Musica Florea provede na Pražském jaru zřídka uváděné Schumannovo Requiem

Autentická interpretace staré hudby se za poslední desetiletí stala přirozenou součástí koncertního života. Pojem poučenosti a dobové autenticity je většinou spojován s obdobím renesance, baroka či klasicismu. Dirigent Marek Štryncl ovšem usiluje o slohovou pravdivost i v hudbě romantismu, což dokazuje rozsáhlý nahrávací projekt symfonií Antonína Dvořáka, který inicioval. V souladu s touto ideou je postaven i pražskojarní koncert – 1. června se svými soubory Musica Florea a Collegium Floreum uvede Mozartovu Korunovační mši a zřídka uváděné Schumannovo Requiem.
Musica Florea (zdroj MF)

„Již v Mozartově době se začínají pomalu a jistě etablovat hudebně výrazové prostředky, které se staly pro následující romantickou epochu zásadní. Jsem přesvědčen, že romantičtí skladatelé a interpreti měli k dispozici bohatší výběr těchto prostředků, které se týkaly např. ozdobného užívání vibrata, rozmanitější artikulace, výrazového portáta (glissanda) a tremola, a hlavně afektových tempových změn a agogiky,“ vysvětluje Štryncl souvislosti mezi dvěma díly uváděnými na tomto koncertu, jejichž vznik od sebe dělí přibližně sedmdesát let.

Také použití dobových nástrojů těmto dílům poskytují zcela jinou kvalitu. „Kupříkladu Wagner a mnoho dalších odmítlo Boehmův akusticky dokonalý a rovnoměrný systém ladění dřevěných dechových nástrojů jako nevyhovující. Ve výsledku to znamená, že některé souzvuky byly intonačně čistší, než je tomu u dnešního rovnoměrného ladění, a některé naopak nepostrádaly jisté intonační pnutí, které zejména dramatickým místům pomohlo k větší účinnosti. To vše se z velké části začalo omezovat či dokonce rušit. Začalo platit, že co není v notách, nemá právo na existenci. Je to jako pít kafe bez kafe, hrát romantickou hudbu bez romantické interpretace. Muzikálnost interpretace děl 19. století tak byla v následujícím století značně omezena. Proto je nezbytné oživit pravé romantické ideály,“ vysvětluje Štryncl.

Mozartova Korunovační mše se díky svému charakteristicky slavnostnímu rázu stala jedním z jeho nejčastěji uváděných děl, zvláště při slavnostních příležitostech, včetně panovnických korunovací, při bohoslužbách, ale též v koncertním provozu. Ke zvýšení účinu orchestrálního zvuku použil autor dvou trubek, tří pozounů a tympánů a je zvláštní, že vynechal violy. Stylově se dílo blíží vrcholnému klasicismu pozdních symfonií i chrámových skladeb Josepha Haydna. Slavnostní ráz je umocněn přehledným členěním, jasnou diferenciací vokálních partií sólových a sborových a podtržen transparentním symfonismem orchestrální složky.

Poslední roky Schumannova života poznamenal intenzivní zájem o duchovní tvorbu. Na tomto koncertu uváděné Requiem je jeho vůbec posledním opusem. Ti, kteří by v díle hledali předtuchu přicházejícího šílenství a smrti, by jistě uspěli. Ovšem tato předtucha nevyznívá skrze strach a burácení, ale spíše snovou atmosféru. Tu ostatně ovlivňuje i Schumannem zvolená tónina Des dur, která byla v době vzniku běžná u klavírních děl, nikoliv orchestrálních. I v souvislosti s výše nastíněnou otázkou nástrojového ladění tak tento koncert přinese nesmírně oživující pohled na Schumannův poslední mistrovský kus. Zajímavostí je, že v programu Pražského jara zazní vůbec poprvé.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na