Plzeňský tenorista Jan Adamec po svém posledním představení

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Učitel nesmí tvarovat žáka k obrazu svému aneb Doporučená četba nejen pro začínající zpěváky

Rozhovor s  Janem Adamcem po derniéře Pucciniho Turandot v Plzni

Musím se přiznat, že původně jsem trochu váhal vést tento rozhovor. Vždyť zpovídat někoho, kdo právě měl svoji derniéru na operních prknech, může vyvolat silné emoce. Mýlil jsem se. Alespoň v případě Honzy Adamce. Nebudu zastírat, že se známe již z dob studií. Proto to familiérnější oslovení. Jeho vyprávění se i pro mne stalo svojí bezprostředností nezapomenutelným, lidsky bohatým.

Milý Jene, či snad raději Honzo, známe se od let studia v Praze. Gratuluji ti k výkonu ve tvé glanzpartii, jak se říká parádním rolím typu Kalafa v Turandot. Vraťme se ale k oněm letům studií. Na pražské konzervatoři, pokud si vzpomínám, jsi studoval i jiný obor než zpěv.

Ano je to pravda. Studium na pražské konzervatoři jsem zahájil jako tubista ve třídě profesora Hozy. Jenže co čert nechtěl, ve třetím ročníku se otevíralo oddělení hudební komedie a operety. Vyhledala mě profesorka Podhorská, která to oddělení vedla, jestli bych nechtěl přestoupit právě k nim. Že prý jsem divadelní dítě, tak musím na jeviště. Když ptáčka lapají… Měl jsem jen podmínku, že v maturitních předmětech budu pokračovat dál. Ale skutečnost byla taková, že jsem začal zase od prvního ročníku. Což byla strašná otrava a podle toho to také vypadalo.

A co obor zpěv? Tvůj otec přece zpíval v Národním divadle ve sboru, tak znal úskalí zpěvu jistě dobře. U koho ses učil soukromě?

Zpěv jsem začal na konzervatoři u profesorky Miluše Dvořákové. Jenomže se začaly tvořit nové osnovy a zpěv jsem měl jen jednu hodinu týdně, herectví jsme měli jednou za týden v pátek čtyři hodiny, ale tanec – lidovky, klasiku, step a jazzbalet osm hodin týdně! Tak jsem nabyl pocit, že ze mě tanečník určitě nebude, a tak jsem raději ve třetím ročníku odešel. Začal jsem docházet k Jaroslavu Rohanovi. V listopadu 1971 jsem jel do Plzně na konkurz do operety. Byl jsem přijat do sboru a 1. ledna 1972, tedy na Nový rok jsem stál na jevišti Komorního divadla a už jsem „plaval“. Mělo to jen háček. Byl jsem sice tenor, ale jaksi bez potřebných výšek a kde je vzít a nekrást? Proto jsem prošel rukama několika učitelů. Od každého jsem si odnesl něco a začal dávat v hlavě dohromady. Zpíval jsem si v autě. Byl to čistý falzet a árie s výškami byly na světě.

Do Plzně jsi nastoupil do operety, jaká byla tvá první léta v angažmá?

Nastoupil jsem do sboru a za půl roku jsem dostal první roli Andrejky v operetě Svatba v Malinovce. A to byla asi chyba, že jsem začal tak brzy. Ale stalo se. Kritika byla dobrá, ale po nějaké době jsem Andrejku přestal hrát, a na dotaz proč jsem nedostal odpověď. V roce 1974 jsem z rodinných důvodů udělal konkurz do sboru Národního divadla. A tam jsem zjistil, že už výšky nejsou problém. Zvolil jsem si Jirku z Čerta a Káči – a proč? Protože je jen do G. Jenom jsem zapomněl, že v komisi sedí nejen sbormistr Jankovský, ale také Milan Malý. Ten – když jsem skončil – povídá panu korepetitorovi, aby to vzal o půl tónu výš. A tak to šlo čím dál výš, až jsem ztratil představu, jak vysoko jsem. Pan Malý mi poděkoval a já se vypotácel z obrovské zkušebny Smetanova divadla. Tam za dveřmi čekal táta a ten mi na můj dotaz, jak to bylo vysoko, sdělil, že to bylo Cé. Byl jsem přijat do sboru Národního divadla k Milanu Malému do skupiny prvních tenorů.

Jenže nic není jen tak, jak si člověk představuje. Narodil se mi syn a dvě děti jsem ještě vyženil, tak jsem musel řešit bytovou situaci. A tak jsem se po půl roce vrátil pokorně do milované operety v Plzni. Byl jsem ve sboru a při velkých ansámblových scénách jsem si začal pouštět výšky naplno, až se moje milovaná kolegyně Dagmar Stříbrná lekla a podívala za sebe, kdo to je. Pak jsem začal dostávat menší roličky, až přišla Paní Marjánka, matka pluku od Václava Trojana. Dostal jsem roli Kiliána, a to byla role, kterou již zpíval můj tatínek při prvním provedení v Plzni. Při premiéře pan Trojan nemohl pochopit, že toho Kiliána hraje syn toho Kiliána z prvního provedení. Vždyť oni jsou úplně stejní, vždyť hrají a zpívají snad i nohama. Přišla sólová smlouva a spousta krásných rolí: Orfeus, Alfréd z Netopýra, Loriot, Popiel… Měl jsem tam kolegy, od kterých jsem se mohl učit a kteří vždy pomohli a poradili. To byla ta správná škola. Byla to krásná doba. Držela se parta jak v soukromí, tak na jevišti. A na těch představeních to byla znát. Obecenstvo chodilo na Dagmar Stříbrnou, Miluši Kupcovou, Mančinku Grafneterovou, Miladu Pasekovou a samo sebou na pánské bardy Karla Tišnovského, Rudolfa Kutílka, Jiřího Miegla, a všechny je milovali. Na každé představení bylo vyprodáno, a to i sobotu a v neděli odpoledne a večer. Ta parta teď již starších se schází a drží si palce dodnes.

Nějaký čas jsme tehdy žili divadelně v Plzni jakoby vedle sebe, ale ty ses náhle objevil v druhé Liškově éře jako sólista opery a hned jsi nadchl jako Smetanův Dalibor. Jak to bylo s Liškovou nabídkou?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments