Pokud se týká zživotnění opery Médea na jevišti tady a teď, domnívám se, že po této stránce byl plzeňský soubor méně úspěšný. Katarína Jorda, která se na festivalu Opera 2017 představila už jako Lady Macbeth v opavské inscenaci Verdiho opery, užila svých charakteristických hereckých prostředků také jako Medea. Tato role je však pěvecky nesrovnatelně náročnější, protože to, co po stránce pěvecké vyhovovalo Verdiho romantické opeře, by mělo být v historicky předcházejícím pozdně klasickém stylovém období, do něhož Cherubini patří, detailizováno do jemnějších pěveckých prostředků, přesně dávkovaných stylově a technicky. Je ostatně dobře známo, že sám Verdi ani v nejmenším nevyžadoval pro Lady Macbeth pěvecky virtuózní představitelku, ale dával přednost patřičnému hereckému a pěveckému výrazu. U Medey tyto požadavky nestačí. Tím, že plzeňské divadlo zvolilo pro Medeu ze tří možných představitelek právě Katarínu Jordu, udělalo jí spíš medvědí službu. Velmi obtížný pěvecký part značného rozsahu je pro ni uzpívatelný pouze s nápadnými změnami pěveckých rejstříků a ani herecky nepřinesla po Lady Macbeth její Medea takřka nic nového. Obě postavy jistě jsou podobnými typy ďábelských žen, ale každá z nich je svá a jejich hudební vyjadřovací prostředky se naprosto liší. Postavení Medey je v Otavově inscenaci velmi ordinérní, nic nenasvědčuje tomu, že je to mocná kouzelnice (záměrný posun do období Hitlerovy nadvlády v tom nehraje roli), že je to dáma, která je na úrovni vládkyně.
Ve třetím jednání pobíhá v jakémsi černém kombiné a král Kreon k ní přichází v rozepnutém županu. Ponížení obou postav do negližé neřeší nic závažného, jen snižuje působivost jevištního konfliktu. A to přes to, že Pavel Klečka (Creonte) zvládl svou roli po všech stránkách velmi dobře a pokračuje ve své cestě od role plzeňského Macbetha dále a výše. Giasone byl pěvecky velmi kvalitní v podání Philippa Castagnera, jeho herecký výkon byl však nulový. Pokud měla tento hendikep poněkud zastřít jeho podivná asymetrická blond paruka („čistá rasa“?), pak spíše přilila oleje do ohně. Vanda Šípová (Glauce) měla těžkou roli zbytečně svlékacího charakteru, její herecký výkon byl velmi plochý. Pěvecky svou roli zvládala lépe. Herecké postavy působily izolovaně a nenavázaly mezi sebou ani nejzákladnější vztahové vazby. Režie plula po povrchu, a zejména instrumentální vysoce dramatické partie třetího jednání, v nichž má vrcholit charakteristika běsnící Medey, byly provázeny pouze ostře růžovou plochou v pozadí jeviště a stejně ostře zelenými „blesky“. Scénografie Jána Zavarského zůstala pouhou vnější kulisou (až na užití efektního zadního zrcadla, které nějakou chvíli odráželo hlediště, aby se vzápětí zprůhlednilo pro za ním stojící sbor).
Pěvecký sbor plzeňské opery zněl tentokrát poněkud nesezpívaně a poměrně často se opožďoval za dirigentovými gesty. Nastudování Norberta Baxy mě velmi zklamalo svou nevýrazností, jakousi zvláštní ospalostí, lineárností orchestrálního zvuku bez tolik potřebných kontrastů, ať již dynamických nebo tempových.
Tvůrci inscenace (režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová) se zjevně příliš nemučili úsilím, aby vzniklo kompaktní dílo, vršili za sebe ojedinělé nápady bez hierarchizace inscenačních prostředků. Snaha o originalitu bez pohledu do podstaty díla je jen quasi hrou na divadlo.
Hodnocení autorky recenze: 70%
Festival Opera 2017
Luigi Cherubini:
Medea
(Médée)
Hudební nastudování a dirigent: Norbert Baxa
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT Plzeň
Premiéra 3. června 2017 Divadlo J. K. Tyla Plzeň
(psáno z reprízy 4. 10. 2017 Stavovské divadlo Praha)
Medea – Katarína Jorda
Giasone – Philippe Castagner
Creonte – Pavel Klečka
Glauce – Vanda Šípová
Neris – Jana Foff Tetourová
1. služka – Andrea Frídová
2. služka – Ivana Klimentová
Tisander – Patrik Holeček
Alcimenes – Oliver Noah Siala
Krejčí – Miro Bartoš
