Plzeň: barevné Hoffmannovy povídky mladého týmu inscenátorů

Francouzská operní tvorba je v Čechách hrána trochu opatrně, s výběrem. Kupodivu ani období první Československé republiky, svázané s Francií přímo existenčně, nijak neznamenalo v oblasti francouzské operní tvorby zvýšené preference. Ač právě jazyk francouzský byl tehdy hlavním jazykem reálných gymnázií výtečné úrovně. Takže by vokální francouzštinu, přeneseno z první republiky do současnosti, ovládalo ze škol velmi dobře větší spektrum pěvců. Tehdy to nebylo tolik třeba, nehrálo se v originále, ale v překladech. Tak jako obecněji ve světě všude kolem nás. Z francouzské tvorby se ale v Čechách brzy prosadila „velká“ francouzská trojka, která dosáhla velké obliby. Je to Bizetova Carmen, Gounodův Faust a Offenbachovy Hoffmannovy povídky. Libreto k Hoffmannovým povídkám je navíc velmi unikátní. Stejnojmenná činohra autorů  Barbiera – Carrého totiž existovala o celých třicet let dříve. A stejný autor, Jules Barbier, vytvořil Offenbachovi později libreto. Jacques Offenbach sice operu osobně v instrumentaci nedopracoval, ale to nebyl zase takový problém pro Ernesta Guirauda, podobných případů známe více. Velikých tvůrčích duchů jest poskrovnu, dělníků v oboru harmonie a instrumentace celkem dost.

Hoffmannovy povídky nejen že jsou v Čechách hojně uváděny. Inscenace tohoto díla v Laterně magice – mága české operní režie Václava Kašlíka – dokázala oslovit dokonce Montreal v Kanadě roku 1967 (tehdy na světové výstavě) a poté i města USA na velkolepém zájezdu. Proč si asi tehdy vybral Václav Kašlík zrovna Offenbacha a jeho jediné operní dílo? Zřejmě pro režijní lákavost, kterou opera skýtá. Pro fantastičnost, která poskytuje úžasný prostor režisérům, jako málokterý jiný titul. Realisticky laděn je jen prolog a epilog. Ostatní obrazy díla jsou fantazií, snem, představami. K tomu hudebně silné dílo, plné invence, se spoustou melodických nápadů, vyrůstajících jistě z velkého světa Offenbachových mistrovských operet. Což jsou ostatně v reálu hudby komické opery, kde žánrové pojmenování zní „opéra bouffe“.  Může ambiciózní režisér nalézt pro seberealizaci lepší dílo? Těžko!  Jacques Offenbach v Hoffmannových povídkách zúročil na konci života geniální svět pařížské operety. Je bezesporu jejím velikým tvůrcem. Bez něho je nemyslitelný i jiný svět Vídně a jeho typických tvůrců operety – Johanna Strausse, Franze von Suppého či Carla Millöckera. Za tím vším je milý papá Offenbach, o kterém náš Bedřich Smetana pravil: „Nejsem ani Wagner, ale ani Offenbach, píši jako Smetana…“  Staví tím vlastně Offenbacha až do typického protipólu k „velkému“ světu veledíla Richarda Wagnera. A co sám Richard Wagner? U Offenbacha pociťoval jen „teplo hnoje“… Inu, čas všechny rány smyje a vyléčí, takže dnes víme, že můžeme mít rádi Wagnera i Offenbacha, ač jsou to opravdu dobové protipóly.

V Plzni se inscenace posledního Offenbachova díla chopil mladý tým inscenátorů. Dirigent Tomáš Brauner je dnes již vyspělý dirigent s ohromným citem pro hudební výraz díla, s velmi exaktním a srozumitelným dirigentským gestem, smyslem pro jemné dynamické odstíny.Ale též zřejmou pracovitostí, s jakou se chopil nastudování díla, na němž vlastně vše ostatní závisí! Mládí je určitá přednost i u řemesla dirigentského, ač se to nerado přiznává. Významný Jaroslav Krombholc natočil své vrcholné nahrávky kolem třicátého roku věku. A podobných asociací najdeme přemnoho. Totéž byl též zmíněný Václav Kašlík. A nenatočil ve filmu pan Menzel to nejlepší právě ve svém mladším věku? A tak dobrá sázka na mladého režiséra Dominika Beneše se jeví jako správná. Prokázal svůj režijní cit pro rovnováhu jevištního pojetí ve Smetanově opeře Tajemství tak dobře, že mu lahůdku podanou na zlatém podnosu ve formě opery papá Offenbacha velmi přeji.

Zdá se mi, že Beneš nic neponechal náhodě. Rozehrál na funkčně promyšlené a prakticky stylizované scéně Martina Černého barevnou, dynamickou inscenaci. Za velkého, ba až zásadního podílu (!) zdařilé světelné projekce Martina Špetlíka. A velmi nápaditou, vtipnou invencí nabitou choreografií Petry Parvoničové. V kostýmech, které navrhla Zuzana Přidalová. Je to typ inscenace, která je v zásadě očekávána těmi, kteří ji třeba již vícekrát ztvárněnu viděli. Jako u Benešova Tajemství je to chytrý kompromis, se kterým ani publikum rozdílného typu pohledu nebude mít zřejmě onen problém à la současná plzeňská Traviata. Svoje osobní ozvláštnění vysvětluje sám Dominik Beneš. Múza a Lindorf jsou pro něj bojem mezi „vysokým“ a „nízkým“, zosobněném mezi postavami Múzy a  Lindorfa. Múza je zde Hoffmannovým „alter ego“ a bojuje o jeho zvěčnění. Múza u Dominika Beneše sestupuje z bájného Olympu a bere na sebe tvář Nicklausse. Čas se zde vrací vtipným použitím velkého kyvadla času v podobě zavěšených hodin, které vyměřují i čas jednotlivým příběhům. A teprve až Hoffmann překoná své životní překážky a vše zapíše do knih (velká, až faustovská knihovna s mohutnými hřbety publikací rámuje boky scény jako leitmotiv), zvěční se jako básník. Proč ne? Alespoň se zároveň spíše prakticky objasní, proč zvolení hlavní představitelé titulní role v Plzni jsou pánové v trošku postarším věku, kteří patrně chytili onu pověstnou „druhou“ mízu. A obnovili svoji energii natolik, že vystřídají opojný sen s loutkou Olympií, nemocnou Antonií, ale i kurtizánou Guiliettou, která jim splní i jejich sny o sadomasochistickém salonu. Ano, oběma v Plzni vybraným představitelům tato projekce režiséra může vyhovovat.Hoffmannovy povídky, i kdybychom si vymysleli v koncepci třeba let sputnikem na Mars, budou tak jako tak stát na roli Hoffmanna. Veliká partie, kdy se představitel role takřka nepohne z pódia. Plzeň si pro ni zvolila Valentina Prolata a Tomáše Černého. De facto momentálně mají Hoffmanna jednoho – pana Prolata. Druhý Hoffmann sice prošel generálkou, ale bude účinkovat až koncem května. Je zdráv, hlasově fit, žádné obavy. Důvody ryze prozaické prozrazovat nechci, neboť generálka, na níž jsem byl přítomen, nebyla veřejná. Valentin Prolat již jako Faust dával najevo pěveckým projevem, že Rubikon dílčí pěvecké krize překročil zdárně. Jako Hoffmann šel ale pěvecky ještě dál, než jak jsem vnímal u Fausta (zde). Podařilo se mu představit se v dobré kondici, nepotřeboval ani zvláštní opatrnosti v rozvrhu sil, hlasem hýřil po celý večer a v obou premiérách. Mnohdy až překvapoval na řadě výšek dramaticky průraznými tóny, na nichž si docela pochutnával (například sekvence tolik krásného vyznání Guiliettě). Ale dokázal i zjemňovat lyrické plochy a pracovat s mixtovým rejstříkem. Důležitá je u Prolata i herecká výstavba role v duchu daném režií a zjevná poctivost v hudebním nastudování. Ale i důkladnou a srozumitelnou francouzštinu jsem kvitoval s povděkem. Obavy, že inscenace zůstane v Plzni tak trochu bez Hoffmanna, pan Prolat zdárně rozptýlil celistvým a solidním výkonem. Na obou premiérách.

Ve čtyřroli Ďábla (Lindorf / Coppélius /Miracle / Dapertutto), tomto nádherném úkolu pro basbarytony i barytony, se výborně prezentovali oba talentovaní mladí pěvci – Jiří Hájek na premiéře s krásně vytvořenou maskou obličeje zloducha a znělým hlasem ve službách sugestivního výrazu. David Szendiuch, ve výrazu obličeje poněkud jemnější, přívětivější, zase více zaujal na druhé premiéře ve slavné zrcadlové árii, doslova „hitu“ basbarytonů a barytonů. Ale i basů! Podání zrcadlové árie se mi u Davida Szendiucha jevilo v natažení legatových oblouků velkorysejší.Hezkou trojroli sluhů vytvořili Tomáš Kořínek a Jan Ondráček. Škoda, že jim ale půvabný operetní kuplet, tak krásně charakterizující buffo obor jako takový, byl zkrácen (pointa – „Chtěl jsem být tenorem s vysokým cé, leč mám jen malý hlas, tož mi jde spíše o výraz.“ – není to kouzelné?), čímž se ona pointa ztratila… Domnívám se, že tento kuplet, charakterizující s až bulvárním přídechem celý hlasový obor tenora buffo, by při ponechání celku oživil trochu nudnější průběh obrazu s Antonií. Škoda. Pokud není tento kuplet celý, pak de facto bez pointy postrádá smysl. Oj, to bývalo číslo takového Oldřicha Kováře v Národním divadle par excellence! Ostatně proto ho tam vlastně papá Offenbach vložil, ctil divadelní zákony kontrastu jako málokdo.

Dámské trio Hoffmannových snových lásek bývá někdy rovněž pospojeno do jedné představitelky, v Národním divadle se tak například v Čechách prezentovala cíleně mladší slavná Anja Silja jako host Pražského jara. Pokud je jedna oborem univerzální sopranistka, je to dobrý motiv, tři lásky Hoffmanna obsažené v jednom snu. Ale častější bývá nynější plzeňská varianta. Tedy tři sopranistky různých oborů. Na první premiéře vynikla Jana Sibera v Olympii, když byl její výstup také atraktivně jevištně ztvárněn. Měla velký aplaus, byť ani ten neznamená, že ve staccatech bylo vše intonačně zcela perfektní. Její alternantka Olga Jelínková na druhé premiéře byla více ponořena do pozorného pěveckého projevu s intonační obezřetností, čemuž trochu obětovala živější parodii projevu loutky své kolegyně. Ale velký, spontánní potlesk si mohla vychutnat obdobný. Ivana Veberová v Antonii vystihla lyrický mélos postavy v pěveckém výrazu. Obdobně na druhé premiéře v komornějším, ale jemně laděném projevu velmi příjemného lyrického sopránu zaujala mladičká Kateřina Šmídová Kalvachová při svém zjevně úspěšném debutu v Plzni. Giulietta Lucie Hájkové si dokázala jevištně užívat svoji roli představitelsky a herecky, v dané zajímavé koncepci režie role s plnou vervou. Na druhé premiéře ztvárnila Giuliettu zkušená sopranistka Ivana Šaková (přívlastek je míněn v pěveckém slova smyslu!). Pěvecky jsem byl ale velice zaujat především rolí Nicklausse a Múzy v pěkném podání Václavy Krejčí Houskové na prvé premiéře. Krásný, voluminózní a velmi prostorově nosný typ vzácného, pravého altu, s opravdu podmanivými hloubkami, plně vyznívajícími v barevném prsním rejstříku. Zároveň jevištně, v hereckém projevu sympaticky přirozená v gestu. Podobně jevištně flexibilní a tvárný herecký projev přinesla na druhou premiéru také Jana Piorecká. Její mezzosopránový hlas trenduje více k vyšším polohám dvojrole, kde je zřetelněji a přirozeněji nosný.V opeře je řada drobných rolí. V inscenaci Dominika Beneše jsou pospojeni i student Nathanael s vynálezcem Spalanzanim, Herrmann se Schlémilem, ale i sklepník Luther s radou Crespelem. Ano, dobrý nápad! Přátelé reálného prologu se promítají ve snech Hoffmanna. Ryze prakticky vzato, nemusí být tolik nealternovaných rolí, jak jsem vídal v mnoha jiných inscenacích. Včetně Laterny magiky. Tenorista Jan Ježek je jako student Nathanael již trochu víc „postgraduální“, možná z místní Právnické fakulty, ale jako vynálezce Spalanzani je jevištně i pěvecky opravdu báječný. Josef Moravec je již asi studentem denním či jen lehce dálkovým, hlasově si vede výborně, jeho lyrický tenor vyniká přirozenou nosností hlasu posazeného důsledně do masky. Herecky není jeho Spalanzani tolik ve výrazu přesvědčivý, neb je trochu chtěně „hraný“, ne tak v gestu i mimice přirozený jako u pana Ježka.  Možná, že již ale nadešel u talentovaného lyrického tenoristy čas pro roli Hoffmanna. V dobách ansámblových divadel by ho takto, s trochou nadsázky, „zahálet“ ve druhém tenorovém oboru nenechali… V pěkné dvojroli Luthera s Crespelem se mi líbil na prvé premiéře velmi rtuťovitý Pavel Horáček, ale i usedlejší, leč jako Crespel až osudově zoufalý Jevhen Šokalo ve výrazu obličeje, pěvecky svrchovaný (druhá premiéra).

Nezastupitelné místo má v Offenbachově opeře sbor, který zahajuje prolog z druhého balkonu a prolíná poté na jevišti celým dílem. Prokázal v roli smíšeného sboru plnost, homogenitu zvuku i překvapivě nosná forte vrcholů, mužský sbor se prostorově plně zorientoval v rychlých tempech prvého obrazu s taktovkou dirigenta na druhé premiéře (sbormistr Zdeněk Vimr). Výtečně, doslova na pomyslnou jedničku s hvězdičkou se prezentovali umělci baletu Divadla J. K. Tyla, skvěle vedeni výše již akcentovanou choreografkou.

Resumé: Nová plzeňská inscenace vyniká poctivým hudebním nastudováním Tomáše Braunera, barevností dynamické režie, které bych ryze subjektivně ještě více osobně popustil uzdu fantazie (z fantazijních obrazů nejvíc vychází scéna Hoffmanna u Guilietty), zaujme i některými výraznými výkony, výše charakterizovanými. Offenbachova jediná opera nemá filozofické oči upřené směrem k věčnosti, je to dílo spíše pohodové, skoro se mi chce říci, že oddychové. V duchu Offenbachových velkých operet, které se ani zde, v tak Offenbachem vytoužené opeře, nedají z mysli vyretušovat. Míněno v onom dobrém, ba nejlepším slova smyslu! Mělo by se odměnit inscenátorům velmi slušnou návštěvností. Ostatně, když jsem pozoroval spontánní reakce publika, říkal jsem si, proč máme vlastně pořád obavy o klasickou hudbu? V Plzni mívám optimistický pocit, že obav žádných není třeba.

Jacques Offenbach:
Hoffmannovy povídky
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Dominik Beneš
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Petra Parvoničová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr, sbor opery a balet DJKT Plzeň
Premiéry 5. a 6. dubna 2014 Velké divadlo Plzeň

Hoffmann – Valentin Prolat (alt. Tomáš Černý)
Olympia – Jana Sibera / Olga Jelínková
Antonia – Ivana Veberová / Kateřina Šmídová Kalvachová
Guilietta – Lucie Hájková / Ivana Šaková
Múza / Nicklausse – Václava Krejčí Housková / Jana Piorecká
Lindorf / Coppélius / Miracle / Dapertutto – Jiří Hájek / David Szendiuch
Andrés / Cochenille / Franz / Pitichinaccio – Tomáš Kořínek / Jan Ondráček
Matka – Jana Foff Tetourová / Lucie Hilscherová
Nathanael / Spalanzani – Jan Ježek / Josef Moravec
Hermann / Schlémil – Josef Škarka / Michael Kubečka
Luther / Crespel – Pavel Horáček / Jevhen Šokalo

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek