Plzeňská stálice Ivana Šaková

Existují zpěváci, kteří se pro ten „svůj“ soubor stali na řadu let jakousi neodmyslitelnou ikonou. Zpěváci, jejichž jméno se automaticky většině operních fandů či lidí „z branže“ vybaví, když o tom kterém divadle padne zmínka. Zpěváci, na které se v tom jejich městě chodí, na nichž se staví repertoár, kteří jsou sázkou na jistotu. V případě plzeňské opery je takovým člověkem bezesporu sopranistka Ivana Šaková (1966).

Turandot

Rozsah repertoáru, který zpíváte, je ohromný – od Janáčkovy Bystroušky po Straussovu Ariadnu, od Pucciniho Mimi až po Wagnerovu Sentu, od Massenetovy Manon až po Verdiho Aidu. Ve kterém hlasovém oboru, typu rolí se cítíte nejlíp?

Zapoměl jste ale na Straussovu Salome, což byla asi moje nejdramatičtější role, kterou jsem zvláště milovala! Ale zpět ke střídání oboru. Během života se hlas trochu mění, takže není divné, že sopranistky přecházejí od mladodramatického do dramatického oboru. Na druhou stranu si myslím, že střídání dramatických rolí s méně dramatickými je dobré pro hlasivky pro jejich ,,odlehčení“. Nemůže člověk zpívat jen těžké dramatické role, to by v provozu divadla dlouho nevydržel.

Jak hodně před každou další novou rolí přemýšlíte o tom, nakolik je pro váš hlas vhodná? Radíte se o tom s někým? Již jste během nějakou nabízenou příležitost právě kvůli nevhodnosti pro váš typ hlasu odmítla?

Když mě šéf opery seznámí s tím, co bude zhruba v příští sezoně na programu a v čem se mnou počítá, tak si to pokud možno nejprve poslechnu na nějaké nahrávce. Ale asi mám celý život štěstí na šéfy, že mě nikdy netlačili do něčeho nemožného. Pouze jednou jsem odmítla roli Šárky, když se hrála v Plzni. Z té jsem tenkrát měla jako z dramatické role strach. Dnes už bych asi neodmítla.

A pro vás nejobtížnější role, kterou jste zatím zpívala?

To se taky během života mění. Vždy mi připadala nejobtížnější Madama Butterfly pro svoji délku a pro to, že takzvaně ,,nesleze z jeviště“. Ale samozřejmě to byla i Straussova Salome.

Těch by bylo asi víc. Ale ráda bych si ještě zazpívala třeba Toscu nebo Libuši, krásných rolí je však daleko víc. Ovšem můj životní sen je zazpívat si Verdiho Requiem.

Vaší pedagožkou byla na pražské konzervatoři někdejší přední a dlouholetá sólistka opery Národního divadla, sopranistka Helena Tattermuschová. V čem hlavně si na ní si při své praxi vzpomenete nejčastěji? A bylo naopak něco z toho, co se vám snažila vštípit, pak během vaší kariéry jinak?

Z mojí paní profesorky se během studia stala moje druhá maminka a i ,,kamarádka“. Dokonce jsem se s ní šla jako s první poradit co dál, když jsem čekala syna. A poradila mi dobře. Děti jsou důležitější, než nějaká pomíjivá kariera. Co se týče pěvecké praxe, tak na nic konkrétního se nepamatuji, snad pouze na to, že zpěvák musí umět zpívat ve všech možných tělesných polohách. V sedě, v leže a podobně.

Plzeň je vaším nejdelším angažmá, pokud dobře počítám, teď končíte již svoji třináctou sezonu. Proč hlavně zůstáváte Plzni tak dlouho věrná?

Plzeň je hezké město a jsem tam ráda. Když se mi známí ptají „Jé, ty jsi až v Plzni? Proč nejsi v Praze?“, vždycky jim odpovím, že jednak je to v podstatě kousek do Plzně, ale hlavně bych si v Praze nezazpívala takové množství krásných a velkých rolí, jak mně umožnila Plzeň.

Vážně vás ještě nikdy za těch třináct sezon ani na moment nenapadlo uvažovat o změně angažmá?

Nenapadlo, ale taky mi nikdo nějakou jinou nabídku nedal. A já jsem nebyla vychována k dravosti, která je pro dnešní generaci nezbytná. Neumím se prostě někam nebo někomu vnucovat. To je velká moje chyba. Ale hlavně jsem v Plzni spokojená a doufám, že i divadlo je spokojené se mnou.

Jak hodně se podle vás plzeňská opera za tu dobu změnila? A co podle vás nejvíc chybí dnešní české opeře na oblasti?

Třináct sezón asi není moc na nějaké výrazné změny. A co nejvíc chybí na oblastech? To myslím už vědí všichni: hlavně peníze. Nedá se absolutně srovnávat rozpočet financí na jednu operu v Praze a někde na oblasti.

A co plzeňské publikum? Jaké podle vás je? Na co „nejvíc slyší“? Ať už ve volbě repertoáru či jeho inscenační podobě?

Myslím, že když se něco plzeňskému publiku něco nelíbí, tak to dá dobře najevo, ať potleskem nebo návštěvností. Asi nejraději má klasická díla, pokud možno skoro klasicky ztvárněná a ne nějaké strašné režijní úlety. Vim, že se nedá všechno dělat stále ,,postaru“, ale nesmí to být zase ,,ode zdi ke zdi“.

Desdemona

Mým největším úspěchem asi byla nominace na cenu Thalie za roli Mařenky. A ráda vzpomínám i na naše turné po Japonsku.

Vím, že jste ještě před pár lety v Plzni nebydlela. Platí to stále? Pokud ano, proč jste se do Plzně ani po těch letech s rodinou nepřestěhovala? Nepřirostla vám snad k srdci? Kde trvale žijete a nevadí vám dojíždění?

Ano, platí to stále, že v Plzni nebydlim. Jak už jsem říkala – Plzeň se mi moc líbí a ráda se po ni procházím, když mám čas mezi zkouškami. Ale jednak na Kladně, kde bydlím, mám byt a ten bych nerada prodávala . A pak i po třinácti letech mám stále termínovanou smlouvu a další třeba už dostat nemusím. A navíc to není až tak daleko. Je to hodinka cesty. Dojíždění mi až tak nevadí, až na to, že značnou část mé výplaty spolkne cestovné.

V Plzni máte hodně příznivců, které určitě bude zajímat i něco dalšího „navíc“. Představte prosím aspoň stručně svoji rodinu…

Mám syna, kterému je jednadvacet let a studuje v Praze vysokou školu ekonomického směru, a přítele, který podniká ve stavebnictví.

A vaše zájmy mimo profesi? Je to pořád chalupa a zahradničení, jak jsem kdesi o vás zaslechl? Nebo ještě něco dalšího?

Jsem člověk, který málokdy odpočívá. Pořád musím něco budovat. Moje relaxace je fyzická práce, ať už zahrádka nebo vylepšování a opravy na chaloupce a podobně.

Děkuji za rozhovor, za Operu Plus a její čtenáře přeji hodně dalších krásných rolí, stejně jako i úspěchů.

Ptal se Vít Dvořák
Foto Marta Kolafová