Pianista Simon Trpčeski poprvé s Janáčkovou filharmonií

Radost, energie, brilance a citová vazba k posluchačům non plus ultra. První koncert abonentní řady A Janáčkovy filharmonie proběhl v Domě kultury města Ostravy ve čtvrtek 3. října 2019. Zazněla na něm díla Petra Iljiče Čajkovského, Ference Liszta a Bohuslava Martinů. Lisztův druhý klavírní koncert zahrál makedonský pianista Simon Trpčeski, provedení řídil estonský dirigent Risto Joost.
Simon Trpčeski a Janáčkova filharmonie, 3. 10. 2019 (foto Ivan Korč)

Čajkovského Romeo a Julie, předehra-fantazie pro velký orchestr podle Williama Shakespeara, vznikala houževnatě a natřikrát. I přes úspěšné první provedení 4. března 1870 Čajkovskij svou skladbu v létě toho roku přepracoval a k třetí revizi se odhodlal po deseti letech. Dílo vzniklo z podnětu Milije Alexejeviče Balakireva, duchovního inspirátora ruských skladatelů. Čajkovskij dokonce přijal Balakirevovo tematické a modulační rozvržení, proti jeho dalším kritickým postřehům se však tvrdě vymezil v dopise z 28. října 1869, v němž Čajkovskij svému mentorovi píše: „…když mi ji zkritizujete nyní, kdy už je všechno podstatné hotovo, ztratím kuráž a nic neudělám.“ Skladba měla těžké osudy a její přijetí, podobně jako u mnoha jiných děl ruského elegána, dlouhá léta nebylo jednoduché.

Introdukce k předehře pod taktovkou estonského dirigenta Risto Joosta zněla koncizně a soustředěně. Evokace chorálu se nesla v přesné souhře smyčců s dechy, dobře rozvržené tempo poskytlo příležitost pracovat s agogikou a rubatem klenutých hudebních frází. Výborná rytmická synchronizace provázela druhou tematickou oblast, jež líčí turbulentní souboj znesvářených rodů. Pregnantní šestnáctiny smyčců se potkávaly s ostrými akcenty a synkopami v činelech a bicích nástrojích s přesností a tektonickým tahem. Naopak nádherný kontrast připravili filharmonici s Joostem v láskyplném tématu Romea a Julie, v němž potěšily výkony hráčů na anglický roh a příčnou flétnu. Ani následný vývoj nepostrádal gradace a dobře odtušené kontrasty, jež Čajkovského předehru-fantazii (vlastně symfonickou báseň) dovedly do velkolepého finále.

Romantická klavírní virtuozita dosáhla svého vrcholu v Lisztovi. Tento absolutní solitér, inovátor, bouřlivák i asketa dokázal při své hektické koncertní aktivitě vytvořit obrovské kompoziční dílo, mezi jehož vrcholy patří oba klavírní koncerty. Druhý koncert v tónině A dur vznikl v roce 1856 a je dokladem Lisztova progresivního myšlení. Koncert není dělen na části a probíhá v jednom sceleném zvukovém proudu.

Simon Trpčeski a Janáčkova filharmonie, dirigent Risto Joos, 3. 10. 2019 (foto Ivan Korč)

Makedonský pianista Simon Trpčeski od vstupního tématu v Adagiu působil dojmem naprosté uvolněnosti a přirozenosti výrazu. Pronikavý intelekt potvrdil v dokonale symetrické interpretaci, v níž dokázal v symfonicky traktovaném koncertu najít ideální symbiózu s orchestrem. Jeho klavírní tón a úhoz hýřil barevným spektrem od ocelově tvrdých témbrů až po sametově průzračné krůpěje. V každém okamžiku deklaroval svou přesnou zvukovou představu. Bohaté dynamické odstínění Trpčeski využíval konsekventně s ohledem na celkovou vyváženost, v níž dokázal orchestr „pouze“ doprovázet a naslouchat mu. V rapsodických pasážích jeho klavír zpíval melodii v překrásné kantiléně, naopak démonické Allegro deciso Trpčeski vytepal do klavíru s brutální klastrovou intenzitou a perfektní rytmizací. Fascinující byl jeho virtuózní nadhled a komunikace s dirigentem, orchestrem i publikem, která je ojedinělá a svědčí o velké osobnosti, jež kráčí vlastní cestou a nikdy neupadá do jednotvárnosti, šablonovitosti a průměrnosti.

Janáčkova filharmonie, hrající znamenitě už úvodního Čajkovského, v Lisztovi zvládla sémanticky ekvivalentní úlohu báječně. Vynikající bylo sólové violoncello Jiřího Hanouska, další skvělé výkony zazněly také v žestích i dřevech. Provedení nechyběly vrcholy ani prokreslené instrumentální partie, jež dýchaly hudební poezií.

Trpčeski po zaslouženém standing ovation potvrdil výjimečné postavení mezi současnými světovými pianisty také přídavkem. Nejprve pozdravil posluchače solidní češtinou, pak zahrál jednu z variací druhé věty klavírního tria Petra Iljiče Čajkovského. Který světový pianista by nevyužil příležitosti k nějaké technické parádičce nebo baladě na národní notu, jak bývá rutinním zvykem? Simon Trpčeski nenásilně ukázal, že největší síla je v pospolitosti a jednotě. V přídavku se spolu s jeho decentním klavírním doprovodem v nádherné lyrické kantiléně rozezněly housle koncertního mistra Jakuba Černohorského a brilantně kultivované violoncello Jiřího Hanouska. Skutečně nevšední zážitek!

Simon Trpčeski a Janáčkova filharmonie, 3. 10. 2019 (foto Ivan Korč)

Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů je dílo naplněné pozitivní vírou, silnou energií a nadšením. Srovnání s dalšími skladbami vytvořenými v roce 1945 (Devátá symfonie Šostakoviče, Třetí symfonie Honeggera, Symfonie o třech větách Igora Stravinského atp.) ukazuje, že ve skladbě Martinů působí jakási elementární prasíla, výraz nezničitelného lidství a svobodného života, který vítězí nad všemi trýzněmi a strastmi. Čtvrtá symfonie je dílem radosti a Janáčkova filharmonie ukázala, že její kantabilní melodiku dokáže procítit, prožít i ztvárnit s hřejivou sametovou barvou a lehkostí.

Orchestr symfonii zahájil v excelentní souhře a s vitalitou. Motivické jádro první věty je rozvíjeno a prozářeno všudypřítomným mladistvým temperamentem Martinů, který zde strhuje éterickou melodikou a flexibilní rytmikou. Třídílné Scherzo dravého charakteru Janáčkova filharmonie vystřihla s obdivuhodným elánem, který se odrazil také ve skvělých sólových výkonech žesťových a dřevěných dechových nástrojů. Krásný kontrast hráči pod Joostovou taktovkou připravili v meditativní volné větě. Grandiózní Allegro ukázalo, že svěžest orchestr neopustila ani ve finále. Janáčkova filharmonie udržela dramatické napětí, opojnou hravost a dynamický tah až do samotného konce, přitom zachovala intonační vytříbenost a dokázala vystihnout sémantiku této symfonie.

Risto Joost jako dirigent nehýří velkými gesty, jeho vedení orchestru bylo gesty a pohybem střídmé a přitom dostatečně energické. Osobně nejsem přesvědčen, že by jeho styl měl nějaké charisma, jeho komunikace s hráči byla trochu upjatá a chladná. Joost také nemusel orchestr během děkovaček tolikrát zvedat ze židlí, jako voják svěřence při rozcvičce. Současně ovšem musím potvrdit, že provedení mělo soudržnost, pevný tvar, detailní koncepci a celkový šmrnc.

Simon Trpčeski a Janáčkova filharmonie, 3. 10. 2019 (foto Ivan Korč)

Hodnotit takový koncert je ošidné. Každá hnidopišská snaha pást se po detailech (nepřesný nástup v Čajkovského introdukci) je totiž argumentačně eliminována pozitivy, která jednoznačně převažovala. Všechny skladby k sobě dramaturgicky dobře ladily. Pokud bych měl vyjádřit nejsilnější moment večera, spatřoval bych jej v Lisztově koncertu a dechberoucím výkonu Simona Trpčeského a filharmoniků. Tady se okouzlujícímu a milému pianistovi povedlo komunikačně a hráčsky vyburcovat hráče Janáčkovy filharmonie k naprosto excelentnímu výkonu. Makedonský pianista v Ostravě i napodruhé stvrdil své mimořádné, hřejivě lidské umělecké mistrovství, které ve srovnání s jeho klavírním recitálem nebylo o nic méně sugestivní.

Program koncertu:

Petr Iljič Čajkovskij:
Romeo a Julie, předehra-fantazie pro velký orchestr

Ferenc Liszt:
Koncert pro klavír a orchestr č. 2 A dur S 125

Bohuslav Martinů:
Symfonie č. 4 H 305

Účinkující:
Simon Trpčeski – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Risto Joost – dirigent

3. 10. 2019, Dům kultury města Ostravy

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments