Plzeňský tenorista Jan Adamec po svém posledním představení

Učitel nesmí tvarovat žáka k obrazu svému aneb Doporučená četba nejen pro začínající zpěváky

Rozhovor s  Janem Adamcem po derniéře Pucciniho Turandot v Plzni

Musím se přiznat, že původně jsem trochu váhal vést tento rozhovor. Vždyť zpovídat někoho, kdo právě měl svoji derniéru na operních prknech, může vyvolat silné emoce. Mýlil jsem se. Alespoň v případě Honzy Adamce. Nebudu zastírat, že se známe již z dob studií. Proto to familiérnější oslovení. Jeho vyprávění se i pro mne stalo svojí bezprostředností nezapomenutelným, lidsky bohatým.

Milý Jene, či snad raději Honzo, známe se od let studia v Praze. Gratuluji ti k výkonu ve tvé glanzpartii, jak se říká parádním rolím typu Kalafa v Turandot. Vraťme se ale k oněm letům studií. Na pražské konzervatoři, pokud si vzpomínám, jsi studoval i jiný obor než zpěv.

Ano je to pravda. Studium na pražské konzervatoři jsem zahájil jako tubista ve třídě profesora Hozy. Jenže co čert nechtěl, ve třetím ročníku se otevíralo oddělení hudební komedie a operety. Vyhledala mě profesorka Podhorská, která to oddělení vedla, jestli bych nechtěl přestoupit právě k nim. Že prý jsem divadelní dítě, tak musím na jeviště. Když ptáčka lapají… Měl jsem jen podmínku, že v maturitních předmětech budu pokračovat dál. Ale skutečnost byla taková, že jsem začal zase od prvního ročníku. Což byla strašná otrava a podle toho to také vypadalo.

A co obor zpěv? Tvůj otec přece zpíval v Národním divadle ve sboru, tak znal úskalí zpěvu jistě dobře. U koho ses učil soukromě?

Zpěv jsem začal na konzervatoři u profesorky Miluše Dvořákové. Jenomže se začaly tvořit nové osnovy a zpěv jsem měl jen jednu hodinu týdně, herectví jsme měli jednou za týden v pátek čtyři hodiny, ale tanec – lidovky, klasiku, step a jazzbalet osm hodin týdně! Tak jsem nabyl pocit, že ze mě tanečník určitě nebude, a tak jsem raději ve třetím ročníku odešel. Začal jsem docházet k Jaroslavu Rohanovi. V listopadu 1971 jsem jel do Plzně na konkurz do operety. Byl jsem přijat do sboru a 1. ledna 1972, tedy na Nový rok jsem stál na jevišti Komorního divadla a už jsem „plaval“. Mělo to jen háček. Byl jsem sice tenor, ale jaksi bez potřebných výšek a kde je vzít a nekrást? Proto jsem prošel rukama několika učitelů. Od každého jsem si odnesl něco a začal dávat v hlavě dohromady. Zpíval jsem si v autě. Byl to čistý falzet a árie s výškami byly na světě.

Do Plzně jsi nastoupil do operety, jaká byla tvá první léta v angažmá?

Nastoupil jsem do sboru a za půl roku jsem dostal první roli Andrejky v operetě Svatba v Malinovce. A to byla asi chyba, že jsem začal tak brzy. Ale stalo se. Kritika byla dobrá, ale po nějaké době jsem Andrejku přestal hrát, a na dotaz proč jsem nedostal odpověď. V roce 1974 jsem z rodinných důvodů udělal konkurz do sboru Národního divadla. A tam jsem zjistil, že už výšky nejsou problém. Zvolil jsem si Jirku z Čerta a Káči – a proč? Protože je jen do G. Jenom jsem zapomněl, že v komisi sedí nejen sbormistr Jankovský, ale také Milan Malý. Ten – když jsem skončil – povídá panu korepetitorovi, aby to vzal o půl tónu výš. A tak to šlo čím dál výš, až jsem ztratil představu, jak vysoko jsem. Pan Malý mi poděkoval a já se vypotácel z obrovské zkušebny Smetanova divadla. Tam za dveřmi čekal táta a ten mi na můj dotaz, jak to bylo vysoko, sdělil, že to bylo Cé. Byl jsem přijat do sboru Národního divadla k Milanu Malému do skupiny prvních tenorů.

Jenže nic není jen tak, jak si člověk představuje. Narodil se mi syn a dvě děti jsem ještě vyženil, tak jsem musel řešit bytovou situaci. A tak jsem se po půl roce vrátil pokorně do milované operety v Plzni. Byl jsem ve sboru a při velkých ansámblových scénách jsem si začal pouštět výšky naplno, až se moje milovaná kolegyně Dagmar Stříbrná lekla a podívala za sebe, kdo to je. Pak jsem začal dostávat menší roličky, až přišla Paní Marjánka, matka pluku od Václava Trojana. Dostal jsem roli Kiliána, a to byla role, kterou již zpíval můj tatínek při prvním provedení v Plzni. Při premiéře pan Trojan nemohl pochopit, že toho Kiliána hraje syn toho Kiliána z prvního provedení. Vždyť oni jsou úplně stejní, vždyť hrají a zpívají snad i nohama. Přišla sólová smlouva a spousta krásných rolí: Orfeus, Alfréd z Netopýra, Loriot, Popiel… Měl jsem tam kolegy, od kterých jsem se mohl učit a kteří vždy pomohli a poradili. To byla ta správná škola. Byla to krásná doba. Držela se parta jak v soukromí, tak na jevišti. A na těch představeních to byla znát. Obecenstvo chodilo na Dagmar Stříbrnou, Miluši Kupcovou, Mančinku Grafneterovou, Miladu Pasekovou a samo sebou na pánské bardy Karla Tišnovského, Rudolfa Kutílka, Jiřího Miegla, a všechny je milovali. Na každé představení bylo vyprodáno, a to i sobotu a v neděli odpoledne a večer. Ta parta teď již starších se schází a drží si palce dodnes.

Nějaký čas jsme tehdy žili divadelně v Plzni jakoby vedle sebe, ale ty ses náhle objevil v druhé Liškově éře jako sólista opery a hned jsi nadchl jako Smetanův Dalibor. Jak to bylo s Liškovou nabídkou?

Ano, za to, že jsem v opeře, může profesor Bohumír Liška a jeho asistent Víťa Podrazil. Ten byl totiž dirigentem u nás v operetě. Když se vrátil pan profesor, tak mu dělal asistenta v opeře. Přišel za mnou, že v opeře nemají Jirku do Čerta a Káči, že a po prázdninách to předzpívá. Pan profesor měl obrovskou autoritu. Byl jsem mu představen a začal zpívat. Po prvním jednání si pan profesor zavolal tajemníka opery a suše prohlásil: „ Pane tajemníku, pan Adamec bude zpívat Števu z Její pastorkyně. A první představení po prázdninách Principála v Prodance.“ A bylo vymalováno. Po měsíci si mě zavolal a řekli, že se rozhodl, že budu dělat Gabriela Adorna v Simonu Boccanegerovi. Namítal jsem, že jsem si myslel, že budu zpívat buffo obor, ale pan profesor řekl, že se tak rozhodl. Za další dva měsíce jsem byl znovu povolán a tentokrát mi nařídil, že si mám sednout, že si musíme promluvit. Krve by se ve mně nedořezal. „Jendo, co takhle Dalibor?“ Po Simonovi to byla již druhá opera, kterou jsem nastudoval s Evou Urbanovou. Byla to řada představení, kdy hlediště bylo narvané do posledního místa. Nádhera.

A následovala další řada rolí. Na které rád vzpomeneš?

Další role to bylo ráz na ráz. Trubadúr, Hoffmannovy povídky, Piková dáma, milovaná Tosca, Čarostřelec, Carmen, Aida, Traviata, Madame Butterfly, Samson a Dalila, Gustav v Maškarním plesu, Vévoda v Rigolettovi. Není možné si na vše vzpomenout. Pak jsou tu ještě české opery a nádherné role Jeník, Števa. A pak jsou tu ještě role, jak já říkám, pro chuť: Principál, Strážník z Hubičky, Hajný z Rusalky, Triquet z Oněgina, Pásek z Lišky Bystroušky. Od roku 1992 jsem odehrál 750 představení.

Dobře si pamatuju na tvé vyprávění o momentu, kdy ti najednou falzet plynule přecházel do plného tónu a zpět, že jsi sám ani nevěděl proč… Došlo ke splynutí rejstříků, jak je líčeno v literatuře To traduje i ona bajka o Blachutovi pod višní, kdy se mu přihodilo zcela totéž. Jaké to byly pocity? A fakt přišly náhle? Bez anticipace?

Já na to přišel opravdu ve svém prvním autě, když jsem jezdil trasu Praha – Plzeň – Praha. Jo, tenkrát byl benzin za 2,40, to byly časy… Je to založeno na dobře zvládnutém falzetu z piána do forte. Což se cvičně začne zesilovat a při takzvaně otevřeném krku a opřené bránici by se to mělo ozývat tak, jak má být k tvé spokojenosti. Důležité je na to někdy přijít a mít čas prezentovat nejlépe v nějakém divadle. Pro mě bylo štěstí, že jsem v Plzni potkal paní profesorku Ludmilu Kotnauerovou. Taky jsme si ze začátku nerozuměli, protože já jsem beran. Ale paní profesorka má neskutečnou trpělivost. Je důležité si vždy najít kantora, kterému člověk důvěřuje. Je pravda, že když na to člověk přijde, tak je to radost ty výšky podržet a vidět spokojeně se usmívajícího diváka.

Zabrousím na možná nepříjemné téma pěveckých krizí. Prostě krizí z delšího přetížení orgánu. Každý pěvec si ji prožije v různých formách, někdy malé, někdy jen latentně pocitové, jindy větší…

Krize samo sebou přijdou a to ve chvílích, kdy to nejmíň čekáš a potřebuješ. Bylo to v době, kdy jsem byl na tak zvaný první obor několik let sám. Cavaradossiho jsem zvládl celý premiérový týden zpívat sám a na plno, tak jako představení, protože by to podle mne bylo nekolegiální k partnerkám. Jenomže v týdnu orchestrálek na Hoffmannovy povídky jsme měli ještě ansámblovku s Evičkou Urbanovou na Toscu. Eva už tehdy byla hvězda, která zpívala v Americe. Zpívali jsme s chutí. Byla to radost. Druhý den ráno byla orchestrálka a to už jsem začal cítit, že něco není v pořádku. Přišlo představení, já na první árii Recondita armonia první výška a rup, rup… V tu chvíli začneš hledat, co s tím. Přišla Toska a já bych nejraději zalezl do kanálu a už nevylez. Teď si to představ… Narvané divadlo, diváci, kteří přišli na hvězdu, a ty bys nejradši nechal stáhnout oponu. Hrůza, děs, bezmoc. Nakonec jsem to dozpíval falzetem, ale diváci to tenkrát pochopili. Nic po mně neházeli, nepískali ani nebučeli. Dával jsem se z toho dohromady čtrnáct dní.

Tys dokonce opustil na čas divadlo. Ale znovu ses vrátil a bodoval. To je snad až námět na román. Málokdo se po krizích umí vrátit. I když dnešní špička Jonas Kaufmann si prožil trochu totéž…

Můj odchod z divadla? Byl takový, že jeden den jsem dostal od pana ředitele tisíc korun jako odměnu za dvacet pět let u divadla v Plzni a pan šéf Bohuňovský mně řekl, že lepšího tenora v divadle neměl. Za dva dny jsem dostal výpověď. A teď se podrž. Důvod – nadbytečnost. Tečka. Byla to ťavka. Nebyl jsem sám, ale neměl jsem na to, abych se soudil s divadlem, které jsem miloval.

… A?

A na pracáku, když se slečna zeptala, kolik mi je let, tak jsem to musel spočítat. Bylo mi osmačtyřicet roků. Poprvé se na mne podívala a pronesla větu: „Víte co, zaklapněte víko a vraťte se do hrobu.“ „Čest vaší práci,“ odpověděl jsem. Hlídal jsem u bezpečnostní služby, dělal jsem kuchaře, pak jsem měl na starosti živou hudbu na hřbitově. A když ji pan ředitel zrušil, tak bylo opravdu zle… Nemít práci – to ten, kdo to nezažije, nepochopí.

Zpětně vzato, v čem ta tvoje přechodná krize vězela? Víš to zpětně racionálně, nebo prostě byla a zase odešla, jako kdysi líčil tenorista Jiří Cée?

Toto byla krize spíš „na hlavu“. V podstatě ať máš maturitu na konzervatoři nebo nemáš, tak ti nikdo nepomůže. Musíš si pomoct sám. A když máš rodinu a tři děti, tak musí jít nějaká hrdost, že jsi byl sólista, stranou. Začal jsem rozepisovat notové party pro Dilii v Praze. Jednou jsem potkal sbormistra Zdeňka Vimra a zeptal se, jestli nepotřebují do sboru tenora. Musel jsem předzpívat šéfovi opery Kofroňovi! Vybral jsem si Cavaradossiho a pak Kalafa. Byl jsem přijat jako člen sboru… Ale historie se zase vracela. Zavolal si mne šéf opery a sdělil mi své přání, abych zpíval Radama z Aidy. Já už v té době nechtěl dělat hlavní role. Chtěl jsem buffo obor a staré dědky. Nebylo zbytí, přijal jsem. A tak jsem si ještě zazpíval spoustu krásných rolí. Vyvrcholilo to Otellem a Kalafem.

Snad každý zpěvák hledá své vzory. V kom ses ty zhlédl?

Vzorem zpěvu v naší rodné hroudě byl pro mne pan Beno Blachut a pan Oldřich Spisar. To byli zpěváci s obrovským českým srdcem. Pan Blachut a jeho Benda z Jakobína a pan Spisar jako Dalibor. Což byl zážitek, který v tobě zanechá obrovský dojem a vzpomínku na celý život. Později to byl ještě Petr Dvorský. To byl pan zpěvák, který dokázal dobýt svět a zůstat skromným a pokorným člověkem. Můžu o tom mluvit, protože jsem ho poznal osobně. Na LP deskách to byl samozřejmě Caruso, pak začala doba CD disků a dostaly se k nám nahrávky Pavarottiho, Dominga, Carrerase.

Jak nahlížíš na českou operní pedagogiku? Svěřil bys někomu své nadané dítko?

Jirko, nemáš lehčí otázku? Víš, na to není jednoduchá odpověď. Zrovna vloni na podzim jsem byl osloven, jestli bych nešel do poroty městského kola. Šel jsem a dobře jsem udělal. Byla to obrovská škola. Je to obrovská mravenčí práce. Ke každému musíš, jak víš sám, přistupovat jednotlivě. Musíš poznat, v kom je talent a koho tam posílá maminka s babičkou, které chtějí mít hvězdu. Proto si těch kantorek nesmírně vážím.

Ale jak tě znám, tak chceš slyšet úplně něco jiného. Víš, dobrý kantor zpěvu nemusí být výborný sólový zpěvák, ale musí vycházet s dispozicí každého jednotlivého žáka. Musí rozpoznat, jak se bude vyvíjet v době mutace a kam bude hlas směřovat. Samo sebou, kdo má talent a v krku má naděleno od Pána boha je to jednodušší. Ovšem záleží zase na tom, jestli kantor začne tvarovat svého žáka k obrazu svému a začne ho tlačit do věcí, které mu nesedí. To je začátek rychlého konce. Kantor musí přivést žáka k tomu, aby si sám ten pocit našel a vyzkoušel. A na kantorovi je, jestli mu řekne ano, to je ono. Na zpívání není žádný mustr, je to o pocitech, o otevřeném krku s pocitem zívání a hlavně o opoře dechu, který vlastně dělá výšky. Jirko, nejsem pedagog, ale za čtyřicet let jsem na mnohé snad přišel. Nejstrašnějším zločinem některých našich kantorů ovšem je, že své žáky neučí pokoře jak k divadlu, tak ke svým kolegům. Zažil jsem slečnu, která přišla, sedla si a hned začala kritizovat. Podíval jsem se na ni a zeptal se jen na to, jestli již stála na velkém jevišti. Její pohled byl takový, že už jsem se radši na nic neptal. Přišla na jeviště a najednou, když měla ukázat, co v ní je, tak nebylo najednou nic. Skončilo to pláčem a rychlým odchodem z jeviště. Seděla potom jako klubíčko neštěstí. Zeptal jsem se, jak se cítí. Odpověděla, že strašně. Dozvěděl jsem se, že paní profesorka jí řekla, že bude slavná, krásná a bude zpívat velké role. A to je to, co se mi na některých našich profesorech zpěvu nelíbí. A koho doporučit? Svoji vnučku bych poslal k paní profesorce Kotnauerové. Díky ní jsem vydržel zpívat první obor tak dlouho.

Končíš krásnou kariéru, v níž jsi mohl interpretovat role dramatických oborů. Bylo to tvé přání nebo shoda okolností?

Vždyť víš, že ne… Byla to náhoda a souhra okolností. Miloval jsem operetu a vyrůstal jsem v karlínském divadle, kde byl můj otec v angažmá. Tam jsem poprvé ucítil vůni líčidel a byl konec. Ale je pravda, že zpívat Cavaradossiho, Otella, Manrica a Kalafa je věc, kterou nemůže každý. Ale kdyby ses na to zeptal tehdy na konzervatoři, tak ti řeknu, že jsi blázen, a hned bych tě vezl do Bohnic.

Dle mého pocitu u tebe převažuje italský, potažmo románský repertoár. Jak je to se vztahem k české opeře, krom Smetanova Dalibora, potkal ses s ní? Co třeba Janáček?

Český operní repertoár je velice těžký. Ano, italská opera je mi velmi blízká. A miluji ji. Je dramatická, vášnivá a melodická. Verismus je moje parketa. Ale česká opera se musí zpívat úplně jinak. Čeština je na zpívání dost těžká, což mi potvrdíš sám. Ale je krásná. A takový Jeník, Dalibor, Hajný, Strážník z Hubičky to je radost. Principál, tam ti stačí na začátku ve vstupním recitativu, aby ti vypadlo jedno slovo, a už to nedáš dohromady. Ptáš se na Janáčka. Přiznávám, že jsem musel dozrát, abych pochopil tu nádheru. Pan profesor Liška mi dal zpívat Števu. Miloval jsem tu roli a moc na ni vzpomínám.+++

===Pro mne nezbývá trochu litovat, že tě minul Albert Gregor ve Věci Makropulos, ale také Laca v Její pastorkyni. Ve tvém finále by ti byl Laca určitě výborně seděl. Přes všechny tyto peripetie jsi zůstal v Plzni…

Jsem bývalý Pražák, ale tady žiju už jednačtyřicet let. Když jsem sem v roce 1972 přijel poprvé, viděl jsem sice špinavé, zaprášené město, ale nádherné Velké divadlo. K němu patřilo i neskutečné publikum. Výborné oddělení předplatného dokázalo vyprodat lístky na všechna představení, pak byla už jen místa k stání. Byl to fantastický pocit, když s tebou zaplněné hlediště dýchá. Předplatné se dědilo z generace na generaci. Časem se filozofie divadla změnila. Přestaly potlesky po áriích, duetech a najednou bylo v divadle smutno. Dnes mají na předplatné počítače, lístky už seženete a počet předplatitelů se snížil. Všechno je v lidech a v jejich vztahu k divadlu. Divadlo – a to ve všech profesích od dílen, kulisáků, uvaděček, garderobiérek, korepetitorek, rekvizitářů, členů sborů – se musí dělat s láskou. A jak já pořád říkám, s pokorou. Vychovala se nová generace diváků a chce to jenom čas, aby si zážitky z představení odnášeli jako předchozí generace. 

Chtěl bych touto cestou poděkovat všem kolegyním a kolegům za ta léta, která jsem s nimi prožil. To samé patří divákům. Díky za vaši podporu, kterou jste mi projevovali svým potleskem. Díky.

A co budoucnost? Pokud dostaneš od vedení divadla na některou z charakterních rolí nabídku, přijmeš ji nebo svět hrdinů typu Kalafa, Dalibora nebo Otella byl tvůj vrchol, za který se ti nechce jít? Ostatně jsem tě viděl jako vtipně udělaného Strážníka v Hubičce a bylo to kouzelné…

Není malých rolí. Podle mne je to chvíle, kdy si to divadlo užíváš. A jestli taková nabídka od pana šéfa Šmída přijde, tak je jasné, co asi odpovím: Ano.

Ve tvé kariéře se velmi dobře potkaly možnosti se schopnostmi. Obojí tě navázalo vždy zpět v ten pravý čas, jak je zřejmé z barvitého líčení… Honzo, díky za otevřenost a upřímnost.

Foto DJKT Plzeň, archiv Jana Adamce