Pierre Boulez znovu na Pražské jaru

Na pražskojarní vystoupení Pierra Bouleze jsem čekal s napětím – nikdy jsem totiž tohoto dnes již legendárního skladatele a dirigenta neviděl. Obdivuji ho jak za to, co vykonal pro moderní a současnou hudbu, tak za interpretace některých oper, zejména Prstenu Nibelungova či Parsifala. Když v Praze koncertoval před dvaceti lety, měl jsem jiné zájmy, v roce 2006 Ensemble intercontemporain přijel s dirigentem Peterem Eötvösem. Ani ve Vídni, kde koncertuje poměrně často, jsem na něj neměl štěstí. Nejblíže (a to doslova) jsem mu byl v Bayreuthu. Zde jsem ho ale při Parsifalovi přirozeně vidět nemohl. Když jsme se však před představením procházeli okolo Festspielhausu, málem jsem – zabrán do rozhovoru – vrazil do jednoho menšího pána. „To byl Boulez!“ vyhrkl kamarád, se kterým jsem mluvil, a když jsem se otočil, viděl jsem již jen jeho záda…

Pierre Boulez se narodil 26. března 1925. Od mládí se věnoval hře na klavír a – matematice. 1941 absolvoval kurz vyšší matematiky v Lyonu a chystal se ke studiu na pařížské polytechnice. V roce 1944 byl ale přijat na pařížskou konzervatoř. Jeho hlavním učitelem se stal Olivier Messiaen, který mu představil principy serialismu. Krátce na to začal brát soukromé hodiny u dirigenta a skladatele René Leibowitze a u Andrée Vaurabourgové, Honnegerovy manželky, studoval kontrapunkt. První skladbu – Douze notations pour piano – vytvořil v roce 1945.
Po válce se stal Boulez vůdčí postavou nové hudby. Účastnil se festivalů v Donaueschingen, v Paříži založil koncertní řadu Domaine, která se specializovala na uvádění současné hudby, aktivně působil na Mezinárodních prázdninových kurzech v Darmstadtu. Skladby padesátých let charakterizuje serialismus a multiserialismus (Boulezovým velkým vzorem je Webern), vrcholem je skladba Le Marteau sans maître (Kladivo bez mistra) z roku 1956 pro alt a šest nástrojů. V té době se Boulez již delší dobu zaobíral možnostmi elektroakustické hudby a začal se věnovat možnostem hudby aleatorní (využívající náhody).

Pražský koncert 30. května zahájila skladba Octandre Edgarda Varèse z roku 1924. Boulez dirigoval velice úsporně, často působil, jen jako kdyby na ansámbl dohlížel. Skladbu má soubor dobře zažitou, spolu s Boulezem ji nahrál s dalšími Varèsovými díly na CD a často ji provádí na koncertech. Již po ní následoval téměř manifestační potlesk. Italský skladatel Franco Donatoni napsal skladbu Tema v roce 1982 přímo pro Ensemble intercontemporain. Obsazení komorního orchestru je klasické a také dílo bylo asi z celého programu pro „klasického“ návštěvníka nejpřístupnější. Vrcholem první poloviny koncertu (a pro mne i koncertu celého) bylo provedení Komorního koncertu (Concerto de Chambre) György Ligetiho z let 1969 – 1970. Dílo se skládá ze čtyř vět, které Ligeti popsal následovně: „ …první je polyfonní a obsahuje mikropolyfonně protkané linie, které splývají do podoby homogenní struktury. Druhá věta je homofonní a statická, třetí strojově mechanická (má skladba z roku 1962 Poeme symphonique pro 100 metronomů mi zde posloužila jako vzor) a čtvrtá věta je ztřeštěně virtuózní Presto“ (text z CD The Ligeti Project I, Teldec). Nejde o koncert v obvyklém slova smyslu, všech třináct hráčů představuje sólisty a jejich party jsou vysloveně virtuózní. Je škoda, že se Ligetiho skladby objevují na programech jen zřídka, já sám si za posledních několik let v Praze pamatuji jen provedení a capella sboru Lux aeterna a několika komorních děl uvedených cyklu Krása dneška. Nejsou „lehké“ na poslouchání – a s největší pravděpodobností ani na hraní – ale nabízejí mnoho zvukově nádherných míst, které by publikum mohlo ocenit – tak jako festivalové, které účinkující málem nepustilo na přestávku.