Pittsburští symfonikové přehrají i hromy blesky

  1. 1
  2. 2

Na Drážďanských hudebních slavnostech vystoupil v pondělí 23. května Pittsburský symfonický orchestr (PSO) se svým šéfdirigentem Manfredem Honeckem a klavíristou Daniilem Trifonovem. Mohlo by se říci, že to byl jeden z mnoha hvězdných koncertů uskutečněných v rámci tohoto festivalu (konaného ve dnech 5. května až 5. června 2016) – posluchači již slyšeli bostonské symfoniky s Andrisem Nelsonsem, saskou Staatskapelle s Herbertem Blomstedtem, Jerusalem Quartet, Basilejský komorní orchestr s Danielem Hopem, Concertgebouworkestra se Semjonem Byčkovem, messiaenovský klavírní recitál Pierra-Laurenta Aimarda, Izraelskou filharmonii se sólistou Davidem Garrettem… Troufám si však tvrdit, že výkon PSO bude pravděpodobně patřit k nejlepším letošním drážďanským vystoupením.

Pittsburský symfonický orchestr - Manfred Honeck - Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)
Pittsburský symfonický orchestr – Manfred Honeck – Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)

Na hře orchestru je znát, že s nimi jejich šéfdirigent a umělecký ředitel pracuje již delší dobu – od sezony 2008–2009 (smlouvu má prodlouženou prozatím do roku 2019) – a ansámbl velmi dobře ví, jaké jsou interpretační a zvukové představy jejich dirigenta. Podle Honeckových slov trvá až čtyři roky, než si obě strany své přístupy navzájem vyjasní a vezmou je za své. Teprve pak podle jeho slov přichází hlubší pochopení, interpretace zaměřená na detaily a neustálé zlepšování.

Toho jsme byli svědky i v sále drážďanského Albertina (po mém soudu nepříliš vhodného pro koncerty tak vysokých ambicí – obrovský vysoký sál s dozvukem, chybějící zázemí pro muzikanty), kde pittsburští vystoupili s klasicko-romantickým repertoárem. Na úvod zazněla Symfonie č. 93 D dur Hob. I: 93 Josepha Haydna. Překvapilo mě, jakého zvuku a dokonalé souhry orchestr dosáhl od roku 2010, kdy měli čeští posluchači možnost ho slyšet na Pražském jaru. Dirigentovy záměry plní do posledního detailu, citlivě reaguje na nepatrné proměny tempa či dynamiky. Haydna zahrál v hravém duchu, v druhé větě Largo cantabile – až kontrastně k bezstarostné první větě – zněl orchestr velmi energicky, vznosně, jako by člověk nahlédl do tanečního sálu, kde se koná okázalý ples. Rakouské lidové motivy, kterými se Haydn inspiroval, byly v interpretaci zřetelné, dirigent je ještě zdůraznil.

Na rozdíl od koncertu v berlínské Filharmonii, kde Pittsburský symfonický orchestr s úspěchem vystoupil večer předtím a kde Daniil Trifonov zahrál Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2, slyšeli drážďanští posluchači v jeho podání Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Es dur Franze Liszta.

Pittsburský symfonický orchestr - Daniil Trifonov - Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)
Pittsburský symfonický orchestr – Daniil Trifonov – Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)

Premiérován samotným autorem a Hectorem Berliozem v roli dirigenta v roce 1855, charakterizuje tento klavírní koncert základní robustní téma, které se pak v různé dynamice prolíná celou skladbou. Kontrasty, které jsou pro tento koncert typické (mohutné orchestrální toky, virtuozita sólisty a jemné zklidňující kadence), vyhrál teprve pětadvacetiletý rodák z Nižního Novgorodu spolu s orchestrem do nejmenšího detailu, nezapomenutelný byl dialog prvních houslí a klavíru v první větě. Daniil Trifonov je opravdu fenomenálním klavíristou. Pokud se při jeho lisztovské interpretaci nabízí výklad boje člověka o jeho vůdčí postavení na světě, může si pak recenzent klást otázku, do jaké míry je tato tvůrčí interpretace výrazem troufalého mládí a do jaké ničím neomezenými virtuózními schopnostmi. Kloním se spíše k druhému výkladu. Vede mě k tomu Trifonovova hra v křehkých jemných partiích koncertu, kde byl dokonale ukázněný a Steinway pod jeho rukama skutečně zněl jako ona často v této souvislosti zmiňovaná harfa. Orchestr byl skvělým partnerem, rozvinul veškerou barevnost, které bylo třeba, velkou pozornost na sebe – podobně jako již v Haydnovi – strhávaly velice zpěvně hrající smyčce.

Pittsburský symfonický orchestr - Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)
Pittsburský symfonický orchestr – Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)

Svou „osudovou“ Symfonii č. 4 f moll, op. 36 psal Petr Iljič Čajkovskij v letech 1877–1878 a podle muzikologů patří k nejautobiografičtějším skladatelovým symfoniím. Počátek korespondence s Naděždou von Meck a neuspokojivé manželství s Antoninou Miljukovou se odráží v melancholii a smutku první věty přecházející do radostných a nadějných okamžiků, které se však zase záhy  propadají do vědomí tíhy života. Manfred Honeck k interpretaci této symfonie podotýká: „Předně se nesmí přesladit. Nemíchat cukr s medem! Dále – Čajkovskij komponuje dlouhé fráze, jako když se přelévají vlny. A na to je třeba také myslet. Nu a nakonec je třeba uhlídat určitou bezuzdnost v Čajkovského dílech. A pro mě to především znamená pečlivou kontrolu dynamiky. Stručně řečeno, vyžaduje to vyváženost a lásku k detailu.“

Kdo zná Honeckův styl, nebude překvapen jeho přístupem k Čajkovskému. Honeck není sentimentální, tklivý, rozbolavělý, ale citlivý, vroucný, chápavý muzikant a člověk. Tyhle rysy jako by se vtělily do jeho interpretace Čajkovského a orchestr mu ji beze zbytku naplnil. Právě v téhle skladbě bylo beze zbytku slyšet ono proklamované souznění šéfdirigenta s orchestrem, právě v ní dal Honeck vyniknout výborným smyčcům, které hrají tak, „jako když se přelévají vlny“, ale nikdy se na břeh nevylijí (to si Manfred Honeck dokáže uhlídat), právě zde excelovaly sebevědomé dechy (horny, klarinety, flétnistka).

Pittsburský symfonický orchestr - Manfred Honeck - Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)
Pittsburský symfonický orchestr – Manfred Honeck – Dresdner Musikfestspiele 2016 (foto © Stephan Floss)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Pittsburský symfonický orchestr -M.Honeck & D.Trifonov (Dresdner Musikfestspiele 2016)

[Celkem: 4    Průměr: 3/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama