Plameny zahalily Státní operu do černého igelitu

  1. 1
  2. 2
Státní opera Praha ve spolupráci s mezinárodním projektem Musica non grata přijala chvályhodný úkol uvést na scénu operu Ervína Schulhoffa Plameny. Oživit dílo, které se od premiéry v Brně v lednu 1932 nikde v Česku nehrálo, je úkol historicky exkluzivní. Novodobé dnešní nastudování si vyžádalo velmi erudovanou přípravu notového materiálu, konfrontace a sjednocení jednotlivých verzí, překlad libreta z němčiny do češtiny a jeho detailní zpracování pro vpis do partitury. Toho se chvalně ujala Jitka Slavíková, dramaturgyně Opery Národního divadla a Státní opery. Rekonstrukce se zdařila, peripetiemi díla nás provází její zevrubná programová studie.

Erwín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Ervín Schulhoff (1894–1942), německý Žid žijící v Praze, je pozoruhodný avantgardista, který naplno patřil do intelektuálské společnosti kulturních velikánů typu Werfla, Kafky, Maxe Broda. Právě Max Brod jej seznámil s českým básníkem Karlem Josefem Benešem (1896–1969), jehož libreto Don Juan jej uchvátilo. Schulhoff potřeboval komponovat v němčině, Max Brod libreto ochotně přeložil.

Schulhoffova jediná opera je exkluzivní kousek dokládající jeho hudební erudovanost. Měl bohaté, hudebně všestranné školení, byl exkluzívní koncertní pianista a vynalézavý, neškatulkovaný, vtipný a nápaditý skladatel širokého rozmachu. Schulhoff byl světově akceptovaný skladatel s častou prezentací na prestižních festivalech International Society for Contemporary Music. Do takřka dvoustovky jeho opusů patří v jazzovém klavíru třeba instruktivní drobnosti typu Carl Czerny. Byl naplno angažován do kubistické tendence tvorby barevného klavíru, hrál v Ježkově orchestru Osvobozeného divadla, zanechal i stopu pedagogickou – k jeho žákům v instrumentaci patřili krátce Miroslav Kabeláč a Klement Slavický.

Kompozice opery Plameny patří do dvacátých let a charakterizuje výstižně skladatele i dobu. Schulhoff se vrátil z války, byl zraněn na italské frontě, vrátil se do zcela proměněného světa bídy a nových estetických norem. Libreto Karla Beneše ještě dýchá odérem fien de siéclu. Ve zpracování decentní poetiky nabídlo skladateli psychologizující pojetí donjuanské legendy, nové téma věčné erotiky a věčného ahasverského bloudění, otázky po smyslu života.

Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Hlavní postavou je Don Juan. Mozartova prostopášníka přejímá Schulhoff jen několika drobnými hudebními reminiscencemi, Schulhoffův potrestaný prostopášník je potrestaný víc – je nesmrtelný v plamenech vášně, nevysvobodí jej ani objetí smrti, La Morte je nesmrtelná. Psychologicky filosofující fabulace libreta nemá žádnou jevištní dramatičnost. Schulhoff šel svou cestou, vytvořil volně a pestře plynoucí hudební linii, jakousi jevištní suitu, která vychází ze základní nálady první scény, obepíná scény další a návratem do Nokturna doznívá. Když skladatel v roce 1929 libretistovi oznámil, že „opera jest v partituře skončena úplně“, dohodli změnu titulu – ne Don Juan, ale Plameny s podtitulem Musikalische Tragikomödie.

Brněnská modernisticky orientovaná scéna s dirigentem Zdeňkem Chalabalou dala avantgardnímu skladateli možnost inscenace a nejlepší péči. Premiéra v lednu 1932 však operu mladistvého elánu a dramatické nezralosti do okruhu divadelních evergreenů nevřadila. Nová „pražská verze“ Plamenů zpracovává i úpravy provedené po brněnské premiéře. Má jedenáct částí: Nokturno, Píseň ohně, Půlnoční mše, Chiméra, Galerie, Dialog, Bouře, Rozprava s mořem, Karnevalová noc, Banket, Nokturno. Každý díl má svou scénu, svůj děj, své symboly a příměry, pořadí dílů má volnost. Spojitost krajinné alegorie, přírody a citů byla Schulhoffovi blízká, proniká i v jeho písňových cyklech.

Opera má hodně orchestrálních pasáží. Co se týká postav, jsou zde vedle Dona Juana (tenor) La Morte (mezzosoprán), trojrole Žena, Řeholnice, Donna Anna (soprán), Markétka (soprán), ve scéně commedie dell arte zpívají barytonisté a tenorista Pulcinell, Komtur je rovněž baryton, šest stínů (jakýchsi komentátorů děje) jsou hlasy ženské.

Brněnský Don Juan hrál ve fraku, s cylindrem, v mantile a s monoklem – coby dadaisticko-surrealistickou insignií. Pražský Don Juan je současný – v texaskách.

Ervín Schulhoff: Plameny  – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Gracián Černušák dal hledačskému dílu moudré ospravedlnění povinností divadla „posloužit– aspoň někdy – pokusům o umělecký vývoj“. My nyní jsme v povinnosti historické hodnoty a zajímavosti oživit, Plameny do výběru exemplárních děl rozhodně patří. Už proto, že jsou v podstatě posledním dílem Schulhoffovy tvůrčí svobody. V čase divadelních příprav Plamenů si už u básníka Rudolfa Fuchse vyžádal libretní zpracování Marxova Komunistického manifestu a velkoplošná kantáta Manifest (premiéra Karel Ančerl a Česká filharmonie 1962) zahájila Schulhoffův naplno angažovaný kompoziční trend proletarismu. Stal se plně komunistou a občanem Sovětského svazu. Od internace jej to neuchránilo. V poslední, nedokončené symfonii psané v koncentračním táboře ve Wülzburgu, zhudebnil dokonce své jasné krédo vyslovené vlastním textem a refrénem „Namen der Freiheit, Marx, Lenin Stalin“. Jaký dramatický, exemplární osud dvacátého století! Prosovětské komunistické jařmo Schulhoffovi svobodu nedalo, jeho nepomýlení přátelé, nejen Max Brod, se v emigraci zachránili.

Před premiérou daly brněnské Divadelní listy Schulhoffovi prostor k vyjádření. Vyznal se z velkého obdivu k Wagnerovi, nebyl ale jeho epigon. Své Plameny nepopsal, výstižně připomíná po tisíciletí stále stejnou podstatu divadla – místa „neomezené fantazie pro rozkoš diváků“.

Jaké rozkoše se nám dostalo o premiéře 12. června 2022 ve Smetanově divadle? Utrpení nudy, myšlenkové prázdnoty, scénické bezradnosti. Neměnná scéna je aktuálně igelitová – z černého igelitu (jako jsou odpadkové sáčky) napnutého po všech stěnách. Jeho pracným (a zvukově rušivým) protrháváním se otvírají vstupy postavám. V černé scéně bloumají černé stíny – kromě hrubých, náznakových aktů milování snad všechny postavy stále jen bloumají.

Ervín Schulhoff: Plameny  – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.5 2 votes
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments