Ervín Schulhoff (1894–1942), německý Žid žijící v Praze, je pozoruhodný avantgardista, který naplno patřil do intelektuálské společnosti kulturních velikánů typu Werfla, Kafky, Maxe Broda. Právě Max Brod jej seznámil s českým básníkem Karlem Josefem Benešem (1896–1969), jehož libreto Don Juan jej uchvátilo. Schulhoff potřeboval komponovat v němčině, Max Brod libreto ochotně přeložil.
Schulhoffova jediná opera je exkluzivní kousek dokládající jeho hudební erudovanost. Měl bohaté, hudebně všestranné školení, byl exkluzívní koncertní pianista a vynalézavý, neškatulkovaný, vtipný a nápaditý skladatel širokého rozmachu. Schulhoff byl světově akceptovaný skladatel s častou prezentací na prestižních festivalech International Society for Contemporary Music. Do takřka dvoustovky jeho opusů patří v jazzovém klavíru třeba instruktivní drobnosti typu Carl Czerny. Byl naplno angažován do kubistické tendence tvorby barevného klavíru, hrál v Ježkově orchestru Osvobozeného divadla, zanechal i stopu pedagogickou – k jeho žákům v instrumentaci patřili krátce Miroslav Kabeláč a Klement Slavický.
Kompozice opery Plameny patří do dvacátých let a charakterizuje výstižně skladatele i dobu. Schulhoff se vrátil z války, byl zraněn na italské frontě, vrátil se do zcela proměněného světa bídy a nových estetických norem. Libreto Karla Beneše ještě dýchá odérem fien de siéclu. Ve zpracování decentní poetiky nabídlo skladateli psychologizující pojetí donjuanské legendy, nové téma věčné erotiky a věčného ahasverského bloudění, otázky po smyslu života.
Hlavní postavou je Don Juan. Mozartova prostopášníka přejímá Schulhoff jen několika drobnými hudebními reminiscencemi, Schulhoffův potrestaný prostopášník je potrestaný víc – je nesmrtelný v plamenech vášně, nevysvobodí jej ani objetí smrti, La Morte je nesmrtelná. Psychologicky filosofující fabulace libreta nemá žádnou jevištní dramatičnost. Schulhoff šel svou cestou, vytvořil volně a pestře plynoucí hudební linii, jakousi jevištní suitu, která vychází ze základní nálady první scény, obepíná scény další a návratem do Nokturna doznívá. Když skladatel v roce 1929 libretistovi oznámil, že „opera jest v partituře skončena úplně“, dohodli změnu titulu – ne Don Juan, ale Plameny s podtitulem Musikalische Tragikomödie.
Brněnská modernisticky orientovaná scéna s dirigentem Zdeňkem Chalabalou dala avantgardnímu skladateli možnost inscenace a nejlepší péči. Premiéra v lednu 1932 však operu mladistvého elánu a dramatické nezralosti do okruhu divadelních evergreenů nevřadila. Nová „pražská verze“ Plamenů zpracovává i úpravy provedené po brněnské premiéře. Má jedenáct částí: Nokturno, Píseň ohně, Půlnoční mše, Chiméra, Galerie, Dialog, Bouře, Rozprava s mořem, Karnevalová noc, Banket, Nokturno. Každý díl má svou scénu, svůj děj, své symboly a příměry, pořadí dílů má volnost. Spojitost krajinné alegorie, přírody a citů byla Schulhoffovi blízká, proniká i v jeho písňových cyklech.
Opera má hodně orchestrálních pasáží. Co se týká postav, jsou zde vedle Dona Juana (tenor) La Morte (mezzosoprán), trojrole Žena, Řeholnice, Donna Anna (soprán), Markétka (soprán), ve scéně commedie dell arte zpívají barytonisté a tenorista Pulcinell, Komtur je rovněž baryton, šest stínů (jakýchsi komentátorů děje) jsou hlasy ženské.
Brněnský Don Juan hrál ve fraku, s cylindrem, v mantile a s monoklem – coby dadaisticko-surrealistickou insignií. Pražský Don Juan je současný – v texaskách.
Gracián Černušák dal hledačskému dílu moudré ospravedlnění povinností divadla „posloužit– aspoň někdy – pokusům o umělecký vývoj“. My nyní jsme v povinnosti historické hodnoty a zajímavosti oživit, Plameny do výběru exemplárních děl rozhodně patří. Už proto, že jsou v podstatě posledním dílem Schulhoffovy tvůrčí svobody. V čase divadelních příprav Plamenů si už u básníka Rudolfa Fuchse vyžádal libretní zpracování Marxova Komunistického manifestu a velkoplošná kantáta Manifest (premiéra Karel Ančerl a Česká filharmonie 1962) zahájila Schulhoffův naplno angažovaný kompoziční trend proletarismu. Stal se plně komunistou a občanem Sovětského svazu. Od internace jej to neuchránilo. V poslední, nedokončené symfonii psané v koncentračním táboře ve Wülzburgu, zhudebnil dokonce své jasné krédo vyslovené vlastním textem a refrénem „Namen der Freiheit, Marx, Lenin Stalin“. Jaký dramatický, exemplární osud dvacátého století! Prosovětské komunistické jařmo Schulhoffovi svobodu nedalo, jeho nepomýlení přátelé, nejen Max Brod, se v emigraci zachránili.
Před premiérou daly brněnské Divadelní listy Schulhoffovi prostor k vyjádření. Vyznal se z velkého obdivu k Wagnerovi, nebyl ale jeho epigon. Své Plameny nepopsal, výstižně připomíná po tisíciletí stále stejnou podstatu divadla – místa „neomezené fantazie pro rozkoš diváků“.
Jaké rozkoše se nám dostalo o premiéře 12. června 2022 ve Smetanově divadle? Utrpení nudy, myšlenkové prázdnoty, scénické bezradnosti. Neměnná scéna je aktuálně igelitová – z černého igelitu (jako jsou odpadkové sáčky) napnutého po všech stěnách. Jeho pracným (a zvukově rušivým) protrháváním se otvírají vstupy postavám. V černé scéně bloumají černé stíny – kromě hrubých, náznakových aktů milování snad všechny postavy stále jen bloumají.
V původním brněnském provedení na kubistické scéně Zdeňka Pešánka usilovali o kinetické vyjádření hudby – byli dohovořeni na gestice, promyšleně sledující rytmus, i na pohybu scény podle hudby. Zde neproniká styl ani vtip, ztrácíte nit vývoje, gradace, sdělení, domýšlíte si nápovědy inventáře, paroháče těžce vlečeného scénou, melounu rozplácávaného při milování, nechutné otírání do zakrvaveného hadru, lopata pro Komtura, Don Juan připoutaný k autu, které je autem pohřebním. Nabídky žánrově pestré a tvárné hudby i slovního sdělení, jenž stále otáčí otázky života, smrti, milování, je nevyužito, neakceptováno a nezpracováno. Calixto Bieito neodvedl režijní službu dílu, zůstal pasívně ve své buňuelovské destinaci.
Hlavní pěvecké party dostali hosté. Ukrajinec Denys Pivnickij uchopil roli a nesnadný part Dona Juana s nasazením, které jej místy stáhlo do forse až nepříjemné. Trojroli Ženy, Řeholnice a Donny Anny dobře zvládla Victoria Korosunova. La Morte norské mezzosopranistky Tone Kummervold měla plnou uměleckou přesvědčivost, stejně tak Tamara Morozová coby Markétka. V Schulhoffových nárocích dobře obstáli a bodují i další naši pěvci: Jan Hnyk, Michal Marhold, Vít Šantora a Jaroslav Patočka. Souzněním zněly Stíny: Magdaléna Hebousse, Yukiko Kinjo, Tamara Morozová, Veronika Hajnová, Kateřina Jalovcová a Stanislava Jirků. Pochvala pěvcům a dobré, ne nejlepší, hodnocení orchestru (dirigent Jiří Rožeň měl úkol pracovně objevitelský, náročný) nemění mnoho na tom, že pražské Plameny jsou představení ostudně chabé. Těší jen naděje, že restaurovaný a dotvořený provozní materiál doputuje brzy do rukou jiných inscenátorů, kteří dílo oživí s erudicí a vědomým porozuměním.
Ervín Schulhoff: Plameny – premiéra
12. června 2022
Státní opera
Inscenační tým:
Hudební nastudování: Jiří Rožeň
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Calixto Bieito, Anna-Sofia Kirsch
Kostýmy: Barbora Maleninská
Světelný design: Jan Dörner
Sbormistr: Adolf Melichar
Postavy a obsazení:
Don Juan: Denys Pivnickij
Žena, Řeholnice, Donna: Victoria Korosunova
La Morte: Tone Kummervold
Markétka: Tamara Morozová
Komtur: Jan Hnyk
Harlekýn: Michal Marhold
Pulcinella: Vít Šantora
Pantalon: Jaroslav Patočka
Stíny: Magdaléna Hebousse, Yukiko Kinjo, Tamara Morozová, Veronika Hajnová, Kateřina Jalovcová, Stanislava Jirků
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
Balet Opery Národního divadla
