Maria Jeritza. Čtyřiadvacetikarátová primadona (1)
2. ledna 1906 se v německé opeře v Olomouci hrál Wagnerův Lohengrin, v rolích Elsy a Ortrudy vystoupily dvě novicky – slečna Jeritza a slečna Gärtner. O představitelce Ortrudy slečně Gärtnerové se psalo, že je „nejen zdatnou zpěvačkou značné hlasové průraznosti“, ale představuje také „talent obdařený inteligencí a temperamentem. Dlouho jsme Ortrudu neslyšeli v takové stylové jednotě hry a zpěvu“, a kritik pokračuje dalšími superlativy: „Elsa byla svěřena slečně Jeritzové a zdá se pro ni předurčena zjevem i hlasovým materiálem. Vysoká, štíhlá postava a hlas, v jehož témbru se spojuje mladistvá svěžest s krásným, sympatickým zvukem. Také ona se předvedla pěvecky na výši, jen smysl pro rytmus byl pravděpodobně ještě poznamenán obavami z prvního vystoupení. Občas zpomalovala a jinde zase spěchala.“ Podobně kritika v jiném moravském deníku: „Slečna Jeritza má k dispozici vysokou štíhlou postavu a ryzí, mladistvý dramatický soprán plný svěžesti a dobře znějící. Také její herecké ztvárnění Elsy bylo na začátečnici přijatelné. Určité tempové výkyvy a selhání v druhém dějství se dají zdůvodnit trémou.“
4. ledna 1906 vystoupila Maria Jeritza v Olomouci ve zcela odlišné roli, než byla Elsa, a to jako Markétka v Gounodově Faustovi, a hodnocení kritiky bylo o poznání horší. Zpěvačka nabídla lesk mladého hlasu, „výkonu však scházela duše, poezie a cit, stačí poukázat na scénu v zahradě a v žaláři. Z hudebního hlediska bychom vytkli rytmické nečistoty, herecky se drží obvyklé šablony… Sl. Jeritza si zřejmě myslí, že nastudováním pěveckého partu a kopírováním některých Markétek, které už jsme viděli, už udělala vše. Nesnaží se proniknout k podstatě básníkem vytvořené postavy.“
Rytmické nepřesnosti jí vytýkali recenzenti ještě v pozdějších letech, ale „tvrdohlavá Marie“ pracovala a dosáhla nejvyšších met – včetně té, která se používá jako zkratka jednoho renomovaného operního domu.
Olomoucké začátky
Devatenáctiletá Maria Jeritza byla angažována pro obor mladodramatický soprán. Tolik vychvalovaná slečna Gärtner zpívala v Olomouci toho roku ještě Brünnhildu v Siegfriedovi a Leonoru ve Fideliu, ale k angažování nedošlo, což kritika posléze vedení divadla, jemuž scházela zpěvačka dramatického oboru, vyčetla. Není vyloučeno, že byla totožná se zpěvačkou téhož jména, která se rolí Carmen ucházela roku 1905 o angažmá v Novém německém divadle, kritika jí přiznala herecký talent a vyslovila se, že „na menší scéně by jistě rychleji a jistěji získala uznání“. Kdo ví, kam ji nakonec osud zavál.
Maria Jeritza v dubnu 1906 vystoupila v Olomouci s několika písněmi na dobročinném koncertě ve prospěch Německo-rakouské ozdravovny Svazu učitelů. V sezoně 1906/1907 zpívala kromě obou už zmíněných rolí Leonoru v Trubadúrovi, Agátu v Čarostřelci, titulní roli Aidy a Lízu v Pikové dámě. Vnější dojem, jakým zapůsobila v Aidě, nebyl nijak pozitivní. Kritický úsudek je zajímavý také tím, jaká panovala tehdy o postavě Aidy představa: „Jako Aida se podobala Madoninu obrazu ve snědém provedení. K charakterizaci této dcery divočiny vůbec ničím nepřispěla. Její Aida neprozrazuje nic z divokosti, lstivosti, přetvařování, mazanosti, záludnosti ani vášně. Z divokého pantera se stala krotká pěstěná domácí kočička. K tomu nemožný dlouhý kostým, naprosto neetiopský, možná z krejčířské dílny wartburgských nebo brabantských šlechticů. V takovém kostýmu by se Aidě útěk nikdy nepodařil. Také byla příliš tmavě nalíčená. Jako zpěvačka splňuje sl. Jeritza všechno, co se oprávněně od prvního představení dá očekávat.“
Příští operní hvězda se narodila 6. října 1887 v Brně jako Marie Jedličková-Jedlitzka. Na její „neurčité“ národnosti si později smlsnul německý i český tisk. Začínala ve sboru brněnské opery a už tehdy se projevovala jako ctižádostivá a temperamentní povaha. Tak na ni aspoň vzpomíná dirigent a operetní skladatel Robert Stolz, který byl tehdy v Brně kapelníkem a bydlel ve stejném domě jako rodina Jedličkových: „Její velkomyslné plány a obrovská ctižádost vedly občas ke konfliktům s ostatními účinkujícími. Na jedné takové pamětihodné příhodě se podílela tehdy známá zpěvačka Else Bland, která v Brně hostovala v Aidě. Vrchol, na který každý čekal, byl v druhém dějství, ale než Else Bland dospěla k nejvyššímu tónu, zazněl krásně nasazený odkudsi z pozadí. Podíval jsem se na sbor a spatřil Mizzi, která s rozzářenýma očima a triumfálním úsměvem takto divu odrovnala. Else Bland pochopitelně zuřila a vzpěčovala se zpívat do konce. Tak si malá Mizzi Jedlitzka odbyla svůj neoficiální debut.“
Pěvecky Mizzi Jedličkovou školil Sigmund Auspitzer (1861–1942), k jehož žákům patřil také například tenorista Leo Slezak (Auspitzer se stal obětí holocaustu, byl zavražděn v Treblince). Oficiálním sólovým debutem sopranistky byla zmíněná Elsa v Olomouci v lednu 1906. Jméno Mizzi jí ještě nějakou dobu zůstalo, než začala používat vážnější Maria, ale drobnou záhadou zůstává, kdy a jak vlastně došlo ke změně příjmení z Jedlitzka na Jeritza, z nějž vzniklo české Jeřicová, nebo zda byl postup opačný, nejprve výraznější české Jeřicová a poté poněmčené Jeritza.
Ve své jediné olomoucké sezoně vytvořila Jeritza kromě už zmíněných rolí Malonu v operetě Leo Aschera Zaplať Bůh („zpívala úžasně, je skutečně královským zjevením a skvěle dokázala předstírat záchvaty mdloby“), Sentu v Bludném Holanďanu („slečna Jeritza bude muset vynaložit pilné studium, aby svou šedivou Sentu ztvárnila plastičtěji a individuálněji“), titulní roli Traviaty („čímž se odvážila experimentu, který neschvalujeme“), Bertholdu v Lortzingově Undině a koncertně vystoupila v Lisztově oratoriu Christus.
Vídeň – Volksoper
Není úplně jasné, proč Jeritza už po jedné sezoně Olomouc opět opustila. Změnu jistě hledala, v srpnu 1907 se tiskem mihla zpráva, že se s ní počítá v opeře v Dortmundu, ale na podzim 1907 se stala členkou vídeňské Volksoper. Říká se, že jejím „objevitelem“ byl ředitel Rainer Simons, který měl na talenty zvláštní nos – přivedl ostatně téhož roku do Vídně přes Brno také Roberta Stolze a jeho první manželku Grete Holm.
Mizzi Jeritza s sebou přinesla svou Elsu (Theodoru Helmovi v Musikalisches Wochenblatt se zdála „poněkud krátkodechá“) a Agátu v Čarostřelci: „Paní Jeritza potřebuje ještě trochu školení, aby z ní byla dobrá Agáta, hlas i zjev by ji k tomu opravňoval, ale zejména próza silně drhla.“ Nově jí přibyla titulní role v Pucciniho Manon a Hilda v novince dnes zapomenutého autora Maxe Eggera Paní Holda: „Obyčejná hudební komedie s obvyklým milostným párem, jíž paní Jeritza nezůstala pěvecky ani herecky nic dlužna.“ Kritika jí sice opět vytkla nejasnou výslovnost, ale zároveň uvedla, že v sólistickém ansámblu Volksoper je takových případů víc. Výraznou konkurentku tehdy měla Maria Jeritza v sopranistce Helene Oberländer, první vídeňské Tosce. Pucciniho operu nastudoval ve Volksoper Alexander Zemlinsky (premiéra 20. února 1907) a dá se předpokládat, že Mizzi kolegyni trochu záviděla; sama si Tosku zazpívala o osm let později ve Dvorní opeře a stala se její nejparádnější rolí.
Velký úspěch sklízela ve Volksoper s Markétkou a oproti někdejší olomoucké recenzi se dočkala velké chvály: „Slečna Jeritza byla nevinnou, plavovlasou německou Markétkou jemného, nadevše vřelého hlasu, na pohled i ve hře tak výtečnou, že nemůže tato role být podána věrohodněji.“ V jiné zprávě stojí: „Slečna Jeritza byla kouzelnou Markétkou a pan Chmel výborný Valentin. Jak dobře mnozí slovanští pěvci Volksoper vytvářejí německé postavy! To je skutečné německo-české porozumění, a my bychom navrhovali, aby se pan Rainer Simons stal rakouským předsedou vlády.“ Řediteli Simonsovi německo-nacionální tisk opakovaně předhazovat „čechizaci“ Volksoper. Předchozího roku se ozývaly protestní hlasy proti Simonsově plánu angažovat na místo prvního kapelníka Oskara Nedbala, jehož nastudování Bludného Holanďana sklidilo velkou chválu. Nedbal nakonec na nabídku sám rezignoval; chtěl se věnovat svému Orchestru hudebních umělců a skladbě – oborům, v nichž se nemusel utkávat (zatím) s politickými vlivy.
V květnu 1909 se už o Marii Jeritze psalo, že má „všechny předpoklady stát se hvězdou“, vlastní „od přírody objemný, kovově znějící jasný soprán velké ohebnosti. Na jevišti se pohybuje teprve tři roky, ale získala už rutinu a jistotu, má živý temperament a sympatický zjev. Velmi dobrý výkon podala jako Laura v Žebravém studentovi – je naděje, že bude angažována do Divadla Johanna Strausse.“
Měla tedy přejít k čistě operetnímu divadlu, Jeritza se však přece jen rozhodla zůstat ještě ve Volksoper. Koncem srpna 1909 byla „reangažována“ a v nové inscenaci Gounodova Fausta opět excelovala jako Markétka. Byla jí přidělena role Paminy v Kouzelné flétně, Alžběta v Tannhäuseru, menší roli dostala v Meyerbeerových Hugenotech. Repertoár Volksoper střídal díla kmenového repertoáru s novinkami, jako byla opera Jeana Nouguèse Quo vadis, v níž Jeritza zpívala roli Lygie. O této opeře se sice hodně psalo a soudy byly pozitivní, ale brzy zapadla, jako řada jiných.
V létě 1910 vystupovala Jeritza v Bad Ischlu, letním sídle císaře Františka Josefa I., jako Rosalinda v Netopýru a Harriet v operetě Karla Millöckera Ubohý Jonathan. Císaře údajně její Rosalinda nadchla a prohlásil, že by ji chtěl mít ve Dvorní opeře.
Na podzim 1910 se Maria Jeritza objevila v rodném Brně, kde jako Rosalinda vystoupila na záskok. Brněnské publikum i bývalí kolegové se mohli přesvědčit, jak se za několik let někdejší sboristka vypracovala: „Slečna Jeritza dnes disponuje plným, ohebným hlasem krásné barvy, pohybujícím se lehce ve všech polohách a dominujícím sboru i orchestru. Můžeme říci, že jsme tu takto hlasově vybavenou Rosalindu dlouho neslyšeli. Ve hře se tu a tam ještě projevuje začátečnická nezkušenost, avšak čas a rutina tyto drobné nedostatky postupně vyrovnají.“ Jeritza přidala ještě dvě vystoupení, jako Saffi v Cikánském baronovi a Zorika v Cikánské lásce, a brněnský dopisovatel do vídeňského listu Der Humorist se téměř omlouval za svá předchozí slova o hereckých nedostatcích – v obou těchto rolích byla podle něj Jeritza dokonalá. V březnu 1911 hostovala jako Rosalinda a Markétka také v divadle svých sólistických začátků, v Olomouci.
V prosinci 1910 zveřejnil tisk zprávu, že se s koncem sezony Maria Jeritza s Volksoper rozloučí a nastoupí do Královské opery v Berlíně. Jako řada jiných byla i tato informace nepřesná, v divadelním životě se to takovými jen hemží. Jeritza navíc často – ať z naivity nebo záměrně – různé pověsti sama přiživovala. V životopisech se uvádí, že následující dva roky, 1910–1912, byla angažována v Mnichovském uměleckém divadle (Münchner Künstlertheater). Na tehdejší dobu technicky velmi moderně vybavené a dekorativně krásné (dnes neexistující) divadlo, dílo architekta Maxe Littmanna, si tehdy pronajal Max Reinhardt. V jeho režii a pod taktovkou Alexandra Zemlinského v něm Maria Jeritza vytvořila v létě 1911 titulní roli Offenbachovy Krásné Heleny. Zůstávala však přitom nadále ve svazku Volksoper, kde v dubnu 1911 zpívala Klytaimnestru v opeře Vittoria Gnecchiho Kassandra.
O zpěvačku se už tehdy vedla jednání, jaká se podobají „nákupu“ fotbalistů. Ředitel Volksoper Rainer Simons v září 1911 v tisku sdělil, že byl z Mnichova požádán o uvolnění zpěvačky, což odmítl, a odmítl i nabízené odstupné: „Slečna Jeritza mi oznámila, že jí bylo v Mnichově nabídnuto podepsat smlouvu na americké turné s Krásnou Helenou, přestože mnichovští pánové dobře věděli, že má slečna Jeritza ještě závazky ke mně, a to také v Mnichově řekla. Slečna Jeritza smlouvu se mnou dodrží.“ Simons odmítl Jeritzu uvolnit i pro hostování mnichovského Uměleckého divadla s Krásnou Helenou ve vídeňském Divadle v Josefově. Helenu si ostatně Jeritza ještě toho roku zazpívala také ve Volksoper. Na podzim 1911 zde vytvořila roli Hetéry v dnes zapomenuté opeře Umberta Giordana Sibiř a v prosinci Blanchefleur ve světové premiéře Písně hor (Kuhreigen) Wilhelma Kienzla.
Poprvé v Praze
Roku 1911 hostovala Marie Jeřicová – pod tímto jménem ji uváděl český tisk – v pražském Národním divadle, 4. června jako Senta, 13. a 14. června jako Markétka. Jako Senta „vystavila svůj nádherný hlas v úloze této s pronikavým účinem. Hned balada Sentina přesvědčila posluchače, že nejde tu jen o vzácný materiál a výběr, že zvučný, mohutné tóny vyvíjející hlas jest tu ve službách zdravého citu a dobré pěvecké disciplíny. Ani herecká vloha není nepatrná a ve scénách Senty s Erikem a Holanďanem náležitě se uplatnila. Všechen projev imponuje mohutností hlasovou, jest však též oduševnělý, má tedy posvěcení, kterým podmíněn jest silný dojem.“ V databázi Národního divadla schází k Marii Jeřicové obvyklá životopisná informace. Tvůrcům webu zřejmě zůstala identifikace zpěvačky neznámá, s Marií Jeritzou ji neztotožnili.
Na podzim následujícího roku hostovala Jeritza také v Novém německém divadle, jako Senta, Saffi a Alžběta. Zvlášť zajímavý je názor na její interpretaci operetní role: „S horoucností a niterností, jakou skutečně nacházíme málokdy, zpívala roztoužené melodie. Co u jiných má vždycky prolhanou pachuť sentimentality, získává jejím hlasem půvab zasněné melancholie. Tím tato role velmi získala.“ Kritik také ocenil zpěvaččinu výdrž a schopnost zpívat v jednom večeru náročnou wagnerovskou roli, přičemž následujícího dne nebylo na jejím hlase nic takového znát.
Vídeň – Dvorní opera
Krásně se v životopisech zpěvačky čte, že její angažování do Dvorní opery zařídil císař František Josef I., který ji slyšel zpívat v Bad Ischlu (někteří žurnalisté zaměnili za Bad Gastein, někdy píší 1910, jindy 1912). Historku pustila do světa zpěvačka sama a možná ji trochu přibarvila, ale drží se v jejích biografiích dodnes.
O přechodu Jeritzové do Dvorní opery psal Rainer Simons už v souvislosti s uvedenou mnichovskou záležitostí, pouze termín nástupu byl poněkud „pohyblivý“. Maria Jeritza vystoupila ve Dvorní opeře poprvé 16. března 1912 v roli Chrysis ve světové premiéře aktovky Maxe Oberleithnera Aphrodité, téhož roku v květnu jako Senta v Bludném Holanďanu a Saffi v Cikánském baronu a 1. září 1912 jako Markétka – ve všech případech jako host. V listopadu 1912 zpívala ve Volksoper Aidu stále ještě jako její členka a psalo se, že měla jeden ze svých nejlepších večerů…
Odchod Marie Jeritzy z Volksoper nejspíš neměl s císařovým přáním (pokud takové bylo) vůbec nic společného. Zpěvačce začala být Volksoper těsná, a to zejména ve chvíli, kdy si ji Richard Strauss vyhlédl pro svou Ariadnu na Naxu. Premiéra se chystala ve Stuttgartu a ředitel Rainer Simons nejprve svou sólistku uvolnil, ale na poslední chvíli rozhodl jinak a údajně pěvkyni dokonce pohrozil vysokým peněžitým trestem, pokud z Vídně odjede. „Slečna Jeritza se nachází ve velikém rozčilení, které podle lékařského výroku její účinkování ve Volksoper vylučuje,“ psaly noviny 17. října 1912. Ale rozbouřené vlny se uklidnily a za týden nato, 25. října, se ve Stuttgartu konala světová premiéra první verze Ariadny na Naxu, tedy pouze vlastní Ariadna jako vložka do Hofmannsthalova přepracování Molièrovy komedie Měšťák šlechticem. „Mizzi Jeritza z Vídně jako Ariadna, Margarete Siems z Drážďan jako Zerbinettta a Hermann Jadlowker z Berlína jako Bakchus byli vynikající,“ sdělovaly vídeňské listy. Dílo však zklamalo.
Premiéra druhé verze, uskutečněná ve vídeňské Dvorní opeře 4. října 1916, už měla pro Mizzi Jeritzu dvojroli – primadonu v první části a Ariadnu v druhé. Richard Strauss označil Jeritzu za „ideální představitelku“ Ariadny a ještě roku 1928 psal, že je v „této roli nenahraditelná“, přestože si také užil jejích nálad, jak se občas svěřil svému libretistovi. Později k parádním rolím zpěvačky patřily také jeho Salome, Císařovna v Ženě beze stínu, Oktavián v Rosenkavalieru a titulní role Egyptské Heleny. Na vypracování zpočátku kritizované herecké stránky zpěvaččina projevu měl velký podíl režisér Dvorní opery Wilhelm von Wymetal, který ji odnaučil začátečnickým manýrám a naučil ji proniknout k podstatě role.
První rolí, kterou provedla Maria Jeritza už jako angažovaná sólistka Dvorní opery, byla 24. října 1913 Minnie v Pucciniho Děvčeti ze Západu. Puccini přijel do Vídně, aby se zúčastnil zkoušek, a Jeritza později vzpomínala: „Pracoval se mnou na roli krok za krokem, takt za taktem, formoval mě. Byla jsem jeho výtvor. Někdy mě tak rozčílil, že bych brečela. ‚Jeritzo,‘ říkal, ‚když tě vzbudím ve tři ráno a řeknu ti, abys zazpívala vysoké ‚c‘, tak ho zazpíváš.‘“ Premiéra byla triumfem skladatele i hlavní představitelky, která – jak noviny dopodrobna popisují – se na konci štěstím rozplakala tak, že si rozmazala líčidlo, a odmítala se jít v takovém stavu děkovat, dokud jí jeden z kolegů neřekl, že jestli se publiku neukáže, je celý úspěch „fuč“.
Pucciniho školení zpěvačce svědčilo. Když dva roky nato studovala jeho Toscu, stalo se, že při zkoušce zakopla, upadla, ale nechtěla zkoušku přerušit a zůstala tak. Árii Vissi d’arte zazpívala vleže. Skladateli, který byl opět přítomen, se to zalíbilo a Jeritza přitom už celý život zůstala. Oba se setkali ještě roku 1920, kdy Jeritza zpívala Giorgettu ve vídeňské premiéře Pucciniho Pláště.
Triumf zvaný Jenůfa
Roku 1914 vypukla válka. Opera hrála dál, i když premiér ubylo, představení byla chudší, často docházelo ke změnám v obsazení a jednotlivci i kolektiv zápasili s nejrůznějšími potížemi. Pro Jeritzu to byly roky naplněné prací. Svůj repertoár obohatila o role Antonie a Giulietty v Hoffmannových povídkách, Micaely v Carmen, o Bizetovu Djamileh, Weberovu Euryanthu, Valentinu v Hugenotech, Rachel v Židovce, Adu v aktovce Eugena d’Alberta Kain a Abel, také o Massenetovu Manon, Monu Lisu Maxe von Schillings, Evu v Mistrech pěvcích, Sieglindu. A vrchol přišel – nejen pro nás – na začátku roku 1918, kdy Dvorní opera uvedla půl roku před koncem války premiéru Janáčkovy Její pastorkyně, což byl vzhledem k okolnostem svým způsobem husarský kousek.
Historie opery je dostatečně známá, ale připomeňme několik detailů, týkajících se Dvorní opery. Roku 1904 obdržel její tehdejší ředitel Gustav Mahler dvě pozvání, aby se přijel na Její pastorkyni podívat do Brna, jedno od poslance Moravského zemského sněmu Otakara Pražáka a druhé od samotného skladatele. Mahler návštěvu Brna zdvořile odmítl, požádal však o klavírní výtah s německým textem; jeho poznámka „protože česky neumím“ se vykládá různě, to však je zde vedlejší. Trvalo ještě dvanáct let, než se dostala Její pastorkyňa na scénu pražského Národního divadla, a tehdy přijela do Prahy z Vídně návštěva – kapelník Dvorní opery Hugo Reichenberger, skladatel Julius Bittner, hudební kritik Richard Specht a ředitel nakladatelství Universal Edition Emil Hertzka. Reichenberg sepsal zprávu, v níž označil představení za „uměleckou událost“, děj jako „obrovsky poutavý“ a hudbu za „dílo prvotřídního přirozeného talentu“. Vedení Dvorní opery (ředitel Hans Gregor) uvedení díla českého skladatele odsouhlasilo. Překlad libreta do němčiny pořídil Max Brod, ale – jak je dnes známo – výrazně se na něm podílel také kapelník Reichenberger. Premiéra byla stanovena na leden 1918. Zajímavé je, že v prvním Reichenbergově návrhu obsazení figurovala Maria Jeritzta pro roli Kostelničky, spolu s Lucií Weidt, která ji pak skutečně zpívala, zatímco Jeritza se stala výtečnou první vídeňskou Jenůfou.
Když řinčí zbraně, mají to múzy těžké, a než došlo k premiéře, ozvala se politika. Bylo už jasné, že Češi usilují o samostatný stát, a nacionálně smýšlející Rakušané to vnímali jako vlastizradu. Ministr kultury a vyučování obdržel protest proti „upřednostňování cizích skladatelů ve Dvorní opeře“ a především proti „nacionálně českému dílu“. Následovaly další apelace a hrozby, dokonce i z Prahy, kde byl mluvčím protestujících vzdálený bratranec Franze Kafky, profesor práv na Německé univerzitě Bruno Kafka.
Ředitel Gregor se ovšem nedal zastrašit a premiéra Jenůfy 16. února 1918 se stala triumfem sezony, triumfem Janáčkovým a představitelky titulní role, která byla roku 1924 také první Jenůfkou v Metropolitní opeře.
Roku 1919 se Maria Jeritza provdala za majitele bankovního domu, svobodného pána Leopolda Poppera von Podhragy; jeho matkou byla sopranistka Blanche Marchesi. Rakousko po válce šlechtické tituly zrušilo, ale o Popperovi se stále mluvilo jako o „baronovi“, a ne vždy to bylo znamení úcty, jak uvidíme.
New York
V New Yorku debutovala Maria Jeritza roku 1921 jako Marietta v opeře Mrtvé město Ericha Wolfganga Korngolda, která měla premiéru ve Vídni 10. ledna téhož roku (před pěti lety zpívala titulní roli také v premiéře jeho Violanty). Ale čím je kdo známější, tím víc se na něj soustřeďuje pozornost jako na reprezentanta určitého smýšlení:
„Zářivá hvězda naší opery, přírodní jev Maria Jeritza, světoznámá, velká, nenapodobitelná Jeritza, narozená v Brně (toho času ležícím kdesi v Čechách), zpívala nedávno v Budapešti (toho času nedosažitelné kdesi za Bakoňským lesem),“ píše s citelnou ironií k „odtrženým“ částem monarchie jeden vídeňský list. „Hostování, které už teď valutově nevypadá nijak lákavě, vzalo nečekaně rychlý konec. Jeritza sbalila kufry a náhle odjela do Vídně (toho času jakési vesnice na dunajském toku tam, kde pramení potok Als, zkušené oko ji nemůže v noci minout). O příčině odjezdu z hlavního města Uher, ohrožovaného piráty, jsme se z tajných zdrojů dozvěděli jen tolik, že po bouřlivém úspěchu dostala umělkyně výhružné dopisy, které jí dokonce za její mistrovský zpěv hrozily smrtí.“ V jednom z takových dopisů prý stálo, že je „nepřípustné, aby v takovýchto dobách nějaká Čecho-Slovenka byla připuštěna na největší maďarskou scénu“, neboť „arcinepřátelé Češi uloupili svaté nedělitelné říši Uhrám Bratislavu a Slovensko“.
Drsné hlasy se ale ozývaly také z české strany. Plátek Náš cíl. List vlasteneckého hnutí Čechoslováků, vycházející v Českých Budějovicích, zveřejnil v roce 1923 pod titulkem Vzala si žida převzatou zprávu z The Czechoslovak Review, listu amerických krajanů: „Marie Jeritza, manželka vídeňského barona Poppera, narodila se z českých rodičů na Moravě. Před mnoha léty vystoupila Marie Jeřicová pohostinsky v úloze Mařenky v Prodané nevěstě na Národním divadle v Praze. Po sňatku svém s baronem Popperem zřekla se své národnosti. Zprávičkou touto jest potvrzeno, že Češky tohoto druhu jsou nám cizejší nežli kterákoliv cizinka. Mohlo by se ale správněji říci, že před takovou Češkou dlužno si jen odplivnout. Je zřejmo, že tento ‚baron‘ vytloukává z Jeřicové ohromné kapitály. Tak židé dovedou žít z těch hloupých gojů.“ Nepodložená informace, že Jeřicová-Jeritza zpívala Mařenku v Národním divadle, se opakovala často. S Mařenkou v Národním divadle nevystoupila a v repertoáru ji neměla, nejspíš se v průběhu času změnila Markétka v Mařenku, jako doklad „odrodilství“ se to hodilo lépe.
V dalších letech se v podobných souvislostech dostávala Maria Jeritza na stránky tisku každou chvíli. Často se také propíraly její nejrůznější menší či větší skandály a aférky. Na jedné straně zájem tisku udržuje osobu v povědomí veřejnosti, v takovýchto případech však málokdy jde o umění. Maria Jeritza si navíc nenechala nic líbit a neváhala se soudit, když se cítila v právu. Oporu měla ve svém manželovi, ale právě kvůli němu byla také leckomu trnem v oku; vždyť díky manželství byla hmotně dobře zajištěná, další horentní příjmy jí přinášela hostování v Americe, kde sklízela nelíčený obdiv, a úspěch vyvolává závist.
O její Tosce americká kritika psala: „Už v prvním dějství byly patrné drápy lvice. Od prvního okamžiku poutala ta dráždivá, velice individuální Tosca, o níž nikdo ani na okamžik nepochyboval, že jí leží celý Řím u nohou. […] Po mnoha a mnoha letech jsme opět mohli Tosku skutečně prožít.“ Její Elsa „byla tím, co Wagner žádal: extrakt ženského srdce“. A „také jako Marietta v Korngoldově opeře Mrtvé město, jako Sieglinde a Santuzza strhla umělkyně publikum k orkánům nadšení“. Žurnalisté zdůrazňovali „sympatický rys“ zpěvačky, hovořící „otevřeně a radostně o všem krásném a povznášejícím, co jí Američané svým vřelým přijetím připravili“.
Rovněž české noviny její kariéru sledovaly a hned zaznamenaly, že „sopranistka nevelkého hlasu, ale krásného zjevu“ se vrací do Vídně a hned vytáhly opakovaný argument: „Mizzi Jeritza je rodem Češka z Moravy a vystoupila před lety, dokud se jmenovala ještě Marie Jeřicová, jako Mařenka v Prodané nevěstě na Národním divadle pražském. Na toto své vystoupení, na svůj český původ a na své české jméno patrně již zapomněla.“ A připojily další zpěvaččin „vroubek“. Jeřicová slíbila, „že bude v Americe ze všech sil pracovati pro stavbu německého divadla v Brně,“ neboť „v jejím rodném městě ztratili Němci vinou Čechů divadlo, ale našli se dobří lidé, snažící se zmírniti tuto ránu osudu sbírkou. […] Divadelní list brněnský vyvrací tyto nepravdy a praví, že Marie Jeritza roznáší po Americe drby, poněvadž má špatnou paměť. A dodává k tomu: Ale české Brno má paměť lepší než toto dítě českých rodičů – a nezapomene.“ Brno navštívila Jeritza později jen několikrát, naposled roku 1932. Toho roku také ukončila členství ve vídeňské opeře. Vystoupila v ní do té doby ve třiceti osmi dílech a zpívala v 613 představeních, nejčastěji roli Minnie (54) a Tosky (48).
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
