravotnická „erudice“ vyvolávala v publiku smích. Ztracený klíč sice Rodolfo najde brzy a zašlápne ho, aby to Mimi nevěděla, ale nález přizná vzápětí, když jí klíč předává hned se začátkem árie o její chladné ruce – zbaví tak Mimi tradiční upejpavosti a po mdlobách ani památky. „Přehlédne“ Rodolfovo roztoužené přisunutí slamníku a energicky se domáhá výpravy s Rodolfem za jeho přáteli v zimních ulicích noční Paříže.

Cesta Rodolfa a Mimi za přáteli byla při otevřené oponě scénograficky velkolepá a technicky dokonalá – mansarda se plynule a nehlučně odsunula dozadu a z boku najely kulisy s nablýskanými pařížskými bulváry a pasážemi zaplněné vánočním hemžením. Děti se do něj zapojily již s hračkami v rukou, takže jejich dožadování se kopí, trumpet, koníků či bubínků od prodavače Parpignola působilo nelogicky.

Na efektní pochod vojenské hudby plynule navázala další proměna scény s interiérem Café Momus. Mezi jeho hosty nakráčí také vyzývavá Musetta a se svým obstarožním ctitelem Lulu se usadí vedle čtveřice bohémů s Mimi. Pro svůj výstup vyskočí na stůl, jako vrchol si svlékne kalhotky a hodí je na hlavu svému dřívějšímu milenci Marcellovi. Ten si jí ovšem ostentativně nevšímá, dokonce, jí natruc, okázale políbí jednu z dvojice kolem stojících dívek. Ta se ale odtáhne – a naopak dá (dnes téměř povinný lesbický) polibek své partnerce.

Giacomo Puccini: Bohéma – Royal Opera House (zdroj Pannonia Entertainment)
Giacomo Puccini: Bohéma – Royal Opera House (zdroj Pannonia Entertainment)

Při třetím jednání na celnici se nešetřilo sněhem. V takto třeskuté „zimě“ ovšem bylo podivné, že si nikdo z protagonistů nezapnul knoflíky už tak do zimy nedostatečného odění – a Rodolfo nechal Mimi mrznout, mávaje přitom svou dekou. Pokud tato hra na zimu byla záměrná „zcizovačka“, pak oslabila scénu loučení o pravou, nekašírovanou emoci, kterou by měla vyvolávat. Působivý byl ale posmutnělý odchod naštvané Musetty zasněženou tmou, když ji žárlivý Marcello vyrazil i s kufry.

Ve čtvrtém jednání se vyjevilo, proč je trámoví půdy hladké a světlé – rozjaření kumpáni v „souboji“ šermují – zde nikoliv s pohrabáči, ale s černými křídami, kterými pokreslí plochy klukovskými čmáranicemi malůvek jako na zdech záchodků, sdělujících světu, co je (na ženách) podstatné.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2.8 6 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments