Pianistka Eliška Novotná vtiskla skladbám Eduarda Dřízgy jedinečný ráz

Jako velké dobrodružství označila interpretka CD Eliška Novotná projekt natáčení kompletního klavírního díla skladatele Eduarda Dřízgy. A ráda jí věřím. Kromě Sonáty pro klavír totiž žádná ze skladeb nevyšla tiskem. Absolventka ostravské konzervatoře a Akademie múzických umění, dnes docentka na Ostravské univerzitě tedy musela studovat díla z rukopisů, což je hodno poklony – jde totiž často o virtuózní a komplikovanou sazbu.

Album se natáčelo v Českém rozhlase Ostrava, kde je Eliška Novotná častým hostem, za asistence režiséra Františka Mixy a mistra zvuku Lubomíra Výrka.

Eduard Dřízga (1944–2017) byl ve své době nejvýraznější talent regionu. Měl pověst místního enfant terrible, člověka nepokojného ducha a nespoutané, často sebedestruktivní energie. Studoval klavír na ostravské konzervatoři a skladbu i dirigování na AMU. Na Univerzitě Karlově v Praze vystudoval v roce 1971 rovněž psychologii. Působil na ostravské konzervatoři, byl režisérem a redaktorem Československého rozhlasu a Československé televize, přednášel hudební psychologii na Ostravské univerzitě.

Dřízgova klavírní hudba dokonale zrcadlí bohatý vnitřní svět autora, který si se sebejistotou adoptuje třeba barokní formy, naplní je současným jazykem a obohatí nástrojově nápaditou a vděčnou stylizací. Album má velmi efektní úvod v podobě démonické Toccaty, která nenechá na pochybách, že se zde krotí energie parametrů nukleární bomby. Eliška Novotná s touto energií velmi dobře pracuje. Samozřejmě můžeme vyzdvihnout její bezvadné technické zvládnutí věci, schopnost „vyprostit“ z hustého přediva jasně vyklenutou melodii, ale cenné je pro mě především to, že dokázala vtisknout skladbám – pro posluchače na první poslech dost podobným – jedinečný ráz. Je to dvojnásob obtížné, neexistuje-li zde interpretační tradice, o niž se lze opřít, vůči které by se šlo vymezit. Zachovalo se sice několik nahrávek autora samého, to ale, jak víme, nemusí být vždy normativní ani usnadňující.

Celá Dřízgova klavírní tvorba se vejde na jedno CD. Najdeme zde Tři bagately, v bookletu trefně označené za „erupci fantazie“. Šest dvouhlasých invencí a Passacaglia se o barokní vzory opírají nejzřetelněji. Dva české tance a z nich vycházející čtyřruční Tři česká ronda s citacemi lidové melodie připomenou svou rytmikou a harmonickými postupy Bohuslava Martinů. V nich a ve Třech kontrapunktech pro dva klavíry se k pianistce připojuje Lukáš Michel. Sehranost a zvuková vyváženost tohoto dua je taková, že skoro nepoznáte, že přibyly dvě ruce.

Ústředním bodem desky je Sonáta z roku 1965. Je to dílo, které se může směle postavit vedle obdobných počinů v tomto žánru Oldřicha Korteho, Klementa Slavického či Luboše Fišera. Jde o čtyřvěté, koncentrované dílo, kde se autorovi podařilo svou výbušnou energii soustředit do jednoho proudu, jasně zformulovat témata a dát dílu solidní architekturu.

Že by se měla také víc uvádět, je po poslechu desky jisté. A tak poslední poznámka míří k vydavatelům – když už Radioservis produkoval toto CD, co takhle vydat partitury? Tyto skladby si interprety zaručeně najdou.