Philippe Herreweghe: Monteverdiho doba byla mimořádná

Při této příležitost odpověděl pro Opera PLUS na několik otázek. Popsal, hudbu jakých skladatelů si vybírá, co ho láká na hudbě přelomu 16. a 17. století nebo co je pro něj jako pro dirigenta důležité. Dotkl se třeba též své životní dráhy, která vedla i přes studia medicíny a psychiatrie.

Dlouhodobě se věnujete baroknímu a staršímu repertoáru, klasicismu, romantismu, dokonce i hudbě 20. století, vedete soubory specializované na historicky poučenou interpretaci i “moderní” orchestry. Před patnácti lety jste vystoupil na Pražském jaru s Orchestre des Champs-Elysées a na programu byla díla Mendelssohna a Schumanna, nyní přijíždíte s Collegium Vocale Gent a s italskou hudbou přelomu 16. a 17. století. Změnily se v posledních patnácti letech nějak vaše priority nebo vyvážení vašich uměleckých aktivit?
Zajímám se o vše, o hudbu. O hudbu jako takovou. Ale samozřejmě, když koncertuji, snažím se být co nejlepší. Z tohoto důvodu si dávám omezení. Vím, že Bartók je geniální, také třeba Ligeti, nebo na druhé straně Guillaume Dufay, ale nebudu jejich hudbu provádět, protože nemůžete umět všechno, nemůžete toho dobře znát tolik. Zaměřuji na určitá období, ale ne úplně, protože, pokud jde o renesanci, nevystupuji třeba s hudbou Josquina Desprez. Samozřejmě jsme Despreze, Ockeghema nebo jiné prováděl, ale zaměřuji se spíše na hudbu spjatou s textem kolem roku 1600. A pak se hodně věnuji Bachovi. Z Händela nebudu dělat nikdy ani notu a přestal jsem hrát francouzskou barokní hudbu, kterou jsem dříve dirigoval často, protože to už není můj šálek čaje. Z francouzského baroka považuji za skvělou hudbu Rameaua, ale to je výjimka. A pak mám rád samozřejmě všichny ty skladatele jako Marin Marais a například Couperinova díla pro cembalo… ale Les grands motets, ta neshledávám až tak hudebně zajímavými.

Vždycky říkám, že v umění máte sochy a nábytek. Tohle je nábytek… A já dávám přednost sochám… Voilà. Takže jsem si vybral. Také z romantického repertoáru, myslím, nikdy nebudu dirigovat operu od Pucciniho, i když vím, že je to silná hudba. A Verdi je skvělý skladatel. Dělal jsem Requiem, ale jeho opery ne. Obecně je nedělám. Je to, jak se říká, „ správně si vyber“.

Jste známý tím, že věnujete velkou pozornost textové složce vokálních skladeb a rétorickému propojení textu a hudby. Čím je pro vás přitažlivá hudba, kterou uvedete na svém nadcházejícím pražském koncertě?
Byla to skutečně zvláštní doba, období kolem roku 1600 nebo o něco dříve, doba rozšiřování hudebního jazyka, například harmonie, prozkoumávání tonálních systémů, snoubení tonální hudby s hudbou modální. Zároveň to byl obecně vzato jeden z vrcholných momentů v dějinách ostatního umění, kdy i úroveň například malířství byla rozhodně mimořádná. A také básníci, samozřejmě už třeba Dante, pak Torquato Tasso a další, jejich dílo je tak úžasné a hluboké. A někteří tito umělci se navzájem znali a spolupracovali.

A hudba té doby byla nesmírně aristokratická, ne pro široké masy, stejně tak jako Proust není spisovatel pro miliony, je to něco výjimečného. V té době obecenstvo bylo velmi kulturní, tito aristokraté žijící na zámcích se sami hudbě aktivně věnovali, zpívali. Bylo to trochu jako ve Vídni za Beethovena, když se hrály jeho pozdní kvartety. Ještě dnes je pro nás náročné je pochopit, jaké to tedy muselo být v době Beethovena? Tak to vůbec nebylo, protože Beethovenovi posluchači sami hráli tehdejší hudbu a rozuměli Beethovenovi myslím velmi dobře. Bylo tomu tak mnohem víc než dnes. Když řeknu třeba v Paříži, že bych chtěl udělat program Schumanna… “Žádného Schumanna, to je příliš náročné”. Když budeme dělat Schumanna, tak budeme mít v publiku 300 lidí. Měli bychom hrát Beethovenovu Osudovou. Tu mám samozřejmě také moc rád.

To tak ovšem bylo i za Beethovena, že to zajímalo nějakých 300 lidí. A třeba také Gesualdo, ten je extrém. Psal hudbu, kterou pak prováděl ve své kapli jen pro sebe nebo pro velmi malé publikum velmi kultivovaných lidí.

To, co mě přitahuje, je vysoká úroveň textu. U Bacha tomu ale tak není. U jeho kantát vnímám, dvě úrovně textů: Jednak biblické, to je na úroveň Shakespeara, i pro věřící. Ale texty árií, to jsou lokální básníci té doby, zdaleka ne tak kvalitní, jako v době Monteverdiho. Ta byla ovšem mimořádná a proto mě tak zajímá.

V monteverdiovském madrigalovém projektu pracujete s malou skupinou sólistů a instrumentalistů. Je to zřejmě zcela jiná situace, než když dirigujete velká díla nebo velké orchestry. Liší se nějak váš celkový přístup? Máte od začátku určitou interpretační představu, kterou vyžadujete, nebo se můžete nechat více ovlivnit či inspirovat tím, s čím přicházejí vaši kolegové?
Ano, dirigent takového absámblu může více vysvětlovat. Ve skutečnosti je podle mého názoru nejdůležitější, aby měl dirigent hlavně hlubokou znalost toho, co diriguje. Takže v ideálním případě, když diriguji Bacha, tak mi svým způsobem pomáhá, že jsem již dirigoval všechno od Bacha, co existuje. A sám jsem hrál na cembalo nebo na klavír, který jsem vystudoval. Znamená to, že o Bachově hudbě již něco vím. U Bartóka je to jinak. Je to také geniální skladatel. Znám některé jeho skladby, ale moje znalosti jsou omezené, vlastně svým způsobem povrchní – a proto Bartóka nediriguji.

Je tu ještě jedna věc, další aspekt dirigování, ta signální funkce, tedy ukazovat rukama nejenom kde jsme, ale celková gestika. V tom jsem vlastně samouk. Harnoncourt také nebyl dirigent-specialista. Proto se vyhýbám třeba i dirigování Straussových oper, a to z několika důvodů. Ačkoli je mám rád a považuji je za skvělé, není to úplně můj svět. Myslím, že třeba Missu Solemnis můžete dělat velmi dobře, aniž byste byl technicky zdatný dirigent, což je můj případ. Byl to i případ mnoha jiných dirigentů, které nebudu jmenovat, a někdy byli velmi dobří. Právě Harnoncourt například nebyl gesticky vzorovým dirigentem.

Znám velmi dobře Schumanna, Brahmse, Beethovena, celé jejich dílo. Zaměřil jsem se na jejich hudbu, která mě osobně přitahuje, na příběh, který vyprávějí o životě, a také na kvalitu té hudby po architektonické stránce. Ale třeba Richard Strauss, když ho dirigujete, tak zpěváci nemohou slyšet vše, co hraje orchestr, a také hudebníci v orchestřišti se navzájem neslyší zcela dokonale. První úkol dirigenta je proto také jednoduše ukázat, kde je první doba a tak. A to tolik nedělám, i když jsem prováděl hodně soudobé hudby, kde je to také potřeba. Je to opět o výběru.

Není pozdě začít znovu. Kdybych mohl začít svůj život znovu, možná bych nedělal spoustu věcí, které jsem dělal, nevěnoval bych se medicíně a psychiatrii jedenáct let. Bylo by to lepší, vzhledem k tomu, že nejsem vlastně vystudovaný dirigent. Vystudoval jsem klavír. Ale možná v nějakém německém, třeba i provinčním operním domě bych raději mohl být asistentem dirigentem, abych se naučil dirigentskou manuální techniku.

V repertoáru 16. a 17. století pravidelně spolupracujete s českou zpěvačkou Barborou Kabátkovou. Obecně, jaké kvality pěvců jsou pro vás v repertoáru tohoto období zásadní?
O Barboře Kabátkové promluvím velmi rád, je to moje velmi dobrá kamarádka a skvělá, ba ideální ansámblová zpěvačka a také s ní hodně spolupracuji v madrigalovém repertoáru. Má řadu kvalit. Je velmi okouzlující a krásná, ale to se dneska neříká, myslím krásná v každém slova smyslu, je to krásný člověk. Je neobyčejně inteligentní, píše, studuje a velmi zajímavě diriguje, ale spíš středověkou hudbu. Já jsem z jejího hlasu úplně nadšený. A také je to podle mne aristokratka ducha. Spolupracuji s ní už snad dvacet nebo patnáct let (pozn. autora: Barbora Kabátková vystupuje s Collegium Vocale Gent od roku 2013). A je to jedna z nejlepších zpěvaček pro tento repertoár, jakou jsem kdy v životě potkal.
Děkujeme za rozhovor!