Petr Nekoranec: Hlas je taková další osobnost v lidském těle

Od září působíte jako sólista Stuttgartské opery. Jaké jsou zatím Vaše dojmy z tohoto angažmá?
Dojmy jsou zatím velice pozitivní, musím říct. Pouze na začátku, když člověk najednou po operních studiích přijde do divadelní reality, je trochu vykolejen. Přiznám se, že úplně první představení Lazebníka sevillského nebylo takové, jak jsem si představoval, ale velice rychle jsem se aklimatizoval. Kolegové v ansámblu jsou velice milí a přijali mě vřele  pod svá křídla, takže to byla myslím úspěšná první sezóna.

V předchozích dvou letech jste se účastnil Lindemannova programu pro mladé umělce v Metropolitní opeře v New Yorku. Když se nyní ohlédnete zpět, co pro Vás bylo hlavním přínosem tohoto programu?
Možná to bude znít zvláštně, ale největší přínos vidím v tom, že New York mě vytvaroval jako osobnost, jako umělce. Ne že bych se vyloženě nenaučil něco nového ve zpěvu – naučil jsem se spoustu věcí. Nešlo ale o to v první řadě. Ani nešlo o učení repertoáru, který jsem předním neznal. Za ty dva roky v New Yorku jsem si především uvědomil, co opravdu potřebuji pro to, abych každý den podával nejlepší výkony. K tomu patří také umění, jak se šetřit a kdy je k tomu vhodný moment. Zodpovědnost umělce je v tom, že každý den opravdu musíte umět zazpívat, jak nejlépe dovedete.

Kdybyste měl srovnat pěvecké vzdělávání v New Yorku a u nás a vybrat jeden největší rozdíl, co by to bylo?
Kdyby měl být jeden… Myslím, že New York je přeci jenom metropole, do které se sjížděli už po dvě staletí ti největší muzikanti a zpěváci od Artura Toscaniniho až po Luciana Pavarottiho, a inspirace na vás dýchá na každém rohu. Ano, inspirace – to je to hlavní. S tím i souvisí fakt, že v New Yorku se nebojí dělat velké projekty, do kterých zapojují i ty nejmladší, a ti se tak velmi rychle otrkají. Společnost je tam v tomto otevřenější. Ještě bych dodal, že když je člověk v New Yorku, má opravu pocit: „pokud to zvládnu zde, zvládnu to všude“, jak to známe z písně zpívané Frankem Sinatrou „If I can make it there, I’ll make it anywhere.“

K pěvecké kariéře patří cestování. Nyní máte před sebou vyprodaný koncert v komorní řadě FOK, nedávno jste zpíval v Rudolfinu benefiční Stabat Mater pro obnovení katedrály Notre Dame… Ale zároveň se Vám už ve Stuttgartu plní diář i na rok 2020 a dál. Kolik projektů se dá zvládnout pro domácí české publikum?
Já osobně bych chtěl stíhat víc, ale hlas má své limity, ať chcete nebo ne. A co se týká cestování, i když mi je jenom dvacet sedm, už si uvědomuju, jak moc vysiluje. Ještě tři roky zpátky jsem si myslel: „To já můžu klidně přejet den před koncertem, nebo třeba přeletět, to není problém.“ No, už si to tak úplně nemyslím. Chci stihnout samozřejmě co nejvíc, ale vždycky se snažím také myslet na to, abych tomu hlasu nedal více na frak, než dokáže zvládnout. Přeci jenom, hlas je taková další osobnost ve vašem těle, se kterou musíte mluvit, a chovat se podle toho, co vám řekne. Zkrátka má také názor.

Jak moc předem se začínáte připravovat na jednotlivé projekty? Když například nyní víte, co vás čeká v roce 2020, začínáte už na tom pracovat?
Člověk si vždycky říká: „To je za půl roku, to mám ještě čas.“ A pak je to najednou za měsíc a těžce se to nahání. Nicméně jsem zjistil, že mi víc vyhovuje, když je učení více koncentrovaná práce, tedy když se učím po větších částech. Učím se to postupně. Není to tedy tak, že bych se každý týden díval na roli, kterou hraji za rok, ale na druhou stranu samozřejmě se snažím pořád v hlavě držet, co mě čeká – co musí být nazpaměť, co mohu zpívat z not, co se všechno musím naučit… Ale je to těžké. To je jediný faktor, jehož náročnost jsem si dříve úplně nedokázal představit.

Co vnímáte jako více zavazující: Když ztělesňujete nějakou roli, postavu, anebo když máte koncert, na kterém se prezentujete jen svým jménem – například recitál?
Všechny koncerty jsou pro mě zavazující. Ale trošku větší váhu cítím, když mám sólový koncert, když lidé opravdu, jak se říká, „jdou na mne“. Máte-li dílo, jako je Eliáš, lidé jdou na to dílo, a také na ostatní sólisty a zajímá je mnoho jiných věcí. Ale když je v názvu koncertu jen moje jméno, cítím trošku větší tlak. Ale samozřejmě také motivaci.

Jak vznikal program koncertu v cyklu Stará hudba FOK, který budete zpívat v kostele sv. Šimona a Judy?
Podnět přišel z vedení FOKu. Když mi řekli, že chtějí můj koncert, tak jsem samozřejmě hned vypálil árie, mezi nimi i krásné orchestrální kusy, ale pak vznikla vize, že to bude s cembalem. Což pro zpěváka, ne zcela barokně založeného, je to nejtěžší, co můžete chtít. Za cembalo se nic neschová – nemáte v něm žádnou podporu. Právě proto jsme doplnili ještě theorbu a violoncello, aby to bylo tak trochu continuo. To se nám podařilo spolu s vedením FOKu složit a na základě toho jsme pak vybírali repertoár – zařadili jsme skladby od Purcella, Händela, Mozarta, protože ti měli možnost svoje skladby slýchat na ty nástroje, na které je budou kolegové hrát. Dnes některé skladby známe s klavírem, ale originálně je třeba Purcell s klavírem neslyšel, hrály se s theorbou… Je to pro mě hodně velká výzva. A doufám, že koncert přinese divákům velmi speciální zážitek

V tomto seskupení – s americkým cembalistou Williamem Kelleym, violoncellistkou Hanou Flekovou a s Janem Krejčou na theorbu – jste tedy ještě nevystoupil?
Ne, bude to premiéra. Velká premiéra.

A hned dva dny poté, 9. května, vás pražské publikum může slyšet ve Smetanově síni, a to v Orffově známém díle Carmina burana. Je to přeci jen trochu jiná hudba, jaký je váš vztah k ní?
Já mám hrozně rád objevování všech možných stylů, které kdy byly napsány a budou napsány. Pocházím z nehudebního prostředí, ale Carmina burana je skladba, která obsahuje velmi známé melodie. Když ji pustíte, všichni řeknou: „Ano, to znám.“ Část O Fortuna jsem znal ještě dřív, než jsem měl vůbec nějaké ponětí, že ze mě bude operní zpěvák. A na part pečené labutě se opravdu těším, je to neuvěřitelně exponovaný part, kratičký, ale je nezapomenutelný. Pokud se povede, tak doufejme, že ano (smích).

V příští sezóně FOK se také objevíte, a to v oratoriu Eliáš Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Už jste někdy dvojroli Abdiáše a Achaba zpíval?
Nezpíval, to bude také poprvé. Nicméně je to oratorium, a já mám oratoria velice rád – jsou podobná opeře, i když statičtější, člověk se může plně koncentrovat na svůj vokální part. Moc se těším.

Děkuji za rozhovor!