List z Kanady: Place des Arts Montreal

  1. 1
  2. 2

Když 2. října 1535 francouzský mořeplavec a objevitel Jacques Cartier (1491-1557) vystoupil v doprovodu Indiánů kmene Iroquois v oblasti Hochelaga na kopec vévodící dnešnímu druhém největšímu městu Kanady, byl tak unesen rozhledem do krajiny, že místo nazval Mont Royal (Královská hora). S touto událostí je spojeno jméno této kanadské metropole. Zatímco v Česku už byla založena Karlova univerzita (1348) a skončila slavná éra vlády Lucemburků, na tomto kontinentu ještě mezi indiánské kmeny nedorazily žádné výdobytky civilizace. Právě tento dějinný časový posun je třeba mít na paměti, když si člověk pokládá otázku, proč je většina divadel a operních domů Severní Ameriky ve srovnání s Evropou tak mladá.

Pomineme-li nejrůznější kejklíře, kteří jezdili od štace ke štaci a bavili publikum svými kousky, bylo divadlo a opera jako forma v té době teprve v etapě svého formování a zrodu. Kromě toho je to forma finančně náročná, a tak byla odjakživa založena na mecenáších. Proto v Evropě, po celou první čtvrtinu minulého milénia, bylo toto umění podporováno královskými a císařskými rody. Kanadská území jako koloniální državy byla samozřejmě od zdrojů této finanční podpory velmi vzdálená.


Rozvoj hudebního divadla přichází tedy později, až s vytvořením základních ekonomických a sociálních struktur. Opera se musí někde inscenovat a musí o její provozování být také dostatečný zájem. Obchodníky, kteří se živili lovem a přepravou kožešin a dalších surovin, přirozeně více zajímal obchod a s ním spojený zisk, než kultura.

Teprve industrializace, hluboké společenské změny a následný příliv obrovské vlny přistěhovalců na přelomu 19. a 20.století měl za následek vznik divadel. V těch se nejprve za hudebního doprovodu promítaly němé filmy, hrály lehké komedie, kabaret a pořádaly koncertní vystoupení zpěváků s nejrůznějším repertoárem. Když se skutečně poštěstilo a Montreal navštívila náhodou při své cestě zámořskou lodí nějaká tehdejší operní hvězda, vystupovala v těchto lidových divadlech také.
Jedním z takových míst bylo Divadlo Corona, postavené v roce 1912 a úspěšně provozované až do šedesátých let minulého století. Zde vystupovaly hvězdy místní provenience, které sice zpívaly operní repertoár, ale hlasovým projevem měly k opernímu zpěvu často velmi daleko.
 

Takovou hvězdou byla třeba Madame Bolduc (1894-1941). Dodnes existuje restaurace nesoucí její jméno. Také Lucille Dumont (1919) a asi nejslavnější z nich, Alys Robi (1923).
 

Alys Robi, původním jménem Alice Robitaille, rodačka z Quebec City, měla hlas, za nějž by se ani dnes rozhodně nemusela stydět žádná lyrická sopranistka. Perfektní intonace a rytmus, vznešené frázování, fenomenální kontrola dechu a velmi expresivní francouzská, ale i španělská a anglická dikce, to vše patřilo k jejím pěveckým přednostem.

Kdyby ve čtyřicátých letech minulého století – v době její největší slávy – bylo zvykem překračovat žánry jako dnes, jistě bychom si Alys Robi připomínali i jako jednu z významných operních hvězd. Místo toho ale přišla v roce 1948 tragédie v podobě autonehody cestou do Hollywoodu, po ní řada neúspěšných operací včetně lobotomie, rozpad jejího milostného vztahu a také zapomnění – na dlouhých čtyřicet let. Když jí bylo sedmdesát let, zažila fenomenální návrat na výsluní s písní „Laissez-moi-encore-chanter“ (Nechte mě ještě zpívat). O jejím životě vyšla řada knih, byly napsány divadelní hry a v roce 2004 natočen film s názvem Alys Robi: Ma vie en cinémascope.

 

Konec druhé světové války, přerozdělení moci v Evropě a následující další vlna imigrace do Kanady s sebou přinesly také jeden z největších rozmachů ve stavebnictví, jaké kdy město Montreal zažilo. Od padesátých let minulého století vyrostlo ve městě kancelářské centrum s názvem Place Ville Marie, výstavní centrum Place Bonaventure, město překlenula vysutá dálnice Expressway, provoz zahájilo metro, v řece Svatého Vavřince vznikl umělý ostrov Ile Notre Dame, kde se konala výstava Expo 67 a kde mimo jiné slavil obrovský úspěch československý pavilon, a kde ještě před tím Place des Arts přivítalo 21 září 1963 své první diváky.

 

Je třeba říci, že komplex Place des Arts není jednoúčelovým architektonickým skvostem, jakými jsou jiné světové operní domy, prezentované na v seriálu Opery Plus Světová operní divadla. Příznačně je toto místo nazýváno místem pro kulturu a zábavu, kde našly svůj domov takové instituce, jako L’Opéra de Montréal, L’Orchestre Symphonique de Montréal, Les Grands Ballets Canadiens (mluvil se o něm choreograf James Kudelka v rozhovoru pro Operu Plus – najdete zde), L’Orchestre Métropolitain de Montréal a také celá řada hostujících souborů i samostatných umělců.
 

Tento komplex v centru Montrealu vznikal postupně. Vše nastartovalo úsilí tehdejšího starosty a milovníka opery Jeana Drapeau (1916-1999), který v roce 1955 získal pro projekt podporu několika vlivných byznysmenů. Stavět se začalo v roce 1961 a už dva a půl roku se konala premiéra v největším sále centra Salle Wilfrid Pelletier (2 990 míst), nesoucím od roku 1966 jméno po jednom ze dvou dirigentů zahajovacího večera (druhým byl Zubin Mehta-1936).

Wilfrid Pelletier (1896-1982) byl kanadským dirigentem, klavíristou a skladatelem a také členem mnoha kulturních institucí. Jednou z jeho nejznámějších skladeb je In the Dark, in the Dew (1923), jíž sopranistka Maria Jeritza (psali jsme o ní zde) často zahrnovala do programu svých recitálů. Za připomenutí stojí i to, že jednou z jeho tří manželek byla krásná a slavná mezzo, později sopranistka Rose Bampton (1907-2007), která v letech 1936 a 1937 koncertovala mimo jiné také v Československu a v Německu.
 
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (7) “List z Kanady: Place des Arts Montreal

  1. Mě se tenhle fenomén severoamerických měst zdá zajímavý. Mít v jedné entertainment querter divadla, koncertní síně, výstavní prostory. V historických evropských městech to ale nejde.

  2. Je to jiné, než v Evropě. Soustředění umění a zábavy do jedné čtvrti je praktické.

  3. Tyhle entertainement quarters jsou dobré. Divadla, výstavní síně i koncerty na jednom místě. V historických evropských městech to nejde.

  4. Ja som v Montreali bola a v tejto ctvrti je aj mnoho galerii a vobec tam je sustredeny kulturny zivot. To sa mi paci, lebo nemusite jazdit po meste a najdete tu vsetko. Trocha ine to byva v USA, kde maju akesi zabavne parky a vedla koncertnych sini je aj kolotoc – treba v Seattlu.

  5. To samé co jsem psal k článku o hudební soutěži. Americká velkoměsta mají takového kulturní čtvrti, kde najdete všechno blízko sebe. My si tady myslíme, že nad Evropu není, ale Amerika je mnohem dál. Hlavně tam najdete mnoho z experimanetálních divadel a podobně.

  6. A k čemu taková megalomanská centra? V Americe je všechno obrovské.

  7. Jiný kraj jiný mrav. Tak trochu se tomu dá říkat zábavní parky. Nevím jak v Montrealu, ale v Seattlu, Miami a jinde to jsou skutečně zábavní parky s Loch Ness, kolotoči a střelnicemi. Na druhou stranu je tam většinou soustředěna i veškerá kultura přivezená do města nebo produkovaná tamními soubory a tak je lehké se zorientovat a najít na jednom místě, co chcete vidět nebo slyšet. A pak, hraje se většinou jedna série a dost. Takže vše na jednom místě má smysl i z tohoto důvodu. Ne jako u nás, že se představení opakuje po celou sezónu.

Komentáře jsou uzavřeny.