Petr Kotík: Starosti s tím, co je a není populární, by měl mít manažer supermarketu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Přístup, který uvádíte, je dnes vcelku běžný pro alternativní divadlo, moderní tanec. Velké hudební soubory se ale odvolávají na reakci svých abonentů, publika. Není to oprávněné?
Ankety popularity u veřejnosti dělá i supermarket Billa. Když takové argumenty používají lidé v kultuře a umění, je to bída a kosodřevina. Taková je situace kulturního a intelektuálního prostředí u nás? Starosti s tím, co je a není populární, by měl mít manažer supermarketu (nic proti němu, samozřejmě).

Když někdo mluví o publiku, nebo o úspěchu u publika, mluví sám o sobě, a ne o publiku, protože publikum jako takové neexistuje. Když jsem začal jezdit na turné s Musicou Vivou Pragensis, všiml jsem si jedné věci. Jedeme na turné s koncerty v Německu, Dánsku, Švédsku, hrajeme všude stejný repertoár, stejně dobře, stejným způsobem, a pokaždé je reakce publika naprosto jiná. Tak kde bylo tedy to tzv. „publikum“, podle kterého by se měl člověk řídit? Nic takového samozřejmě neexistuje. A rozdíly v reakci publika lze vidět i při opakovaném programu v jednom místě.

Byl jsem členem grantové komise ministerstva kultury pro hudební projekty. Hodnotilo se podle různých „okruhů.“ Všechny – říkám to dobře – všechny žádosti v rámci okruhu soudobé české hudby žádaly dohromady tak zoufale malou částku, že se člověk za to styděl. Tak jsem navrhl, aby všichni žadatelé dostali plnou sumu, o kterou žádali. V celkovém rozpočtu by to nehrálo žádnou roli. Dalo se čekat, že takový výstřední nápad byl zamítnut. Přitom, jaká by to byla inspirace pro ty, kteří se snaží realizovat projekty soudobé české hudby, kdyby se rozneslo, že dostali zelenou, že všem dalo ministerstvo plnou sumu, o kterou žádali? Přitom by prakticky nikdo nebyl vzat zkrátka.

Vraťme se ještě k dramaturgii: Říkáte, že dáváte přednost lidem, z jejichž uměleckého projevu vyzařuje autenticita. Máte, třeba i letos, nějakou obsahovou představu?
Obsahovou představu nemám a vlastně nevím, co to je.
V momentě, kdy se se skladatelem domluvíme, že přijede, jestli se jedná o skladatele na počátku umělecké dráhy, nebo velmi etablovaného umělce – snažíme zjistit, co by pro dotyčného mělo největší smysl, abychom realizovali. Obvykle to jsou díla pro velký ansámbl, nebo orchestr, která se zřídkakdy hrají. Tak to dáme na program a začnou se shánět peníze. To někdy vyvolá konflikt. Nezapomenu, jak mě jeden výtečník, který měl vysokou pozici v instituci, která nás podporuje, se zvýšeným hlasem káral, jak si dovolujeme plánovat něco, na co nemáme předem prostředky. Když ale člověk dělá ty správné věci, Bůh se o něj vždy nějak postará, ale nikdy dřív, než na poslední chvíli.

Petr Kotík (zdroj archiv respondenta)

Letos jsem v programu viděla jen jednu „objednávku“ pro NODO, skladbu Marka Keprta.
To nebyla vysloveně objednávka, jedna věc vedla k druhé a vzájemně jsme se domluvili, že Marek Keprt napíše operu a my ji zařadíme na festival. Já sám jsem se dozvěděl až z kanceláře Ostravského centra, že Keprtovu operu diriguji. Partituru jsem viděl poprvé až po příjezdu do Ostravy, asi čtyři týdny před zahájením zkoušek a Marka Keprta jsem osobně neznal.
Jsem ale moc rád, že Keprtova opera byla na programu a že jsem měl příležitost dát jí hudebně dohromady. Z celého festivalu to byla rozhodně jedna z nejsilnějších skladeb, jak po hudební, tak divadelní stránce. A publikum bylo nadšeno. Bylo to výborné otevření celého festivalu. Taková věc se nedá naplánovat.

Přebíráte také skladby, představení tak, jak jsou?
Koncerty Ostravského centra nové hudby, tedy jak festivaly Ostravské dny a NODO, ale i mimořádné projekty, jako například v pražském centru DOX, se připravují přímo na místě. Jedná se vždy buď o věci nové ve světových premiérách, nebo nové v rámci republiky. To je velmi náročná práce. Proto se vždy snažíme přivézt něco, co bylo nastudováno jinde. Tak můžeme alespoň na jeden večer vydechnout. Ty „importy“ musí ale mít smysl, musí to být pro nás něco nového, co se zde ještě nedělalo. Nestačí, když někdo řekne, že je to „dobrá věc“. Tak jsme třeba převzali z operního festivalu ve Schwetzingenu Re:igen Bernharda Langa. V orchestřišti je Ostravská banda, dirigent a sólisté už to dělali a scéna a režie přijede s nimi. Samozřejmě potěší, když je ostravská produkce vysoce oceněna a má lepší podmínky, než ta originální, jak podotkl skladatel. Někdy takový import vede k další spolupráci, tady konkrétně to byl norský dirigent Rolf Gupta, se kterým jsme velmi úspěšně pokračovali dál.

Je váš projekt 15 koncertů on line z různých míst světa plodem pojetí OCNH?
Z toho jsem měl velkou radost. V tomhle případě už vůbec nebyl žádný výběr. Rozeslali jsme oznámení o zamyšleném projektu – byla to jakási možnost pro spoustu lidí v tom nejhorším období virové krize dělat něco, co má smysl, a vidíte, ti kteří mohli, s erudicí a odvahou do toho s námi jít, se přihlásili. Ozval se například i někdo, s kým jsme delší dobu nespolupracovali, ale též velmi mladí hráči, členové orchestru ONO ze Španělska a Itálie.

Teď se má v Praze postavit nový koncertní sál, resp. hudební centrum (Vltavská filharmonie).
To, že jediný skutečně koncertní sál v Praze, Rudolfinum, je tak pro Beethovenův orchestr, není dobrý obraz. V Praze není koncertní sál, do kterého by se vešel orchestr pro Brucknera, o Mahlerovi nemluvě – tedy těleso z roku 1885. Podobně je to s uzounkou nudlí, na které bylo postaveno Národním divadlo. Vltavská filharmonie by měla být postavena tak, jak by měl koncertní sál dnes vypadat, bez šetření nebo škrtů. Doufejme, že zas nezvítězí politici, kteří v životě nebyli na koncertě, pokud to nebyla společenská povinnost.

Děkuji za rozhovor!

4 4 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments