Petr Wajsar ve společnosti klasiků: Emocemi nabitému programu vévodila premiéra nového díla

Celý koncert provázela neobyčejně důstojná a slavnostní atmosféra. Provedení Památníku Lidicím, H. 296 Bohuslava Martinů, které zaznělo hned v úvodu, disponovalo hluboce pietním ponorem do tématu skladby. Jak poznamenal sám dirigent večera Ingo Metzmacher v rámci diskuze po skončení koncertu: “Filharmonici sami přirozeně ví, jak zvuk Památníku tvořit.” Pro umělce německé národnosti, jak opět samotný Metzmacher dále zmínil, pro kterého může být práce na tomto konkrétním kusu emočně velmi náročná, je tato vlastnost orchestru velice vítanou pomocí. Skladba, jejíž hlavním rysem je od prvních do posledních taktů cirkulace napětí (c/cis moll bitonalita úvodu, citace Svatováclavského chorálu v úvodu, citace hlavního motivu 1. věty Beethovenovy 5. symfonie v závěru), však nevyvolává dojem tragické bezvýchodnosti. Skladatelův záměr završit kompozici v projasněném, útěchu a naději přinášejícím C dur došel i tentokrát úplného naplnění.

Konejšivá smířlivost závěru skladby přehodila pomyslnou výhybku na trati koncertu zpět do směru pozitivna. A tak měli všichni sedící v hledišti i na pódiu možnost během krátké pauzy sloužící k přestavbě naladit své smysly na již netrpělivě očekávanou premiéru Petra Wajsara.

A byla to premiéra ve velkém stylu, taková, kterou si bude Praha ještě dlouho pamatovat. Je smutným pravidlem, že tvorba soudobých skladatelů bývá v koncertních situacích, jakou byla ta čtvrteční, tedy obklopena hudbou klasiků, doprovázena značnou mírou nedůvěry. Šeredně se však tentokrát spletl ten, včetně mne samého, který od alternativně laděného Petra Wajsara očekával opět nějakou tu “podivnost” či “hříčku”. Skladba byla prostě a jednoduše skvělá, nezdráhám se říct dokonalá. Mistrovským způsobem se v ní zrcadlil význam jinak poněkud vágního termínu soudobá vážná hudba. Tento ne úplně vždy užitečný a aplikovatelný termín není označením konkrétního uměleckého stylu či směru, ale definuje širokou škálu v současnosti vznikajících děl, jejichž základní formální charakteristika odráží historický vývoj evropské artificiální hudby. V případě Wajsarova Koncertu, který vykazuje všechny rysy typické struktury klasicky notované hudby, je však tento odraz naprosto zjevný. Kombinace tradice i současnosti v něm vytváří fascinující proud dravě emocionální hudby, který obsáhne všechno od odkazů na elektronickou taneční hudbu, techniky loopovaní i perkusivního využití sólového violoncella, přes více či méně klasické využití flažoletové techniky, pizzicata i glissand. To vše na pozadí srozumitelné “mostní” a do pěti kontrastních částí rozdělené formy. Kvalitu vyznění Wajsarovy skladby jistě obohatil i skvělý výkon sólisty večera Václava Petra. Ten byl s celkem skladby, nejenom se svým partem, natolik sžitý, že bylo až těžké uvěřit, že se jednalo o první provedení. Nepochybně tomu napomohla i skutečnost, že od objednávky skladby Českou filharmonií do jejího provedení uběhlo pět let a spolupráce na ní byla tedy dlouhodobá.

Ve své Metafyzice hudby napsal Arthur Schopenhauer, že “nepopsatelná hloubka hudby spočívá v její schopnosti reprodukovat všechny emoce našeho niterného bytí, avšak zcela zbavené bolesti z prožívání reality.” Právě bolest z prožívání reality je veličinou, která lépe, než cokoli jiného, charakterizuje skladbu, které byla vyhrazena celá druhá polovina koncertu, Symfonii č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského. O emočně náročném vzniku této monumentální partitury svědčí skladatelův popis prvních dvou vět, tak jak si jej v průběhu práce na Symfonii zaznamenal: “1. věta: Introdukce. Úplné odevzdání se osudu, nebo – což je totéž – nevyzpytatelný rozsudek Prozřetelnosti. Allegro: Zlořečení, zoufalství, nářek, výčitky… 2. věta: Mám se vrhnout do náruče víry?” Dnes, již téměř sto třicet let po vzniku díla, jen stěží chápeme rezervovanost, s jakou sám autor i dobová kritika kvalitu Symfonie hodnotili. S pasáží z dopisu Eduardu Nápravníkovi, ve které Čajkovskij připouští možnost, že se takzvaně vypsal, že má prázdnou hlavu a že jeho čas již vypršel, tak v žádném případě nelze souhlasit. Čajkovského dílo bylo na čtvrtečním koncertě přijato posluchači s bezvýhradným nadšením.

Dvořákova Praha
19. září 2024, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň 

Program
Bohuslav Martinů: Památník Lidicím, H. 296
Petr Wajsar: Violoncelloops – koncert pro violoncello a orchestr (světová premiéra)
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64

Účinkující
Václav Petr – violoncello
Česká filharmonie
Ingo Metzmacher – dirigent