Petr Tyc: Dáváme studentům svobodu najít svou vlastní cestu

  1. 1
  2. 2
Taneční konzervatoř Duncan centre zaměřená na současný tanec a tvorbu, která v Česku nemá obdoby, letos slaví třicetileté výročí. Oslavy vyvrcholí 11. listopadu v divadle Ponec. Petr Tyc, který má nyní za sebou první rok ve funkci ředitele, v rozhovoru sdílí nejen původní hodnoty, na kterých škola stojí už tři dekády, ale i vizi do budoucna, jak studenty nejlépe připravit na vstup do reálného světa. Najít své místo na scéně současného tance není jednoduché. Tyc, který začínal klasikou na Taneční konzervatoři v Praze, vypráví, čím si ho tento styl získal.

Petr Tyc (foto archiv Konzervatoře Duncan centre)

Co vlastně nyní s výročím Duncan centre oslavujeme?
Už celých třicet let má škola nesmírný vliv na taneční scénu i jiné umělecké obory. Současný tanec se musel v 90. letech v Česku nejprve etablovat, a už první absolventi k tomu přispěli. Dnes se na většině progresivních uměleckých scénách setkáme s absolventy Duncan centra. Významná část oslav už proběhla, vyvrcholení se ale odehraje 11. listopadu. Přinese průřez nejnovější tvorbou studentů, dvě výjimečná sóla absolventek Jitky Čechové a Terezy Krejčové a zbrusu nové dílo mezinárodně uznávaného choreografa Simone Sandroniho vytvořené s našimi studenty. 

Jak současnou uměleckou scénu absolventi mění? 
Základy tradice moderního tance v Evropě sahají do počátku 20. století. Na dlouhou dobu ale došlo k přerušení. Je paradoxní, že se tu za komunismu etablovalo baletní umění, které je svou podstatou buržoazní. Bylo potřeba, aby se vrátil přístup k tanci, který nabízejí moderní a současný tanec. Eva Blažíčková, která vycházela z duncanismu, přišla přesně s tím, co v tanečním vzdělávání chybělo. V duchu Duncanové a své učitelky Jarmily Jeřábkové vychovávala tanečníky s myšlenkou, že tanec má vycházet z přirozeného pohybu a osobnosti člověka. Ostatní školy se soustředí na interpretaci, formu. Duncan centre se od nich liší tím, že praktická část výuky stojí na kombinaci techniky, improvizace a tvorby.  Systematicky tak rozvíjíme individualitu studenta. Tento princip nemá v tanečním školství v Česku obdoby.

Na jakých původních hodnotách Evy Blažíčkové chcete stavět?  
Přijde mi důležité zachovat důraz na přirozený pohyb, který se rozvíjí přirozeným způsobem a je celostní. Tanečník je integrovaná osobnost, v níž se propojují osobní prožitky s věděním a přemýšlením o věcech, které se dějí uvnitř i vně, a umělecký projev vzniká z této kombinace. 

A co naopak chcete do školy přinést nového vy?
Scéna současného tance je velice různorodá. Tanec je dnes součástí mnoha dalších žánrů, divadla, výtvarného umění. Řadu let je silný konceptuální přístup k tvorbě. Málokteré představení dnes stojí ryze na tanci. Tanec bývá součástí většího celku. Naše výchova se vždy bude zakládat na tanci. Je ale také důležité, aby ti, co mají zájem a předpoklady věnovat se vlastní tvorbě, získali širší a otevřenější pohled na současné umění. Také bych si přál, aby tu studenti získali nástroje, které jsou potřeba k tvorbě fungujících jevištních děl, a aby ovládali divadelní řemeslo v nejširším smyslu slova divadelní.

Cílem tedy je, aby byli připravení vstoupit po studiu na současnou uměleckou scénu?  
Studenti k nám přicházejí ještě jako děti. Mají rádi tanec a mají talent. Často jsou ale zcela nezkušenými konzumenty umění, nemají žádné divácké zkušenosti. Je tedy třeba jim rozšířit obzory. Ukázat jim širokou škálu všeho, co se v současném umění děje, a naučit je to vnímat, být tomu otevřený a schopný reagovat. 

Oslavy 30 let Konzervatoře Duncan centre (foto atchiv Konzervatoře Duncan centre)

Jak toho chcete docílit? 
Základem je vzdělávací program konzervatoře, nasazení a péče pedagogů a nabídka aktivit nad rámec výuky. Pokud jde o vyšší ročníky, navázali jsme například spolupráci s dramaturgem a uměleckým ředitelem Studia Hrdinů Janem Horákem, který má blízký vztah k tanci a zavedl ve Studiu taneční dramaturgickou řadu, nebo se slovenskou dramaturgyní Majou Hriešik. Dále jsme začali spolupracovat s UMPRUM, aby studenti přicházeli do styku také s výtvarníky. Se studenty z ateliéru volného umění Michala Pěchoučka vznikl společný krátký film. Jiný ateliér vede Jiří Černický s kurátorem a současným ředitelem sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze Michalem Novotným.  Ten u nás od příštího pololetí povede pravidelné semináře, ve kterých našim studentům přiblíží dění v současném výtvarném umění, mimo jiné i v kontextu tance. 

Jaký byl váš první rok v pozici ředitele?
Hektický. Ředitel školy, v mém případě konzervatoře, by měl být nejlépe ekonom, právník, pedagog a umělec v jednom. To v realitě nemůže splňovat nikdo. Naštěstí mám kolem sebe dobrý tým. 

Lišily se vaše představy před nástupem do funkce od reality? 
Od začátku jsem věděl, že to bude náročné, ale žádné konkrétní představy jsem neměl.

Nastupoval jste, když škola procházela bouřlivým obdobím. Jak je to dnes?
Vztahově je škola bohužel poškozená. V minulosti se rozdělila se na dva tábory, a to neprospívá. Práce s lidmi je ovšem vždycky náročná. V rámci oslav Eva Blažíčková vyprávěla o tom, jaká byla atmosféra v prvních letech od založení školy. Mluvila o velkém nadšení jak studentů, tak pedagogů. Rád bych se k tomuto ideálu vrátil. Aby tu studenti měli pocit, že jim škola dává vše, co potřebují, a chtěli práci věnovat veškerý svůj čas. A to samé bych si přál i u pedagogů. Aby všichni měli pocit sounáležitosti, že jsou součástí něčeho pozitivního. Pak vznikají i podmínky pro růst. 

Petr Tyc (foto archiv Konzervatoře Duncan centre)

O tanečním vzdělání se v posledních letech vedou vášnivé diskuze. Jaký je váš pohled? 
Svět se proměňuje. Není proto překvapení, že se změny dějí i v této oblasti. Taneční vzdělávání bylo ve své původní, tradiční podobě postavené na výchově disciplinovaných a skvěle připravených interpretů, kteří směřují k virtuozitě. Nekladl se důraz na výchovu svobodných, kriticky smýšlejících osobností. Školy vycházejí z výchovy, která tu byla po generace. Ta je ale v protikladu k cílům moderního vzdělávání. Je proto jasné, že ke střetu muselo dojít, a prosazuje se změna systému. Pokud ale narážíte na knihu Baletky Miřenky Čechové, musíme si uvědomit, že to je fikce, nikoli popis reality. 

Vy máte z Taneční konzervatoře v Praze ostatně vlastní zkušenost… 
Nemám na tu školu špatné vzpomínky. Teprve jsem dospíval, vzdělávací systém byl tak nastavený a nevnímal jsem to jako něco zvláštního. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments