PhilHarmonia Octet Prague se na festivalu Janáček Brno představil v “turbo” sestavě

Jenže v této zemi je nyní zpěv toxickou záležitostí a program musel být změněn. Umělci pohotově nabídli Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v úpravě Tomáše Illeho. Smutné věci se lépe snáší, dělají-li se s energií. Toho se umělci drželi a na pódium Mahenova divadla vkráčelo devět instrumentalistů s nábojem, který nenechal publikum na pochybách, že půjde o mnoho. Následný dotaz, jak to, že je ohlášený PhilHarmonia Octet Prague a že na jevišti stojí devět hráčů, zaznělo jasné vysvětlení: “My jsme prostě turbo!”.

První polovina koncertu zůstala tedy zachována. Na motivy opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu vytvořil v úpravě pro komorní dechový soubor Tomáš Ille uzavřený cyklický celek, který zazněl pro tento účel poprvé. Nejznámější úseky z Janáčkovy opery propojené do koncertního hávu získaly tak zajímavé souvislosti a náboj. Sólové a naříkavé hlasy hoboje a klarinetů strhávají sebou ostatní nástroje, vyniká údernost lesních rohů a v závěru zlidšťuje skladbu lidovost popěvku.

Dalším číslem byl Dechový oktet, který je z dílny německého skladatele korejského původu. Isang Yun (1917-1995) žil v politicky chaotické době a to jak pro Koreu, tak pro Německo. Přesto se mu podařilo vytvořit řadu podivuhodných skladeb, kterými obohatil evropskou i korejskou hudbu. Dechový oktet je s kontrabasem ad libitum a vznikl na objednávku Hudební akademie Stuttgart. Jde o meditativní záležitost, barevnou a dynamicky ozvláštněnou, plnou asijských glissand, kterou sám autor charakterizoval jako „neklid v klidu“. Tentokrát tedy nešlo o „turbo“. Ale naopak o pohyb v klidovém kruhu.

Po přestávce zahrálo dechové uskupení skladbu, která má spoustu podob a vždy působí velmi atraktivně. Orchestrální podobu doprovázenou obrazy, promítanými na pozadí jeviště, slyšeli posluchači v létě v rámci festivalu Špilberk. Nyní byla tedy tato opulentní podoba vyměněna za komornější, zato mnohem čitelnější. Tomáš Ille přistoupil k dílu s jemností a citem cizelátora, a dal mu vedle dynamických a agogických zvláštností především závažnost a komplexnost díla, zejména v chorálu o Velké bráně kyjevské v závěru.

Hráči dali do přednesu a souhry vše, aby upoutali publikum a přinesli mu náhradu za nastalou situaci, za kterou sice nikdo z přítomných nemohl, ale přece jen bylo potřeba zvrátit smutek a postavit se mu. A tak si všichni – Vilém Veverka a Monika Fürbach Boušková na hoboj, Irvin Venyš a Karel Dohnal na klarinet, Václav Vonášek a Martin Petrák na fagot, Přemysl Vojta a Ondřej Vrabec na lesní roh a poslední, označený jako „turbo“ hráč, Petr Ries na kontrabas – zaslouží obdiv za to, že dali do hry veškerou energii a že se nenechali odstrašit jen tak „banální“ situací, jako byla návštěva byť jen cca 100 lidí v hledišti Mahenova divadla. Protože i pro těch 100 lidí měl koncert obrovský význam a dal jim víru, že tohle vše přece nemůže trvat dlouho a společně vydržíme!