Plzeňská opera a Festival hudebního divadla Opera 2017

Letošní Festival hudebního divadla Opera se nezadržitelně blíží. Už třináctý ročník je oproti těm předchozím netradičně ohlášen v termínu od 13. září do 5. listopadu. I tentokrát je program slibný, se zastoupením jak stálých operních souborů, tak i produkcí vzniklých nezávisle na tradiční operní síti, účast přislíbila i divadla slovenská. S uměleckými šéfy jednotlivých souborů připravila Opera Plus pro nadcházející týdny anketu, která by měla přiblížit jak tituly, které do Prahy přivezou, tak i jejich současný profil. Prvním osloveným je šéf plzeňské opery Tomáš Pilař. Divadlo J. K. Tyla do pražského Stavovského divadla přijede ve středu 4. října s Cherubiniho Medeou.

 

Představujeme soubory Festivalu Opera 2017
Šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Tomáš Pilař o festivalové inscenaci Cherubiniho Medei, o současné kondici plzeňského souboru, ale i o tom, jak se žije opeře v Česku

 

Co všechno rozhodlo o výběru titulu, se kterým do Prahy na festival Opera 2017 přijedete?

Především chceme představit širšímu publiku mimořádné dílo, které se u nás téměř dvě stě let nehrálo a které přesně dvě stě dvacet let po jeho prvním uvedení nastudujeme v novodobé české premiéře. Jedná se o neprávem opomíjenou operu, jejíž hudební řeč je zcela unikátně stylově rozkročena mezi Francii, Itálii, klasicismus, raný romantismus, a bystrému uchu v ní neujdou ještě poslední ozvěny baroka.

V čem především jsou, resp. budou podle vás silné stránky vybrané inscenace?

U nás bude mít Medea premiéru až 3. června, takže zatím jsme všichni napnuti, jak bude výsledné dílo vypadat. Nicméně zatím mohu posoudit velmi zajímavé, opticky aktivní geometrické řešení scénografie Jána Zavarského a kostýmní názvuky čtyřicátých let dvacátého století v návrzích Dany Haklové. Inscenační koncepce režiséra Martina Otavy akcentuje politické kontexty jednání hlavních postav a hudební nastudování Norberta Baxy bude mít oporu v obsazení se jmény jako Paolo Lardizzone, Philippe Castagner, Katarína Jorda Kramolišová, Ivana Veberová nebo Lívia Obručník Vénosová.

Jak tato inscenace zapadá do kontextu repertoáru vašeho divadla a v čem jej hlavně reprezentuje?

Jedná se o prostřední část triptychu francouzských oper tří století – v tomto případě to je novodobá česká premiéra opery francouzského klasicismu (i když všichni víme, jak nejednoznačně se Medea klasifikuje). Dramaturgicky navazuje na francouzský titul dvacátého století (vloni uvedené scénické oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici) a tento francouzský triptych uzavře v příštím roce poněkud známější romantická opera Ambroise Thomase Hamlet. Zajímavé ovšem je, že ji budeme uvádět v její italské verzi, kterou proslavila Maria Callas.

V případě Cherubiniho opery Medea se jedná o inscenaci, kterou budeme v repertoáru uvádět jen jeden kalendářní rok, ale zato osmnáctkrát. V Plzni ji budeme hrát v historickém Velkém divadle a již teď projevilo zájem o naše hostování s Medeou hned několik divadel v Česku i zahraničí.

Představte prosím ve stručnosti váš soubor: S kolika kmenovými sólisty pracuje, kolik stálých členů má sbor a orchestr, kolik představení a premiér v průměru za sezonu děláte?

Plzeňská opera je jedním ze čtyř uměleckých souborů Divadla J. K. Tyla. Za sezonu uvedeme nejméně sedm nových inscenací (což je opravdu velké číslo), odehrajeme zhruba dvanáct koncertů, máme rozsáhlou zájezdovou činnost a naše sezona pravidelně vrcholí premiérou (a zároveň derniérou) nové inscenace pod širým nebem v obřím amfiteátru Lochotín. Máme deset sólistů, dvaatřicet členů interního sboru, necelých sedmdesát členů orchestru a dalších jedenáct zaměstnanců, čítajících i dva dirigenty, z čehož lze jednoduše usoudit, že naše inscenace se neobejdou bez rozsáhlého aparátu hostů. Účinkujeme na třech domácích scénách – v divadle historickém, v Novém divadle, kde uvádíme jednu premiéru ročně, a na Malé scéně, kde hrajeme převážně pro děti. Za rok v souhrnu odehrajeme přes sto sedmdesát představení.

V čem vidíte silné stránky a naopak i slabiny souboru?

V tom, že hrajeme tak často a tolik nových inscenací, tkví naše přednosti i slabiny. Na jednu stranu jsme schopni se popasovat s nejširším rozpětím repertoáru, na stranu druhou máme velmi limitovaný čas na studium nových inscenací a oprašování těch stávajících. Zároveň máme opravdu malý kmenový soubor – a spolupráce s hosty přináší nezanedbatelná pozitiva i negativa. Nicméně konkrétní personální přednosti a slabiny rozhodně nebudu rozebírat veřejně.

V jakých podmínkách váš soubor pracuje a co byste rádi změnili?

Asi nejnáročnější výzvou je pro náš soubor pomalé a ne úplně jednoduché zabydlování Nového divadla, ve kterém se hraje teprve třetí sezonu. Je to prostor akusticky velmi specifický, má velmi vyhraněnou atmosféru a problematickou viditelnost. A zatím nemohu jednoznačně říct, že bychom v nerovném boji s tímto prostorem zvítězili.

Další výzvou je pro nás práce s extrémně limitujícími výrobními možnostmi našeho obřího čtyřsouborového divadla, kvůli kterým prakticky nejsme schopni vyprodukovat inscenace s průměrně, natož nadprůměrně složitou dekorací nebo třeba nově šitou historickou kostýmní výpravou.

Nicméně v evropském srovnání podobně velkých operních souborů máme pro práci podmínky příznivé a byť počítáme každou korunu, tak jsme stále schopni hrát tak velké množství představení v kvalitě, na kterou jsem hrdý.

Jak známo, Festival Opera je bienále. Jak se za ony dva roky od minulého ročníku váš soubor umělecky proměnil a kam se podle vašeho názoru posunul?

Zde budu asi hodně osobní, ale jedná se o prvních dva a půl roku mého života, kdy působím jako šéf operního souboru, a tudíž ty dva roky vnímám naprosto turbulentně jako období velkého uměleckého entuziazmu a odvážných kroků. Uvedli jsme dvě světové premiéry a zadali kompozici dalších tří nových oper. Založili jsme tradici obřích open-air operních produkcí v Lochotínském amfiteátru, premiérovali jsme na regionální poměry zcela jedinečná díla, jako je Honeggerova Jana z Arku na hranici, kterou jsme odehráli dokonce sedmnáctkrát, Smetanova Libuše nebo česká premiéra soudobé opery Un segreto d’importanza (Sergio Rendine). Zorganizovali jsme mezinárodní operní festival, rozjeli celou řadu popularizačních a vzdělávacích projektů, začali u nás hostovat umělci z celého světa, a celkově z nás mám pocit velké dynamičnosti!

Jak vůbec Festival Opera vnímáte?

Jsem neskutečně vděčný za jeho existenci a smekám před jeho organizátory!!! Byť jsme malá země, kde jsou opery vzdáleny na dojezd, tak festival naši práci dostává do kontextu a samozřejmě přináší možnost kontaktu s jiným publikem. Zároveň vnímám, jak je festival pro jednotlivé soubory motivující a vytváří prostředí zdravé soutěživosti. A navíc to má příjemný vedlejší efekt, že zde člověk za pár dnů potká stovky lidí, se kterými se jinak vídá jen na cestách.

A jaké naděje si děláte na získání některé z festivalových cen?

To je podobné, jako ptát se před premiérou „jaké kritiky očekáváte“.  Přijedeme zkrátka s představením, které odehrajeme, jak nejlépe dovedeme.

Zdánlivě „řečnická“ otázka na závěr: Jak se podle vás žije opeře v Česku?

Současné české operní divadlo má v historickém a evropském srovnání svá velká specifika, na první pohled mě napadne těchto několik střípků:

– Naše kamenná divadla sdílejí jeden „kolektiv“ hostů, kteří denně jezdí za prací stovky kilometrů, protože opravdu plnohodnotný kmenový soubor, který by kryl všechna představení, už u nás nemá nikdo. Pro pěvce je bohužel velmi jednoduché se takto zničit.

– Když to srovnám s minulostí, tak lze v do nových inscenací ušít nebo postavit daleko méně než třeba před dvaceti lety, protože práce a materiál zdražily mnohonásobně, ovšem totéž se nestalo s výrobními rozpočty divadel. A mimo to je dnes daleko lehčí srovnávat naše divadla se světovou špičkou díky jednoduše dostupným záznamům či přenosům jejich inscenací.

– Sleduji, že se rozevírají nůžky mezi estetikou inscenací, které divadla produkují jako konformní repertoár pro své publikum, a mezi těmi, které mají nějaké větší umělecké ambice. V Česku tak v divadlech narazíme na neskutečně proměnlivou estetiku a úroveň inscenací.

– Jsem velmi napnutý, kam povede současná proměna divácké základny, která pohledem z Plzně začíná mládnout, ale zároveň se štěpit na dva tábory, které lze zjednodušeně nazvat jako „máme rádi to, co za mlada“ a „chceme vidět něco nového“.

– Mám radost z trendů ve vzdělávání mladých umělců vedoucím k praxi a vlastnímu hledání. Fandím Divadlu na Orlí, divadlu Inspirace a všem dalším studentským scénám, které se nebojí svěřit mladým trochu vlastní odpovědnosti.

– Mám trpký pocit z naší operní publicistiky. Jen málo zářných výjimek píše o tom, co si o představení subjektivně myslí, a naopak většina píše, jak to má správně vypadat. O časté absenci respektu ani nemluvě.

– Moc dobrý pocit mám z toho, že u nás vzniká množství nezávislých operních sdružení, kterým ohromně držím palce!

Myslím, že opeře se bude v Česku do budoucna žít hlavně podle toho, jak moc se o ní bude mluvit, kolik dostane místa ve veřejném prostoru, jak moc si budou schopni diváci říci, co chtějí, a obecně jak silným společenským tématem k diskusi bude. Od toho se pak odvine vše ostatní, uměleckou úrovní počínaje, financemi konče. A jsem vděčný Festivalu Opera, že do této diskuse tak mohutně přispívá!

Děkujeme za vaše odpovědi a přejeme hodně úspěchů!

 

VIZITKA
Tomáš Pilař (1988) patří k nejvyhledávanějším mladým českým operním režisérům a také jevištním výtvarníkům. Od sezony 2014/15 je šéfem plzeňské opery.

V posledních letech největších úspěchů dosáhl inscenacemi oper Voják a tanečnice Bohuslava Martinů a Verdiho Aidy v Plzni, Nedbalovy operety Polská krev v Janáčkově divadle v Brně, Tosky v Ústí nad Labem a v San Remu, Verdiho Síly osudu v Liberci a dětské verze Kouzelné flétny pod názvem Papageno hraje na kouzelnou flétnu v brněnské Redutě. V březnu 2016 měla v Janáčkově divadle v Brně premiéru jeho inscenace Bizetovy Carmen, v Plzni se s velkým úspěchem setkala jeho padesátá inscenace – Honeggerova Jana z Arku na hranici – i následující inscenace Verdiho Aidy v lochotínském amfiteátru.

Věnuje se lektorské a přednáškové činnosti na mezinárodní úrovni, je autorem režií mnoha open-air představení, festivalů a plesů, mimo jiné brněnských Plesů v opeře.

Jeho inscenace jsou charakteristické dominantní vizuální složkou, detailní prací se světlem, temporytmem inscenace a spirituálním zaměřením.

Časopis Forbes jej vyhodnotil jako jednoho z 30 pod 30 – mladých lidí s mimořádnými profesními úspěchy. Je držitelem stipendia Bayreuther Festspiele, prvního místa kostýmní soutěže Mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno 2014 a účastníkem finále londýnské Linbury Prize 2009.
(zdroj djkt.eu)

www.festival-opera.cz